Několik postřehů z dnešní Moskvy

Puškyn

  

Vasilij Ivanovič Spinuškin dělal svému jménu čest. Spal v podstatě pořád a to už dávno nebyl žádné mimino. Táhlo mu na padesát a měl roztroušenou sklerózu, přičemž vlastně ani nevěděl, kde všude si ji roztrousil. Sousedé o něm říkali, že je na svůj věk velice hravý, jelikož hravě vypil láhev vodky už před snídaní a potom spal až do večera. V noci pak rozjímal u další láhve vodky, dokud nebyl čas znovu definitivně usnout.

Jelena Tygrovna Morozina přijela do Moskvy ze Sibiře a navzdory svému příjmení paradoxně špatně snášela zimu. V její rodné vesnici bylo mínus čtyřicet i v létě, což se naprosto neslučovalo s její zálibou v minisukních. Po nevyhnutelné amputaci obou nohou přesídlila do Moskvy, kde teploty jen zřídka klesaly pod mínus třicet, což už se dalo vydržet. Její vrzající invalidní vozík budil Spinuškina, když se projížděla na společné činžovní chodbě, tak jí občas nelogicky často nadával do šlapek, aniž by to na jejich neexistujícím přátelství zanechávalo jakoukoli stopu.

Jezevčík Vartan byl jediný obyvatel moskevského činžáku, který neměl invalidní důchod. Každý stát totiž navdory kecům o zaměstnanosti invalidní důchodce miluje, jelikož do ničeho nekecají. Na živobytí si Vartan vydělával žebráním od těch, kteří ho měli. Velice se mu líbila Jelena, hlavně proto, že měla krátké nohy a pravdomluvnou povahu, což považoval za oxymoron. Bydlel ve sklepě, protože to bylo nejčistější místo v domě, i přesto, že se tam občas vykadil. Na chodbách byly sprosté nápisy v azbuce, ale to nikomu nevadilo, protože azbuka stejně nedává smysl.  

Policie tam přijížděla téměř denně, jelikož tam v každém bytě vyráběli drogy. Když si levně nakoupili, odjeli zboží prodat do centra turistům. Jako každé dopoledne Jelena klepala na Spinuškina, že ho ostatní chtějí vzbudit, ale ona ho nenechá. Byla to lež, dělala to schválně. A jezevčík Vartan se tentokrát vydělal u poštovních schránek, aby byla sranda. Ale nebylo to nic platné, sranda stejně nebyla, i když by mohla. Alespoň podle evolučních biologů, kteří této subkultuře prorokují zářivou budoucnost.

Na závěr bych chtěl všem idealistům přislíbit zářné zítřky, které nikdy nepřijdou. Naprostá většina populace je bezbřeze tupá a ten zbytek se ji snaží využít ke svým zájmům, čili máme tady intelektuální perpetum mobile třetího druhu. Je záhodno, aby se rodilo devadesát procent tupců, ti budou stavět pyramidy, dalších devět procent populace se bude starat o to, aby měli co jíst, ale co s tím jedním procentem? To jedno procento přece všechno řídí a stará se o to, aby ty zářné zítřky nikdy nepřišly.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.