Ježek

stan19

Ježek

Nečekal jsem, že na mě ten člověk promluví. Kdyby to neudělal, byla by teď moje kapsa prázdná. Je to zvláštní: co všechno uvede do pohybu jediné slovo… Nevím ani, jak se jmenoval.

Vešel do kupé chvíli po mně, zrovna když vlak přejížděl přes most. Pořád to vidím jasně před sebou: jeho oči, krev pod nosem a černou tašku, kterou položil vedle sebe. Nepozdravil mě. Sedl si na sedačku naproti, zády ke směru, kterým jsme se řítili, a díval se z okna. Pak opřel hlavu o rozvibrované sklo. Tak jsme jeli asi půl hodiny.

Krajina se měnila a byla stále stejná. Protínali jsme pole a louky, ve kterých nebyl život. Tu a tam dům, kostelní věž. Na obzoru se modraly kopce, měkké a studené, skoro přimyšlené; nad tím obloha, z níž by mohlo pršet, ale nepršelo. Svět, takto srostlý, ubíhal za oknem; mizel dřív, než se vůbec stačil objevit.

V kupé nebylo teplo. Ruce jsem měl zavrtané do velké, mikinové kapsy a přemýšlel o svém koncertu, z kterého jsem právě jel. Jinej stesk – tak se jmenuje naše kapela. Hráli jsme před publikem vůbec poprvé a skoro nic se nepodařilo. Pak, ve dvě hodiny ráno smývání bílé barvy z obličeje u umyvadla bez zrcadla, krátký spánek a v šest hodin čtyřicet šest minut skřípání rozjíždějícího se vlaku, který jsem málem nestihl.

„Dobrýden,“ řekl náhle můj spolucestující.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem, aniž bych na něj pohlédl. Hlas jsem měl vykřičený a nechtěl jsem mluvit.

„Znáte to tu?“ zeptal se.

„Ano.“

„Já taky.“  

Odtáhl hlavu od skla a zadíval se na mě.

„Jedu za bratrem,“ vysvětloval.

Nechápal jsem, proč mi to říká.

„Vy za někým jedete?“ ptal se.

„Ano.“

Pokýval hlavou. Pak rozepnul černou tašku, která ležela vedle něj, a zašátral v ní. Vytáhl čokoládovou tyčinku. Strhl z ní obal a hodil ho do koše, do toho vlakového, vyklápěcího a zase ho zavřel. Ozvalo se ostré, prázdné klapnutí. Rozlomil tyčinku na dva díly, do jednoho se zakousl a druhý mi podával. Zavrtěl jsem hlavou. Ale ruka s tyčinkou se nestáhla; až když svůj kousek dojedl, konečně to vzdal a snědl i ten, který mi nabízel.

„Připomínáte mi někoho,“ řekl po chvíli, „určitě se odněkud známe…“

„Myslím, že ne.“

„Já si na vás pomatuju, určitě jsme se někdy loučili.“

„Ne.“

Zamyslel se. Pak znovu opřel čelo o chvějící se sklo a pozoroval, jak ubíhá pole. Doufal jsem, že brzo vystoupí.

            Netrvalo dlouho a znovu se zeptal: „Kam jedete?“

„Do Přerova.“

„Já do Otrokovic. To jsou tři zastávky. Jedu za bratrem…Jedete dlouho?“

„Z Rohatce.“

„Já taky…Byl jsem tam včera na koncertě.“

„Opravdu? Totiž, to byl můj koncert.“

Zasmál se (vyfoukl vzduch a něco v něm zarachotilo). „Takže vás znám…Stesk? Byl jste ten zpěvák s bílým ksichtem? Že?

„Jinej stesk. Ano, to jsem byl já.“

„Takže si na mě pamatujete! Napil jste se z mojí flašky, plácal jsem vás po zádech, bylo tam víc lidí…“

„Nevzpomínám si na vás. Ale, jak se vám to líbilo?“

„Já, no, ani jsem to moc neposlouchal, ale…“

„Proč jste tam teda byl?“

„To je složitý.“ Ohmatal si zaschlou krev pod nosem a vyhlédl z okna; jako by v geometrii polí hledal nějakou trhlinu. Vypadalo to, že tím rozhovor skončil. Pak ale promluvil: „Začalo to hrozně dávno…Vždycky bylo něco, co už se nedalo vydržet. Věci, co se nedaj řešit. Tak jsem šel, nevim, někam do hospody, na koncert, mezi lidi jako já, zlil jsem se a prostě no…“

„Začal jsem je mlátit.“ Řekl po chvíli a usmál se jako člověk, který pláče. Ale neplakal.

„Proč?“

„Nevim.“

„A co jste dělal na tom koncertě?“ Měl jsem trochu strach, ale byl jsem taky zvědavý (ostatně jako po celý můj život).

„To stejný. Přestávám s tím už tři roky.“

„Šel jste s tím za někým?“

„Za kým jako?“

„Nevím, za psychologem…“

„To nepotřebuju. Je to můj problém. Je to takový…“

Ticho zesílilo rachocení vlaku. Oba jsme teď hleděli z okna, každý jinak, a přece nás něco spojovalo. Na černém poli se hrbil pták.

