Po fasádě domu - sbírka

Gora

Sbírka PO FASÁDĚ DOMU  
(ilustrace - obrazy Salvátora Dali)

V koutě zahrady–
vistárie obrůstá
dětskou houpačku


Prstem po fasádě domu

Prstem po čáře na fasádě oprýskaného domu –
odbočím za roh jako před čtyřiceti lety
na náš dvůr - odvrácenou stranu náměstí v Chebu.
 
Silák, bývalý boxer, z kempingové židle na balkóně  
zpod tmavých brýlí obhlíží, kdo na něj kouká
a hlavně, zda jeho drobná paní, která právě přehazuje
těžké duchny přes klepadlo.

Každý nádech její svobody je sledován, nelze mu
donekonečna uhýbat, a tak hlasem jako zadrhnutý zip
promluví k synkovi –

pojď domů, můžeš si hrát na Nikiho Laudu s angličáky
od hodné tety ze Západního Německa.

Jednou v létě sbírka autíček osiřela, paní s chlapcem se
nevrátila z návštěvy sestry a na balkón brzy přibyla
druhá židle s blondýnkou samý sval a šlacha.
Bývalá kulturistka nikdy nevětrala peřiny, zato se naučila
boxerovi vracet facky.

Můj ukazováček má zadřenou křídu do kůže a ještě chvíli
to tak zůstane, možná napořád.



Vesmír

Z kina odcházím poslední. Lebedím si v chráněném
území a s každým kobercovým krokem říkám v duchu –

ještě ne, ještě nejsem připravena napojit se na vesmír
tam za vchodovými dveřmi.

Leda, že bych se sama stala hvězdou biografu.



Provazochodci

Jedenkrát za rok vystupovali na laně.
Měla je jako na dlani. Od radnice
k protějšímu domu přelévalo se 
vlnobití hlav a pohledy diváků podpíraly
akrobatům balanc.
 
Stála stejně vysoko v tom okně 
starého bytu na náměstí a radovala se
z pevné půdy pod nohama.









Chebské dvorky

Chebské dvorky mají kouzlo pro ty,
kdo na nich vyrostli. A co teprve
náměstí, když po něm pochodují 
cizí kapely, vám je šestnáct a toužíte
vlastnit nekonečně dlouhé nohy
mažoretek.

I ten kluk z Hödmezevasarhely měl
dlouhé nohy.

Než bych porozuměla jeho rodné řeči,
bylo lehčí naučit se esperanto!



Kruhový objezd

Hrbím se s černou kočkou na římse 
domácího spiritismu, kouzlem vodoo,
nohou kohoutí.

V temných zákoutích nepobudu.

Na zrcátku drápek, za vsí Rozpoutí hledám cestu
křižovatkou zkratek.





Svět Salvátora D.

Nechává místo vjemům pro otevřené oči bulimie kreativity
v mezírkách roztřesených starých filmů, skutečnostem,
skrývajícím jiné děje rozebraným na atomy
bez předem daných scénářů.

Vždyť slonům stačí k chůzi hmyzí nohy, to my věšíme na torza
stromů sny, které mizí, artefakty odklapané lopatkami
vodních mlýnků na potoce života.

Mezitím z desek stolů odkapává
nažhavený čas.



Chůzí raka
 
Čas jde proti nám, napíná do hmatníku
zdvojená echa strun.

Směle protínám obratle obratníku,
převracím znaky run.





Předehry

Sezóna byla letos dlouhá. Javiér, zapadlý
jak slunce za věží, drnká na Lazebnickém mostě.
Už trochu chraptí a jen sem tam cinkne mince.
Ze střech Egona Schieleho odlétli stěhovaví ptáci,
z ulic kavárny a děti již zametly hračky pod koberec.
 
Rádia mansard hlásí na noční vlně, že pod pohledy
svůdných Asiatek přes šikmé okraje slunečníků
s krajkou vloudil se nenápadně podzim.

Vše slyšitelné bylo dnes vysloveno, jen ty cosi šeptáš
do prázdných předzahrádek.




Bretaň

Břečťan z Bretaně barvy pelikáního peří
žil si u úpatí skal hned vedle Brány Sluncí.

Darovala jsem jeho stvol s pevným kořenem
krumlovskému masivu a na Bretaň zapomněla.
Obrostl celou branku, vlezl i k sousedům.

Byl zrovna úplněk. Před domem se procházel
bílý tygr,

ale nikdo nevěřil.



Tíha

Čekárna bez oken, v mezerách dusno, pableskující pláště
… další, prosím!

Žena, vodopád tmavých vlasů, tvář jeden hematom, ustavičně
surfuje. Nevnímá. Bezradné gesto strkání za ucho zdržuje,
když hledá a nenachází informaci, jak žít. Hnědooký
mudrlant drží malou sestru na klíně.

Rozvážně a s dokonalou výslovností klade všem řečnickou otázku,
jak to udělat, aby nemusel už nikdy domů?

Nevím, kolik váží, co unese, ale tuším, že tenhle ochránce žen má
jasno. Rozhodně víc než máma, od které již nečeká odpověď.



Uhlíky

Jeden nábytek na celý život. Knihy ani sochy
nepotřebovala, stačila Panenka Marie na kredenci,
struhadla rukou a deset dětí v nohou.
Oheň udržovala ze zvyku, i když odešly. Pořád ještě
měla psa, zahradu a borůvkový les.

Řežavé uhlíky, propadlé sny.


Větroplach

Ztřeštěný listů pád přeleštil glazuru
skluzavek do zahrad,
pomeranč v azuru vykoupal ráno,
vítr zabrnkal na piano
a podzim rozestlal.



Plstění
 
Zmizelá
do mrtě ždímám nahého beránka,
máčím rouno dní, plst probírám prsty
a šupinkatý vlas merino  
vyprázdněnými gesty
skládám do kříže.





Hraniční

Opravuje hraniční zídky
poskládané nasucho.
Prsty ohlazují hrany,
píď po pídi chrání svůj svět.

Byť na kolenou,
byť za hranou,
uhlazená paní nosí nazpátek
půdu vyfoukanou z planin.


Ranní glosy

Horká slanina se ještě kroutí na vidličce.
když glosuješ, že v Alpách napadl první sníh.

Prsty mám jako rampouchy.
Nauč mě navlékat si rukavice
i na velmi krátké cesty.

Hrdličky se tísní na plotě jako perlový náhrdelník,
kuličky pámelníku těsně před puknutím.

Sbíráme odvahu k zimování.


Svízel

Svízel ví své.  
Okořenil lnutí knutou chapadel
a zakořenil
pod kameny světa.



Ruth
 (věnováno R.Hálové – Wintonovu dítěti, rodačce z Č.K.)
 
Cizí paní mi podala do vagónu dvouleté děcko
s lahví mléka. Rozlilo se hned při rozjezdu vlaku.
 
Uháníme vstříc dobrodružství, hošík cumlá čtverečky
čokolády, v hlavě hlučící perón s mámou.
 
Přestupujeme na loď do Birminghamu. Poprvé vidím
moře. Nesu chlapečka, pevně svírám kufříky –
ve vlnách tříštění snů.


Z okna hotelu

Nezkrušeným mračnům je dnes do běhu.
Nad akademikem Běhounkem slíznou polárku
našlehaných vrchů, zatímco auta se plouží
sobotním ránem a chodci v závějích nasazují
francouzským holím bodce.

Anděl si chodí po horách.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.