v zapomenutých krajinách

Aru

Kováno v hlubokých kovárnách


Těžká je noc a hodiny odbíjejí bezměsíčný dílek času na ciferníku. Nanna ve své bárce nepluje a toulec prázdný. Do tmy halí se vše po okolí. Vrznou ručičky v ciferníku, naposled, prasklo sklíčko, hodiny stojí v tichu v mlčení, odevzdaně. Čas mohl jen předstírat, že mu o něco jde.

 

Ve Ztraceném lese smích mrtvých stromů, dávném domově obrů. Již nejsou zde a jejich domov k nepoznání. Teď les si vládne sám, zlý a osamělý ve vizích záhuby. Něco bylo ve vzduchu, samotný svět se lámal, už nikdo nevěřil v jeho jemné záchvěvy a ustoupily. Staré svatyně i chrámy v sutinách opuštěny. Nikdo už nepotřebuje kouzelná stvoření. Sám les jako most fungoval, kamsi do neznáma, ale cesty v močálech zůstaly, samy se navzájem nepoznávaly. A přece kdosi výpravu vedl v tato nešťastná místa a další s malou přepravkou pod pláštěm skryt šel za dívkou ve zlaté zbroji, ta pokyn dala a v toulci náhle ještě jeden stříbrný šíp. Teď bere ho ruka a napíná tětivu, šíp letí a ukazuje směr i cestu. Tak jdou ti tři. Kolem stromy zle vrzají hněvem, kdysi podťaté, teď znovu vzpřímené čekají koho chytit, ale výpravu stáhnout nesvedou. Ona ve zlaté zbroji tak lehce našlapuje, jakoby se snad ani země nedotýkala, on v plášti těžce se boří, ale přece jde, třetí se nese.

 

Dřív lehávala na posteli a poslouchala plynutí času, mezi ozvěnami minulosti, tak tajemná, ale občas k ní dolehl hlas, pak se zaposlouchala, aby poskytla ochranu, štítem, mečem i slovem. I když tak mocnou, zapomnění ji pronásledovalo až příliš často, ale dokázala uniknout ve zvláštním spojení malých poutníků, podobajících se padajícím hvězdám, tak dočasným. Její záře neničila, ale prozařovala ta malá srdce natolik, kolik ji to dovolila a komu ona sama chtěla dát ze svých pokladů.

 

Nejmenší, ale možná jen napohled z nich chytala hvězdy vzdálené i blízké, zářící i pohasínající, ráda si hrála, ale od té doby co přišla v naše bezedné krajiny, musela zůstat tak jako my, prosívat čas minutu za minutou. Dopadla ji osamělost, koho teď hledat v zšeřelých krajinách očím, které dosud neuvykly?

 

Les ve sváru a hrubosti nezapomínal na bolest, kterou mu určili za jeho a stal se děsivým místem stahující poutníky pod zem, aby samota nebyla rušena v pustých místech. Kdo nenajde svou cestu, zdá se mu les bez konců a všude bezútěšný.

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.