Krajina Femina

Nagihan

Děs snílka je probuzení...


Uchvácen,

velebím ty krásné kopce,

i cudně zahalené údolí.

Tesám si do kamene paměti,

tu helénsky nádhernou krajinu,

tak neodolatelně lákavou,

až nutí se klaněti.

Na každém z dvou těch kopečků,

stojí líbivá kaplička,

tam rád stoupám,

abych mohl lásku ústy velebit.

V něžné nížině toho údolí,

s úrodným vonícím polem,

tam pak teče pramen,

v nejž horkem rozpálen,

lačním se ponořit,

celým svým tělem ho rozvířit,

až bude cákat to všude kolem.

Osvěžen, posilněn,

to políčko semenem oseji,

v paměti života,

a budoucnosti naději.

Znaven, odevzdán,

uléhám pod těmi kopci,

a naslouchám jak ta krajina žije.

V jedno s krajinou splynul jsem,

dvě srdce,

jedna melodie.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.