Lístek z památníku

egil

 

 


Vím, čas je svině,

říká jí po letech namísto pozdravu.

Neví, kde byla, co dělala

jinde a s jinými. Ale teď před ní stojí

jak keř, co už dohořel:

pahýlek zběsilých zjevení,

co už jen zbytkově doutná.




Čas je fakt svině,

říká jí foťákem namísto řečnění. Ostří ji na oko.

V pozadí výjevu tušení

sídliště: obytné tabulky Excelu;

v přízemí náhledy kastlíků; a ve vstupních dveřích…

– Co je tam? – Co se tam dovnitř/ven dokola provléká? –

Ve vstupních dveřích je suma

                             sumárum v posledku za tmy už nula.

Z foťáku-nástroje stává se přívěsek.




Všichni jsme stejní a jinak jsme stejně

                            jiní. Nic nového! odpoví ostrá jen naoko.

Je ticho k prasknutí. Na dně kávy hlídá spánek

utržená hlava psa.

Balkón, na němž levitují,

otevírá rozsvícené dioráma útesu. Stromy, lampy – lilijice!

Měsíc v novu: trnoploutvá ryba. To vidí beze slov oba.




Jako děcko jsem se převažoval, svěří se. A pokračuje…

S mozkovnou obří jak vápnitá konkrece – Říkali mi Hlavonožec

z Podskalí. Kost jen jedna – sépiová, přísavky mi zakrněly

někdy kolem puberty. Snad proto rozumím jazykům sněhu,

chlístancům bláta;

a vůbec! všem měkkýšům. (Všímá si, že neposlouchá.)




O místnost později: zlehka se přisává k ventilu prsu.

Svině-čas neběží – pozvolna vrství. Dokud těla nevypere úsvit

a nepřidá do vláken aviváž. Je nahá

jak slovo, co se vzápětí stejně

                              zapomíná

pro nové zpaměti stejné. Po kůži tancují prasátka

odražená náhodnými zdroji. Je ráno, den druhý,

a svině-čas vyvádí mláďata.






Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.