DjÓ, PAŘÍŽ

28g

 

Bylo to někdy na jaře roku 1995, co jsem poslal na adresu ostravského studia České televize cosi jako dramaturgický záměr nebo dokonce námět.

Zabýval jsem se tenkrát čímsi, co jsem nazýval jednozáběrová kinematografie, a z tohoto můj navazující záměr tenkrát vyplynul.

Nabídl jsem tedy České televizi pořad ke 100. výročí první veřejné kinematografické produkce na konci prosince roku 1895.

Můj nápad spočíval v tom, že by se oslovili tehdy současní čeští režiséři, aby se každý z nich pokusil současnými prostředky natočit padesátivteřinový děj – a to pouze na 1 záběr, jak bylo technologicky možné v dotyčném roce 1895.

 

Za nějaký čas mi přišlo nazpátek vyrozumění, v němž mi ostravský bolševický televizní dramaturg Aleš Jurda oznámil, že jsem pozér.

 

To se ví, že jsem nelenil, a ihned obratem poslal veřejnou poštou na adresu ostravské podatelny veřejnoprávní organizace jakousi pohlednici, na jejímž rubu jsem sdělil setrvalému bolševikovi Jurdovi, že je piča.

Přesně takhle – a doslova, do posledního písmenka z těch 4 písmen sestavené jedině nutné čtveřice; dodnes se nemám za co stydět, ač ještě dlouho poté jsem nevěděl, že nějaká možnost žánru zvaného vintage vůbec existuje.

 

Celý tenhle incident jsem odložil stranou, takže po nějakém čase jsem byl velmi příjemně překvapen, když zrovna tahle veřejnoprávní Česká televize mi zprostředkovala francouzský film – složený k příležitosti týchž 100 let kinematografie z pásma 40 padesátivteřinových snímků.

Které natočili v té době nejznámější světoví filmoví režiséři, řečeno stručně.

 

https://ulozto.cz/file/beqm1bW3/v-a-1995-lumiere-et-compagnie-dvdrip-multisubs-igalerie-cz-mkv#!ZGIxZQR2AwxmZTSuAJMxAQIvBGN5AQAKLwSGnJ81JJkXI2VkBN==

 

Takže jsem odtamtud viděl víceméně totéž, co zdejší bolševici tenkrát tady zavrhli.

 

A je jen zajímavé, že v žádné teorii filmové vintage není doposud tento film jako příklad zahrnut, třebaže nejméně 2 podmínkami ono cosi jako žánrovou čistotu naplňuje: natáčení původní dobovou kamerou, délkou děje, kterou jen pouze umožňovala délka tehdejší filmové suroviny.

 

Uběhlo od těch časů málem 30 roků, a bod, na němž se nalézám, je zde víceméně tentýž jako tenkrát před 3 desetiletími.

Zdejší bolševici jejich nezájmem opět odmítají existenci možného žánru vintage jakkoli veřejně pojednat, a třeba pouze jen soukromě se jím zajímat. Přičemž by cosi takového opět možná bylo zveřejněno poprvé, poprvoučce, na celém tomto šíroširém našem světě.

 

A když už jsem se dneska oddal vzpomínání, zmíním tedy, jak jsem včera marně hledal po celém světě internetu, co by v něm určitě mělo být, a už asi není.

Vybavuje se mi totiž, že v době tamtěch oslav počátku filmu po 100 letech (a jež se tenkrát v česku žádné nekonaly) kohosi v Paříži napadlo cosi, o čem pojednával i s dokumentujícími fotografiemi tamten dnes již nedohledatelný článek.

Kdosi totiž zaslepil velikými fotografiemi z tamtoho filmu okna domů kteréhosi pařížského bulváru.

Jež jindy jsou určeny k čemusi jako vidění.

 

Možná, kdyby se někdo zeptal prostřednictvím pražského Francouzského institutu v pařížské Národní knihovně, možná, že by se k poučení našincům, jak nakládat s minulostí, ještě i dnes nalezlo.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.