Patálie s bonusem

Muamarek

 

 

Nevšední zážitek

 

 Ne vždy, když jde o bonusy,

radost z nich mít člověk musí,

někdy jsou spíš přítěží.

V Egyptě nám zdarma dali

dárek vskutku nenadálý.

Co z něj člověk vytěží?

 

 V restauraci Dolce Vita

číšník uctivě nás vítá.

Co nám všechno nabízí?

Buďto rybu, nebo kuře,

vyslovuje trochu hůře,

že z ryb jsou to platýsi.

 

 Manželka se hlásí dravě

k vegetariánské stravě.

Zeleninu noste jí.

Polévka moc rajská není,

kuchař vsadil na koření

a na lázeň v oleji.

 

 Všechno v oleji jen plave,

což nebude holt to pravé,

nad čím člověk zaplesá.

Snad zmrzlinou chuť si spraví,

manželka, ne bez obavy,

silně vzývá nebesa.

 

 Když se zeptá, zdali mají

čokoládovou jak v Ráji,

„Aj sink“, číšník odvětí.

Asi chtěl tím říct, že klesne.

Evidentně, což je děsné,

nemá o tom ponětí.

 

 Nese polárkové dorty,

vanilka se otře o rty

s olejovou příchutí.

Večeře nás se vší snahou,

i když zdarma, přišla draho.

To si pár slz vynutí…

  


 

 

Bonus může mít tisíce podob. Většinou se jedná o nějakou tu slevu, výhodu či odměnu.

 Jsou ale situace v životě lidském, kdy se takový bonus změní spíše v malus, tedy něco, co si říkáte, že jste vyfasovali spíše za trest.

 V tomto duchu se odvíjela večeře v restauraci s romantickým mnohoslibným názvem „Dolce Vita“ na pláži jednoho nejmenovaného egyptského resortu, která se v tomto podniku rezervovala dopředu – a byla zdarma.

 Pokud by snad někoho napadlo, že zde budou specializováni na pizzu, mýlil by se.

 Ale co, řekli jsme si s manželkou, když jsme si měli vybrat mezi rybou nebo kuřetem. Darovanému chodu na menu nekoukej, že? Jenže manželka je vegetariánka, a rybu či kuřecí opravdu za zeleninu ani ovoce přijmout nehodlá.

 Vymohla si tedy, že dostane orestovanou zeleninu.

 Pořádně jsem se na ten večer vymódil. Snad poprvé za celou naši dovolenou jsem si vzal dlouhé kalhoty a modrou pruhovanou košili, rovněž s dlouhým rukávem. Abychom si tu parádní chvíli těsně před naším odjezdem ze země písku a pyramid řádně užili.

 Už jak jsme vešli dovnitř, připadalo nám, že podnik dvakrát slavnostně nepůsobí.

 Brzy však přichvátal číšník s lístkem, že si máme vybrat postupně pět chodů. Vlastně tři – neboť hlavní chod již jsme měli předobjednaný – a polévka byla v nabídce jediná – rajská.

 Salát si manželka zvolila vegetariánský – a já se rozhodl pro Caesar – tedy s kuřecím masem. Následovaly těstoviny. Opět jsme to měli rozdělené, takže bylo jasné, kdo bude mít bezmasé „aglio e olio“ a kdo špagety s masovými drůbky.

 Zbývalo si určit dezert. Tolik už z angličtiny vím, že „poušť“ se vyslovuje maličko jinak. Když však číšník na manželčinu otázku, zda má zmrzlinu čokoládovou, odvětil, „Áj sink“, maličko jsem zapochyboval. Rovněž žena se domnívala, že se číšník buď rozhodl spáchat sebevraždu, neboť čokoládovou nemá – a proto jí oznámil, že klesá, nebo, jak prozradila později, ji chtěl informovat, že podnik, který jsme si vybrali, je vlastně taková výlevka, kde jediné, co vytéká, je olej, a to ve všech možných podobách. 

 Ovšem nepředbíhejme.

 Když manželka, která má mimořádně vyvinutý smysl pro detail, uviděla na modrém ubrousku malý flíček, mávl jsem nad tím rukou, že nemá cenu hledat mouchy všude.

 Poněkud jsem však znejistěl, když nám přinesli polévku.

 „To u nás jsem zvyklá na pořádnou rajčatovou, tohle je nějaký zředěný olejem. To je hrozně kyselý“, protáhla obličej manželka s tím, že rozhodně by název polévky neodvozovala od místa, odkud měli být podle Bible vyhnáni Eva s Adamem.

 Souhlasil jsem, ale dojedl jsem i její porci s tím, že teď už to snad bude dobré.

 Přinesli nám saláty. Můj jakž takž šel, ovšem vegetariánský připomínal spíše velmi přísnou dietu. Tři plátky rajčete – asi co se už nevešly do olejové, pardon, rajské, polévky – a tři slabé plátky sýra. Chuťově patrně na tomto produktu nešlo zkazit vůbec nic – ale najíst se z něj rovněž ne.

 Následovaly těstoviny. Masové špagety opět jakž tak šly, ale má milovaná vegetariánka viditelně trpěla. Její „aglio e olio“ byly olejem pomazané těstoviny – respektive těstoviny utopené v oleji.

 To už mi pocukávaly koutky úst, ale ještě jsem se přemohl. I ze soucitu se svou drahou polovičkou.

 Ve chvíli, když mi však přinesli mé kuře – a před manželku postavili toliko malý talířek s pár kousky syrové zeleniny, propukl jsem v nekontrolovatelný amok.

 Ten už pak nezmírnila ani skutečnost, že byl donesen ještě jeden talíř, s pár kousky osmahlých rajčat a paprik.

 Slavnostní večeře gradovala ke svému závěru a já jsem, otřásaje se smíchy, předpověděl, že na čokoládovou zmrzlinu může moje manželka zapomenout, že jí jistě donesou vanilkovou, kterou nesnáší.

 V tu chvíli před nás postavili dva pohárky s vanilkovým polárkovým dortem, který čokoládu viděl asi jako beduín čerstvě napadlý sníh.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.