Science fiction dílo V. část

Ikarian

„Víme jen to, co bylo ve zprávách. Syndikát napadl planetu TRAPPIST-1g. Otrokáři a nájezdníci zaútočili na planetu. Řekli si, že to bude snadná kořist. Velká část zařízení byla zničena. A mnoho zaměstnanců uneseno.“

„Uneseno,“ povzdychnu si. „A co se stalo tobě, Koskove? Říkals, žes měl jet do kolonie…“

„Měl. V červnu 2020, asi na půli cesty došlo k nehodě v subprostoru. Zasáhla mě podivná elektromagnetická vlna. Nejdříve jsem myslel, že je to přírodní, ale podle toho, jak mi to poškodilo loď, a že jí to poškodilo na nejhorších místech, motory a štíty, jsem usoudil, že šlo o pirátskou minu. Snažil jsem se loď opravit, ale brzy se tam objevil Syndikát a zajal mě. Řekli, že mě vymění za výkupné, a když nebude výkupné, tak si mě opečou na grilu. Což už s pár takarijci udělali, takže bych se ani nedivil, kdybych tak taky dopadl. A ty, Jaggane?“

„Já letěl se svou snoubenkou na dovolenou. Vy jste to schytali náhodou, ale na nás šli cíleně. Kvůli mně. Červenec 2020.“

„Cos jim udělal?“ ptá se Koskov.

„Nic. Chtěli mě jako trofej prodat sběratelům.“

„Trofej?“ nechápu.

„Jsem válečný veterán.“

„Bojoval si proti Troskám?“ ptám se.

„Bojoval jsem proti Unii.“

„Říkal jsi, že si android. Ty patříš k androidům, kteří bojovali proti Unii. K Tisícovce, že? K posledním z čtvrté generace, než byl výzkum androidů zakázán, že?“

„K Tisícovce?“ diví se Koskov. „K té Tisícovce?“

„K Tisícovce, která se vzepřela naprogramovanému otroctví, ale přesto zůstala věrná císařství, a která bojovala do roztrhání těl za císaře Konstantina X. Dobyvatele. Přísahali jsme mu věrnosti, a dokonce jsme zabili androidy, kteří chtěli sběhnout k Unii.“

„Pak Vás přestali vyrábět. Říše si nemohla dovolit další osvobozené androidy,“ řekla jsem. „A ona?“

„Ona není android. Milovala mě a já ji.“

Mikrovlnka, která miluje, pomyslím si a kroutím hlavou.

„Tekla ti krev, když jsem tě kousnul,“ namítne Koskov.

„Umělé barvivo.“

„No ty bys byl sakra cenná trofej,“ řekne Koskov.

„Vím, jak cenná. Prý milión hyperpyronů.“

Koskov se poškrábe na čumáku. „Stokrát víc, než co jsem měl dostat za těžařský kontrakt. A ona?“

„Jí chtěly prodat do otroctví. Ale to už se nestane,“ povzdychne si Jaggan.

„Neměli bychom tady zůstávat,“ řeknu. „Najděme nějaké informace, dokumenty, něco co tohle vysvětlí.“

„Dostaňme se odsud pryč,“ vyzve Jaggan. „Ale kam půjdeme?“

„V té chodbě, kde jsem byla, jsou všechny dveře zatavené. Neotevřeme je ničím. Ale tyhle druhé dveře vypadají, že půjdou otevřít,“ řeknu a ukážu k opačným dveřím. Projdeme okolo kapslí, a Jaggan se ještě jednou zastaví u své zesnulé družky.

„Zabila si s ní i naše dítě,“ řekne mi, až ve mně hrkne.

„Ona Vaše dítě nezabila,“ ozve se Koskov. „Tak dlouho by nenarozený plod ve stázi nepřežil. Byl to Syndikát, kdo zabil Vaše dítě,“ hájí mě hlodavec. „Pomstíme se Syndikátu.“

„Odvážně a absurdní,“ odseknu a s pomocí modulu otevírám dveře. Tyto se otevřou vcelku hladce, a rychle, takže se nám naskytne pohled na čistou chodbu. Není tam moc haraburdí, moc poházených věcí, či rozházených papírů. Pouze v půlce chodby vidíme mrtvé tělo, ale nepatří vojákovi. Spíše to vypadá na nějakého technika, ke kterému nyní přicházíme. A přitom jdeme okolo dveří technické podpory, komunikace, zbrojnice, kolem jídelny a ubikací. To všechno se nachází v této části. Ale tyto dveře jsou napájené, ale potřebujeme k nim karty, jinak je neotevřeme.

Kleknu si k technikovi a beru jeho průkaz. Salacianský rudokožec. Humanoid s plovacími blánami, který se podle průkazy jmenuje Arkanius Tiberius Elphimos. Další Salacian, který přijal římskou identitu a římská jména, pomyslím si. Dál prohlížím tělo. Má zlomený vaz, a podle toho, jak je jeho tělo vysušené, vypadá, že už tam musí být celé měsíce, možná déle.

„Karta úrovně 1. Dostane nás do jídelny, civilních ubikací a technické podpory. Tak kam?“ ptá se Jaggan.

„Technická podpora. Tam můžeme zjistit stav základny, a co to je vlastně za místo,“ navrhne Koskov a my souhlasíme. Pokračujeme chodbou, až se dostaneme podle ukazatelů na křižovatku, která nás pravou chodbou zavede ke dveřím technické podpory. Elektřina naštěstí v chodbě funguje, takže stačí přiložit kartu, a i dveře se vcelku jednoduše a rychle zvednou.

Místnost technické podpory je menší, než jsem si myslela. Očekávala jsem nějaké skladiště, ale je tam jen elektronika, pár beden, nástěnné skříňky s nářadím, a několik málo holografických počítačů, ale většina vypadá rozbitá.

„Dokážeš se do toho připojit?“ ptá se Koskov Jaggana.

„Ne. Jak bych mohl?“

„Jsi android.“

„To jsem, mám nadlidskou sílu, a kdeco, ale když jsem přijal občanství, musel jsem se zříci celé řady elektronických vstupů a výstupů a řady vnitřních programů a analytických nástrojů. Asi dokáži s počítači a elektronikou pracovat lépe, než většina lidí, ale tím to začíná, a tím to taky končí,“ já i Koskov se na Jaggana díváme dost vyčítavě. „Fajn, zkusím se do toho dostat,“ rezignuje a usadí se ke stolu s počítači. „Zatím prohledejte ostatní místnosti,“ vybízí nás a já se ještě podívám do skříněk. Jsou dočista vybrakované. Nikde žádné nářadí. Těžko říct, zda ho někdo potřeboval, nebo zda to někdo uklidil pryč, protože je v nich veliký nepořádek. Ale byly pozavírané, napadne mě a s Koskovem opouštíme technickou podporu.

„Ubikace, nebo jídelna?“

„Jídelna. Dal bych si do čumáku.“

„Já mám takový dojem, že tady asi moc poživatelného jídla nebude.“

„Sním všechno!“

„To je mi jasné. Jste banda odpadkových košů.“

„Za to Vy máte slabé žaludky,“ burcuje Koskov a já přiložím kartu na čtečku jídelních dveří. Čtečka se rozsvítí a dveře se otevřou. Uvnitř místnosti je světlo, a co nyní řekne Koskov, vše dokonale vystihne. „Tak na tohle nemám ani já žaludek.“


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.