Rakev pana Grinvilla

Najezený

Toto jest soukromý deník starého alkoholika Iljiče Grinvilla, který jsem nalezl v jeho bytě. V tu chvíli byl však již majitel oné písemností ve vážném rozkladu. Teď starý Grinvill leží v zemi. Rozhodl jsem se tudíž, že zveřejním poslední čtyři stránky, které považuji za nejděsivější.

Louis Albicastro

 

24. 2.

Lituji svých hrozných činů, kterých jsem se na vlastním jedenáctiletém synkovi dopustil. Mé zlé počínaní nemohlo dopadnout jinak než tragicky. Už jako malého jsem ho nechával hladovět, týral ho všemi možnými způsoby, až to ten chudák nezvládl a před mýma očima po štědrovečerní večeři ukončil svůj život skokem z okna. Byla to velká tragédie.  Všude se mluvilo o tom nešťastníkovi a o té zrůdě.

Sám jsem to neměl v dětství jednoduché. Otec byl vojenským důstojníkem a matka prostitutkou. Oba mě mlátili. Matka přes den a otec v noci. Proto to odnesl můj citlivý chlapeček Pavel, který mi tak moc připomínal mě samotného. A teď jsem vrahem! Mám strach se podívat do zrcadla. Nahání mi hrůzu synova prázdná postel a bojím se věčnosti kvůli svým hrozným hříchům. Jediným řešením je chovat se alespoň k mrtvole mého syna hezky. Snad se pak bůh slituje…

 

25.­­/26./27. 2.

Moje první cesta za napravením vede ke hřbitovu k šílenému hrobaři Sklovinovi, který lidem svým vzhledem nahání hrůzu až do morku kostí. Prodává rakve, aby pozůstalí mohli pochovávat své milované ve svých domovech.  Navštěvuji ho odpoledne i se svým zemřelým synem. Starý Sklovina podá ruku mému mrtvému synovi, aniž by věděl o jeho skonu a vyslechne si můj srdcervoucí příběh. Poté mě zavede do komory, kde ve všech koutech číhají hrůzostrašné rakve všech možných velikostí. Sklovina si přeměří vyhublého zemřelého chlapce a dořeší se mnou objednávku. Zásilka několika rakví adekvátní velikosti má dorazit za dvanáct dní.

„Jdeme!“ rozkážu svému zdechlému synovi a odeberu se zpět. Cesta v mrazivém, deštivém počasí je dlouhá a vyčerpávající. Dva dny svého pomalu se rozpadajícího syna táhnu za sebou jako pytel brambor přes obří bažiny, přes řeky plné ryb a lesy plné hladových zvířat včetně hladových lišek a divokých prasat nakažených vzteklinou, kterým ty lesy patří. Mezitím začíná sněžit. To už se malý Grinvillek rozpadá úplně. Je těžké se neustále vracet pro části jeho těla. Jeho pozůstatky vidím všude. V ulicích Ortamisu po mně lidé řvou ze svých balkonů a házejí na mé zmožené tělo rozpadlé židle a květináče, abych se měl na světě ještě hůř.

Nakonec přece jenom dojdu a svého synka položím do nejtmavší místnosti, své černé gotické ložnice. Ta je celé roky pokrytá starým plesnivým nábytkem obklopeným roztoči, hmyzem a malými k smrti vyhladovělými zvířaty. Ovzduší je natolik strašlivé a zapáchající, že i petrolejové lampy vypovídají službu. Na zdi visí šílené obrazy plné utrpení a žalu a nefungující hodiny se zdechlou kukačkou, které na mě společně s krvavými obrazy zírají jako na šílence. Doprostřed toho všeho pokládám svého syna a s pláčem naslouchám větru. Bouře sílí takovým způsobem, že i zemřelá zkostnatělá kukačka se v hodinách třese strachy a obrazy ztrácejí hrůzou svou krvavou barvu a padají k mému synovi ohořelé jako plesnivá červy prožraná jablka. Všechno je to sice strašlivé, ale já se cítím šťasten. Cesta pokání má nejrůznější podoby…

 

3. 3.

