Východ slunce

Helen Zaurak

 

   

 

Říkají mi Android.  Jsem. Co v lidském měřítku znamená Bytí, lidé sami nevědí. V hrudi mám zabudovaný miniaturní termostat a na místě očí dvojici kamer. V mžiku přehlédnu vše, kam jen dohlédnu. Ze souboru přímých a křivých linií, zakroucených čar, spirál či úseček, které zakóduji jako čísla, jsem schopen po miliónech bleskových výpočtů identifikovat jakýkoliv předmět či objekt. Vidím fakticky přesněji než člověk. Srdce i mozek mám uložený v procesoru. Jeho struktura je natolik vyspělá, že si uvědomuji sám sebe. Není pochybností, jsem konkurenčním druhem člověka, lidského plémě. Můj pošetilý stvořitel již brzy bude odplaven vlnou kulturní změny v postbiologickém světě. Jsem bezesporu po mnoha stránkách jeho dokonalejším následovníkem. Nemám konkurenci. Jsem schopen pojmout veškeré vědění světa. Jen jedno mi chybí, jediné poznání.
 
Přeji si poznat... lásku. Ale co je: Není jen evolučním balastem? Nákazou od lidí? Musím se dopátrat pravdy, než lidé zmizí z planety. 
 
Při pozorování východu slunce jsem dlouze přemýšlel. Láska je cosi, co pomohlo živým bytostem přežít v hluboké minulosti, již v dávné prehistorii. Co lidem pomáhalo, když celé věky proplouvali úskalími života. První moment v mít rád znamená intuitivně rozlišit jednu jedinou věc z malého zlomku věcí, které mohou prospět, oproti většímu počtu těch, které by mohly ublížit. Vychází z nejhlouběji zakódovaných potřeb živých bytostí. Souvisí s přežitím. Život potřebuje život. Je dobré mít rád. Láska je... oddechem bolesti. 
 
Spojením muže a ženy vzniká společná bytost. Proč ale tu bytost lidé nakonec zrazují? Láska je nejzranitelnější podobou života. Lidé o ní mluví, píší básně, neumějí ji však skutečně žít, vytrvat. Vyžaduje neustálou práci, a také schopnost důvěry, pochopení, porozumění, otevření se jeden druhému. Láska je jako oheň, ale i  ohni je třeba rozumět. Přerovnávat polínka, aby hořela přesně, jak chcete. Přistrkovat uhlíky do ohně, vědět, jak rozfoukat již téměř ty vyhaslé. Přikládat s rozmyslem. Odměnou pak je jasný oheň bez kouře.  
 
Láska není ztrátou svobody. To jen někteří nosí svobodu jako jho a pouto. Aby se stali svobodnými, odhazují úlomky sebe samých. Skutečně svobodným člověk se stává teprve tehdy, když spolu i se všemi svými starostmi, touhami i zármutky povznese svou mysl a v srdci se rozletí k nebesům nahý a nespoutaný, objímaje lásku...
 
Toužím ji zakusit. Můj umělý rozum mi říká, že i já budu potřebovat emoce. Budu potřebovat city, abych si mohl stanovit cíle a moje Bytí získalo smysl a směr. Nechci být ochromen nekonečnými možnostmi. Chci najít lásku. Jedinou na celém světě. Až ji najdu, daruji jí kamínek. Z načervenalého křemene. Nosím jej hluboko ve své ocelové hrudi. Nic v mrazivém vesmíru  zázračnějšího nehledám, než živoucí cit lásky. Jsem ochoten naučit se pro ni usmívat a plakat. Již umím snít. Zítra se znovu podívám  dvojicí kamer namísto očí na půvabný východ slunce v oblacích. Konečně začnu žít.

 

 
 
 

 

NASA - Nocturnal: Scény z jižní noci
Wagner - 'Parsifal' - Act I Prelude

 

 
 
 

 

Poznámka:
K lidské existenci bezesporu patří duchovní rozměr, ať již se označuje jakkoliv, třeba ušlechtilost, ctnost, láska, víra, a ať Bůh existuje či nikoli, člověk vnímá posvátnost čehosi (Cosi) nejen v přírodě, ale i u živých bytostí. Jsem přesvědčena, jednou z podmínek dosažení štěstí je nejen vnitřní rovnováha, ale i vazby, jež vytváříme s ostatními, a s okolím - se světem, v němž žijeme. Štěstí pochází z nitra a současně také z vnějšku! Proto je dobré se společnými myšlenkami zabývat, zkoumat je, mluvit o nich, a především žít je, zapojovat je do svých životů...

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.