„Takže na tom koncertě jste se mlátil?“

„Jo.“

„A co pak?“

„Co pak…Šel jsem na nádraží. Chtěl jsem odjet pryč, ale nic nejelo. Tak jsem si sed na tudle tašku a čekal. Bylo ráno, tak čtyři, nikdo tam nebyl…Měl jsem na sebe hroznej vztek. Voni za nic nemohli. Říkal jsem si dyť já s tím nikdy nepřestanu…Přijížděl vlak. Došel jsem až úplně na okraj toho nástupiště a díval se, jak se přibižuje. Vlak začal brzdit – to je strašněj zvuk. Pak mě někdo popadnul a strhl zpátky. Neviděl jsem ho přicházet; nevim, co tam dělal. Ptal se mě, co se stalo. Řekl jsem, že nevim. Ptal se dál a já mu pověděl to, co vám. Možná mi rozuměl, prej musím mít někoho rád...“

Zmlkl. Otočil se, zanořil ruku do své černé tašky a rozepnul jakousi kapsu. Rozepínal ji pomalu a její zip vydával dvojhlasý, brblavý zvuk. Zalovil v kapse a konečně tu věc vytáhl – hlavolam. Byl to ježek v kleci.

Můj spolucestující pokračoval: „Todle jsem mu ukázal – říkal jsem mu, že je to vzpomínka. Na někoho, koho mám rád. On kývnul. Pak se mě ptal, kde mám rodinu. Řekl jsem, že bratr kdysi žil v Otrokovicích. Dal mi trochu peněz na cestu, abych ho navštívil.“

„A bydlí tam pořád?“

„Kdo?“

„Váš bratr?“

„Nevim.“

„Nechcete mu zavolat?“

„To nejde, změnil si číslo.“

A zase jako zpod hladiny vyvstalo rachtání, hrdelní ticho vlaku. Vzpomněl jsem si na včerejší koncert a pocítil únavu. Tříštění nástrojů a zpola zvířecí řev, který mi podrásal hlasivky, to vše se najednou zdálo daleké, neskutečné a nesmyslné. Jako ozvěna, která se ani nemá zaslechnout.

Můj spolucestující si mě teď nevšímal, držel v ruce hlavolam a upíral na něj své vypouklé, modrozelené oči. Jako by pozoroval ptáka na poli. Ne, jinak. Jako by si odcizeně a se steskem prohlížel sám sebe.

„Umíte to…dostat ven?“

„Ne.“

Vlak zastavil. Nikdo nevystoupil, pár lidí nastoupilo. Přes zdi jsem zaslechl neznámé hlasy. Svět kolem se probouzel ze spánku a mě se zdálo, že usínám.

„Příští vystupuju,“ řekl můj spolucestující.

Kývnul jsem.

„Dojdu si ještě na záchod. Pohlídáte mi to tady?“ zeptal se.

Znovu jsem kývl.

Ježka v kleci, kterého držel v ruce, položil do své tašky, zvedl se a vyšel z kupé ven. Chvíli jsem se díval z okna a přemýšlel. Nedalo mi to. Naklonil jsem se k tašce a hlavolam z ní vytáhl. Byl kovový, těžký. Klec měla celkem sedm děr a uvnitř cinkal lapený ježek: nevelká koule s různě dlouhými, tupými ostny. Bezděky, skoro automaticky jsem začal ježka prsty otáčet, nachylovat, posunovat. A tu slyším kroky.

Stejně samovolně jako jsem si s ježkem začal hrát, jsem ho teď strčil do své kapsy. Otevřely se dveře a můj spolucestující vešel dovnitř. Dělal jsem, že se dívám z okna. Svalil se na sedačku naproti, přitáhl si svou tašku a nakoukl do ní.

Úkosem jsem zahlédl zděšení v jeho očích. Hleděl jsem dál z okna a srdce mi bušilo.

„Kde je můj hlavolam?“

„Nevím.“ To slovo ze mě vyšlo slabě, jako nějaký skřek.

„Měl jsem ho přece tady…za minutu vystupuju…Kde je?!“

Zmocnil se mě děs. Nevěděl jsem, co by mi ten člověk udělal, kdyby zjistil, že jsem mu ježka vzal, že ho mám u sebe.

„Odcházel jste s ním. Odešel jste na záchod a držel ho v ruce...“

Popadl svou tašku a jako zvíře vyletěl z kupé. Jeho dusání se prohnalo úzkou chodbou vlaku. Bouchnutí dveří. Pak náhlé, skoro hmatatelné ticho. Seděl jsem bez hnutí na sedačce, zpocený a zadýchaný.

Zpomalovali jsme. Modrá skvrna v dálce se měnila v ceduli, na níž stálo Otrokovice. Vlak zaskřípěl a zarazil se. Lidé vystupovali, scházeli po schůdcích a já je sledoval. Stará paní. Nějaký kluk. Další stará paní. Vypadalo to, že můj spolucestující už nevystoupí. Pak ale, na poslední chvíli, vyběhl z vlaku. Svíral svou černou tašku, zoufale, zběsile se rozhlížel, trhal sebou. Cestující odcházeli a nikdo z nich si ho nevšímal. Vyskočil zpátky na schůdky, jako by chtěl vběhnout zpět do vlaku, ale hned zase seskočil, začal hrabat ve své tašce a mezitím se ozvalo zapískání a dveře se zavřely.

Tolik se mi ulevilo. Vlak se zvolna rozjížděl, když se muž s černou taškou otočil a pohlédl přímo na mě. Rychle jsem se skrčil a zůstal skrčený ještě dlouho po tom, co se Otrokovice ztratily z dohledu.

Nevím ani, jak se jmenoval. Ruce mám schované v kapse u mikiny. Jednou svírám klec a druhou pomalu točím s ježkem. Nevyndávám ho na světlo, mám strach. Otáčím a nachyluji ježka, a ten najednou zacinká a nepochopitelně se oddělí od klece. Držím ho v ruce. Je těžký. Studený.

 

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.