Brzy se mi podařilo vyzdobit tento pokoj starými zvadlými květinami, věnci a páchnoucími svíčkami, které jsem ukradl z cizích hrobů. Část toho denně pokládám na svého zemřelého chlapečka, ať mladý Grinvill z onoho světa vidí, jak ho otec tady na zemi, sám a opuštěn, miluje.

Někdy s ním hraji všemožné hry, fotím ho na nejrůznějších místech či ho beru do parku na čerstvý vzduch mezi lidi. Kéž by na mě jednoho dne promluvil, abych se cítil jako za starých časů.

 

 

10. 3.

Po týdnu se vydávám pro rakev. Sklovina mě opět vřele přivítá stejnými slovy a ukáže mi několik druhů rakví. Vyberu si druhou nejdražší s nahými barokními andílky hrajícími na zlatou trumpetu a s latinskými pergameny, které hlásají: Odpusť svému vrahovi! Jsem tímto skvostem okouzlen. Vracím se zpátky.

 

12. 3.

Konečně se nad ránem doplazím do svého nuzného bytu. Následuje polední pohřeb. Odehrává se v mé ložnici. Mám nakoupenou spoustu lavic, do nichž nechávám usednout dřevěné figuríny, které znázorňují synovu rodinu. Sedí a stojí jich tu desítky! Jsou všude. Mezi nimi jeho děda Jaromír se svým rebelským úsměvem, teta Evženie a další. Každá figurína má svůj typický oblek. Posléze si obléknu ukradené kněžské roucho, vezmu do ruky ukradený Nový zákon, pustím pohřební varhanní CD se skladbami Olivera Messiaena (taktéž ukradené) a předstoupím před svou dřevěnou kazatelnu, pod níž leží můj rozpadlý syn. Rakev zůstává u balkonových dveří. K ní teprve budu muset se svými imaginárními hudebníky dojít.

Na začátek pronesu svoji filozofickou řeč s náboženskými gesty a během toho pravidelně usedám do lavice, abych zavzlykal nad svým zemřelým a pronesl pár slov se svými zesnulými předky.

Po třech hodinách je můj slovní projev ukončen a následuje cesta k imaginárnímu hřbitovu. Beru do ruky zlatou trumpetu z rakve a několikrát obejdu byt hraje na nástroj a nesa svého zemřelého syna. Následuje   pohřbení nejbližšího. Položím jej rozpadlého do rakvičky, přikryji peřinkou a zavřu víko. Přitom mi tečou sliny od úst a žaludek se mi svírá hlady. Pohřební hostina na mě čeká v kuchyni. Mám nakoupeno plno chlebíčků, několik druhů šampusů a další pochoutky pro naši celou zemřelou generaci. Slavnostně se obracím směrem ke kuchyni a v tu chvíli mě málem raní mrtvice. Uslyšel jsem za sebou hlas. S hrůzou a s bušícím srdcem se otočím. Ozve se znovu. „Proboha, co to je?!“ nemůžu se hrůzou nadechnout a neznámý hlas sílí ve své zrůdnosti. Vychází z rakve. „To jsi ty, synu?“ skoro šeptám. Opět ten neznámý zabuší a já řvu o pomoc jako šílený. 

„Nemohu se nadechnout! Tatínku, tedy můj spasiteli Grinville, snažně tě prosím, vyndej mě odtud. Zlé krysy mi tu požírají obličej. Slyším je na sobě, jak si na mně pochutnávají. Pomoc! Jsi tu?“

Vyděšen k smrti se snažím zemřelému přízraku odporovat. „Jenže ty už nejsi mezi živými, chlapče. Rozkládáš se ze dne na den!“ přesto se pomalu blížím k rakvi a v hlavě mi náhle zasvitne naděje: „Možná se ale mýlím a ty ses mi vrátil zpět. Kéž by tomu tak bylo. Společně bychom mohli hodovat v kuchyni a zasmát se těm starým strašlivým časům.“ Otevřu rakev. Přijde zděšení. Místo živého Grinvilla na mě zírá rozpadlá zdechlina jako předtím. Mám pocit, že zešílím a s rozčílením zabouchnu víko. Po dvou sekundách se ale opět ozývá synův prosebný hlas. „Slíbils, že otevřeš, tatínku. Moc tě prosím!“

