Pan Vrtiška: Záhada mizejících *******

blacksabbath

Tady mizí takové úplně obyčejné věci. Každý z nás to jistě zná. Třeba vám objasnění záhady napoví, kde je příště hledat.....


"Tak teď už toho mám dost!"
Přehazuji vyprané prádlo v koši.
"A nejsou tady a nejsou. Kam se mohly podít? Vždyt jsem je sem dávala!"
Dívám se do všech koutů. Koštětem šťourám pod postelí. Nic!
"Jasně, skřítci! Já vám dám mlíčko a koláčky. Však si na vás někdo posvítí!"

Beru z věšáku kabát a kabelku s doklady. Krokem rychlejším než rychlost světla přebíhám sídlištěm.
Tady někde musí bydlet, v nějaké vilce.
Tady! Jiří Vrtiška, záhadolog. Zvoním. Otevírá mi starší pán a než mohu cokoliv říct, zve mě dál.
V pokoji je cítit tabák. Vedle ušáku na stolečku čadí dýmka, pod ušákem spí jezevčík.
"Dobrý den! Tak jakou máte záhadu?"
Asi zírám dost udiveně, protože hned dodává:
"Nedivte se mladá paní, ke mně lidi chodí jen se záhadami."
"Posaďte se prosím a vypravujte."

Spustím jako samopal:
"Vážený pane, to musíte vidět! Vyperu je, dám je sušit, seberu je, dám je do koše s vypraným prádlem a když je jdu spárovat k sobě, dvě chybí. Vždycky dvě ze dvou párů!"
Už se nadechuji na druhou salvu, ale v tom mě zastaví...
"Klid, mladá paní." Pan Vrtiška se zavrtěl na křesle. "Jen mi sdělte vaše jméno a adresu. Zítra se k vám přijdu podívat. Tam mi to dopovíte a určitě záhadu rozluštíme."

Druhý den čekám jako na trní. Konečně zvoní. Otevírám dveře. Do ruky mi strká buřinku a hůlku.
Kufřík, co má s sebou, z ruky nepouští. Co v něm má? Jsem celá nedočkavá. A zřejmě i pan záhadolog.
"Nebudeme ztrácet čas. Tak o co jde, mladá paní?"
Znovu mu vypovím, jak se to stává a dodám co vlastně mizí. A že za den-dva se objeví a zmizí zase jiné.
"Musím se tady porozhlédnou, Dovolíte?"
Samozřejmě odpovídám, že ano.
Pan Vrtiška prochází bytem. Pomalu, soustředěně. Vrací se a zase postupuje vpřed. Kouká do koutů, svítí si za nábytek. Zase se vrací na začátek. Zastavuje se před dveřmi dětského pokoje. Kroutí hlavou a mne si bradu.
"Ch, ch, ch....mohu se tam podívat?"
Otevírám mu dveře.
Za nimi si hraje moje čtyřletá vnučka s velkým medvědem.
"Ha! Záhada je vyřešena", říká záhadolog a ukazuje na nohy medvěda.

Propánajána! Jsou tam!  Medvěd si je obul!

Zespoda na nás koukají dvě modré oči.
"Dobrý den, pane. Nezlobte se. Méďa chtěl mít dědolesky."
Pan Vrtiška se usmál. Pobaveně i spokojeně. Záhadu vyřešil.

Doma  podrbal jezevčíka Ferdu za ušima.
"Tak to bychom měli, Ferdo."
Posadil se do ušáku, zapálil si dýmku.  Nalistoval další stránku v deníku a napsal nadpis:
"Záhada zmizelých ponožek" a zapsal další objasněnou záhadu.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.