Železniční země

Kaj

V místě, kde jsem vyrůstal, začínala periferie. Cítil jsem to rozhraní. Měl jsem zakázáno přecházet hlavní ulici s tramvajovými kolejemi, za kterou jsem měl většinu kamarádů. Na naší straně bydlely samé děti lampasáků, pro které byly paneláky stavěny. Jsem takový, že se mi někdo líbí nebo nelíbí. Nic moc s tím nenadělám. Tyhle děti se mi nelíbily. Možná i proto, že mi to řekli rodiče. Brácha ještě nebyl nebo byl moc malý, a tak jsem byl ponechán sám sobě. Toulal jsem se železniční zemí, po seřadištích, k výtopně. Když se ke mně blížil nějaký ajznboňák, měl jsem na rtech výmluvu, že jdu za strejdou. Nikdy se mě nikdo na nic nezeptal. Při chůzi po pražcích jsem stále prohlížel křoví. To abych věděl, kam mám uskočit, když by se za zatáčkou objevil rychlík.  Moje svršky ale zůstávaly bez procvaknutí kleštiček průvodčího šípku. Troufnul jsem si až do středu výtopny, kde byly dvě veliké točny. Díval jsem se odtamtud na městský les, kam jsme chodili s mamkou, když jsem byl menší. Občas se tam objevil dědek, kterého se máma bála. Jak ho uviděla, vzala mě za ruku a chvátali jsme mezi baráky.

Věděl jsem kdy a odkud vyjíždějí nákladní vlaky, jejichž cíle jsem si ale v kaslících na bocích vagónů nečetl. Mými sny, který jsem si dosud nesplnil, bylo jet nákladním vlakem a vylézt na tovární komín. Od splnění prvního cíle jsem nebyl daleko. Došel jsem k místu, odkud jsou nákladní vlaky vypravovány ze seřadiště a vylezl na jeden z vagónů. Podíval jsem se dovnitř a uviděl sníh a kůru po kládách, které převážel. Bylo předjarní lezavo. Bál jsem se, že bych při dlouhé jízdě na vlaku prochladl a také jsem si říkal, že by mě na některém nádraží mohl zmerčit výpravčí a nahlásit mě. Vagón, na kterém jsem stál, měl totiž jen plošinu a ne boudičku, za jejíž dveře bych se mohl schovat. Na sněhu uvnitř vagónu jsem jet nechtěl.

Vlak se začal rozjíždět. Věděl jsem, že se musím rozhodnout. Seskočil jsem. 

          Za oním seřadištěm vyrůstal Zdeněk Svěrák. Tam se odehrávala Obecná škola, která byla točená na autentických místech. Něco z Obecné školy jsem tedy zažil na vlastní kůži. Nedojel jsem tak daleko, jako hrdinové ve filmu. Na druhou stranu to bylo krásně skutečné, na všechno jsem si mohl sáhnout, vše bylo tak tvrdé, až to bolelo.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.