Znovu se vrhnu k rakvi a při otevření se zděsím ještě víc, když na mě zírá stejně rozpadlá zdechlina. Rozpláču se: „Já tě odsud dostanu, můj synu!“ střídavě otvírám a zavírám víko rakve. Veškerá snaha marná. Můj syn se mnou komunikuje jen ze zavřené rakve. Vyčerpán klesám k zemi a hlavou mlátím do podlahy, abych přišel o rozum. Mezitím hladové krysy schované v koutě jdou spolu s veverkami, krtky a se zdechlou kukačkou z hodin odvážnými kroky požírat obličej mého syna. „Nechte toho chlapce žít, copak nevidíte, že je po něm?“ snažím se jim domluvit. Přibývá jich. To je na mě příliš. Pomalu procházím přes veškeré večeřící zvířecí tvorstvo ke skříni se střelnou zbraní, abych lidem dopřál radost a usedl do kouta, ve kterém tak často trávil hodiny můj truchlící syn. Pod nátlakem zvířat se ale víko rakve zavře a ozve se z ní: „Nezabíjej se, tatínku.  Slyším nabíjení zbraně! Podle svého netlukoucího srdce znám celou pravdu. Je strašná!“ Já ji znám taktéž. Jestli nechci skončit v pekle, mé peklo právě začíná. Budu se muset o svého zemřelého syna denně starat a věnovat mu veškerý svůj čas, aby tam v rakvi neumíral nudou…

 

15. 3.

Následující dny byly veselejší. Pořídil jsem si na otravná zvířata sprej a dal synovi dárky, které na Štědrý den nestihl otevřít. Denně mu předčítávám nejrůznější typ literatury a oblíbili jsme si šachy. Po každém tahu otevřu rakev, položím šachy na zemřelého syna a víko zavřu. Na řadě je syn. Někdy úmyslně podvádím. Ale nějak se cítím dále osamocen, když svého syna nemohu vidět živého. Marně se na něho snažím ulehnout a zavřít rakev, abych ho viděl živého. Je moc malá! Že jsem tenkrát šetřil a nekoupil tu nejdražší…

 

16. 3.

Proto tam zajdu potřetí se svými posledními našetřenými penězi. Jeho rakev je neuvěřitelně těžká. Objednávám si kočár. A doma celý šťasten, že malého Grinvillka uvidím, ulehnu na něj a zaklapnu rakev. Moje radost se ale v tu ránu promění v zoufalství. Můj syn se sice usmívá, že vidí tatínka, ale jeho oči se neusmívají. Předvídají něco šíleného. „Copak, synáčku, nejsi rád, že mě vidíš?“ konstatuji skoro s brekem. „Samozřejmě, že jsem,“ usmívá se způsobem, který neznám.

 „A taky já budu to jediné, co do své smrti uvidíš,“ rozřehtá se ďábelsky.  

„Co prosím?“ náhle na sobě ucítím dotek cizí ruky. Se strachem uchopím víko rakve a vší silou se ho snažím otevřít. Marná snaha. Právě jsem sám sebe uvěznil v oživlé rakvi se svým zkaženým synem, a to možná navždycky…

Začínám řvát jako šílený. Můj synáček cítí nad mou napravenou osobností převahu, a jelikož v životě nic hezkého nezažil, hodlá být stejným jako já tenkrát. Mlátí mě a shazuje ze sebe na mě hladové krysy a směje se jako ďábel. „Pomoc!“ řvu do toho strašlivého ticha. On je alespoň po smrti, jenže já nejdříve budu muset v jeho přítomnosti umírat hlady a žízní, abych se mohl začít taky postupně rozpadat. „Ach ne!“ pronesl jsem zoufale a upadnul asi na půl hodiny do mdlob z té hrůzostrašné přítomnosti, která s největší pravděpodobností potrvá věčně…

 

Konec deníku


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.