Dračí výprava... díl čtrnáctý

Gora

Předchozí díly jsou k nalezení ZDE:


... a zatímco Velký Pidi, veden napoleonským komplexem, rozhodnul - a to bylo jediné, co mu skutečně šlo - komandovat druhé právě proto, že je tak malinký - že výprava bude nějaký čas kempovat na úpatí velkých vodopádů. 

Za prvé se všichni měli zotavit z destruktivního pobytu v Riu, neboť se shodli, že velkoměsta nejsou nic pro ně. Za druhé jim vábně zavoněl pokrm z kotlíku nad ohništěm.

Na zvědavý dotaz, co že se to chystá dobrého, odpověděla kuchařka, že eintopf, tedy jídlo z jednoho hrnce. A ještě dodala, že kdo je zvědavý, bude brzy starý a pár dalších přísloví jako dočkej času jako husa klasu, všude chleba o dvou kůrkách či darovanému koni na zuby nehleď. Měla totiž velmi proříznutá ústa a v batohu dost trvanlivých potravin.

Lord s asistentkou vystavěli přístřešek pro případ špatného počasí, vulkanoložka a vědkyně Eckertová sbírali klacíky na táborák a čas jim tam, s výhledem na duhu a dobrý gáblík poklidně plynul, jen Velký Pidi nervózně pochodoval těsně nad propastí - avšak...

 

... kdesi na špinavém předměstí Ria se povedlo uneseným dráčatům přehryzat lana, kterými lupiči svázali plátěné vaky. Rozhlédla se, kde jsou a strčila všechny své hlavy dohromady.

"Sestřičko, co budeme dělat? Stejská se mi po našich, i když mi občas silně lezli na nervy," pravil se slzou na krajíčku dráček.

"Jo jo, zlatí naši,fňuk..." přidala se malá saň.

V tu chvíli se otevřely dveře staré opuštěné plechové haly a deset únosců nakráčelo dovnitř.

Jako praví mladiství gansteři, odkojeni ulicemi Ria, se ani neusmívali, ani dráčatům nepřinášeli svačinku, ale hrozili pěstmi a příšerně se na ně šklebili. Vidět je tak režisér z Hollywoodu, ihned by je angažoval za lumpy do remaku Sedm statečných! 

Dráčata pochopila z jejich zuřivých gest, že výrostci budou požadovat výkupné po ZOO v Riu a za ně si hodlají koupit drogy.

Už už se viděla ve voliérách zoologické zahrady, daleko od svých blízkých a jako doživotní atrakce pro turisty.

Když parta zachmuřených mladých ničemů odešla, dali opět hlavy dohromady.

"Musíme zmizet, děj se co děj, jinak naše už neuvidíme!"

"Ty myslíš," naznačila bázlivě cosi malá saň pohybem křídel, což vlastně byly zakrnělé přední končetiny.

"Správně, teď anebo nikdy," mrknul na ni bráška dráček.

Vysoukali se z vaků a vztyčili krky v celé jejich délce. Dráček zjistil, že dokáže nadzvednout střechu z plechu. Vlezl sestřičce na ramena a plát nevalné kvality vší silou poposunul. Vylezli nahoru. Dráček zavětřil nozdrami.

"Bojím se," špitla saň.

Dráček se rozběhnul po rovné střeše a rozepjal křídla. Ta jej nesla výš a výš až nad první mrakodrap. Postavil se na něj a odtud zamával na ségru, aby posbírala odvahu a následovala ho.

"Jedna, dva, tři, teď," s povzbudivým výkřikem se rozběhla také saň.

A tak až když jim šlo doslova o svobodu, naučila se dráčata létat a ihned intuitivně nabrala ten správný směr.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.