Život na samotě

Květa Sněžnická

Povídka z autobiograficky laděné knihy povídek s názvem Idivnosti.


ŽIOVOT NA SAMOTĚ

 Samota, ale ne osamělost.Moji krásní rodiče měli rádi společnost. V té době táta i filmoval a tak mnozí slvní herci té doby, přijížděli rádi na samotu v lesích.Někteří, co se již nevešli do hájovny, spali ve vedlejší budově  v rytířském sále.Tam se rád , za parného dne, chodíval chladit náš hucul Cikán.

Také se  u nás stavovali mládenci z pohraniční stráže, náhodní houbaři, lesní dělníci.Ze Sněžníku  došel můj budoucí pan řídící Vilímovský a pan spisovatel Velínský. Když přišli oni, tak vždy došlo na domácí muzicírování  a zpěv.

Já, tehdy ještě jedináček, jsem se směla všeho účastnit.Táta měl nádherný školený baryton.Však jako voják zpíval v Armádním souboru Víta Nejedlého  sóla. Často sedal táta k piánu a spolu s maminkou zpívali. Jen tak  pro radost.

Dospělých se u nás pohybovalo dost, jen děti jsem moc neznala. Byla jsem šťastné dítě.Milované a vyrůstající v krásném přírodním prostřědí. Učila jsem se  prostřednictvím svých rodičů  vnímat kouzla přírody, soucítit se zvířaty.Ať jsem se vrtla, kam jsem se vrtla,měl jsem co zkoumat.Jednou mi táta přinesl z lesa havrana s poraněným křídlem.Křídlo se vyhojilo , ale havran již nikdy nelétel.Chdil za mnou jako pejsek.

Žádného zvířete jsem se nebála, jen Pepíka. Pepík byl  náramný kohoutí vejtaha. Jak jsem se ocitla v jeho blízkosti, tak mne začal prohánět a útočit na mne.Možná měl plezír z mého řevu. Jednou však "doplezíroval".A to  když mne šeredně do krve pokloval  a pařátama poškrabal záda.

Maminka mi opšetřila zranění, ukonejšila pláč a vzala malorážku.

Já nevím , jestli vy máte něco proti slepičí polévce.Já tedy ne. A ještě jsem si přidala!


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.