.
.
Žhavou jehlou slunce píše,
verše, tvary, do krajiny.
Reznou kříže, dávné viny.
Všichni mrtví spí tak tiše.
A pak padá do studánky,
voda kdysi odnesená.
Pane, prosím, čí je vina,
že nám pukly staré džbánky?
A pak prší na hladinu,
odraz nebe rozmlží se.
Pane, nevím. A pak ví se,
že snad patřím Hospodinu.
Žhavou jehlou slunce všije
reliéfy do krajiny.
Plyne den a s ním jdou stíny.
A nám živým srdce bije.
.
.