O mayské noci

Movsar

O mayské noci

..a víme, že letos už nepřijdou / ty horké noci / za nichž ženy obtěžkány plnotučnými sny / usínají s nohama dokořán ..

Primář Pištín dopíjel čtvrtou sklenku hennessy a básnil. Snad jednou vydáte sbírku, lichotila mu sestřička Rozárka vždy na úsvitu výplatního termínu. Jenže Pištín nebyl domýšlivý, dobře věděl, že jeho poezie nemá úroveň vazby, a tak, aniž by ve své domýšlivosti tušila, jí přidával tisícikorunu k dobru zbůhdarma.

Noční služba Pištína nijak netěšila, neviděl v ní smysl, ale majitelé, američtí jurodivci genetického byznysu, rozhodli, že i v noci by se mohlo některému z nešťastných párů zachtít asistovaného početí. A tak musel pátek trávit tady, v inspekčním pokoji, s lahví hennessy a stále živou chutí přepsat údiv nad světem do slov.

I stalo se nad ránem, že tenký zvoneček probudil ho z kořalečného limbu. Před vrátky letenské vaječné kliniky stál nešťastný pár. Pustil je, usadil do hlubokých křesel, tlumená chillout music, podle studie princentonské univerzity vhodná k otěhotnění, spustila sama.

Chtěli bychom počít právě v tuto noc. Podle mayského kalendáře je nejvhodnější za posledních sto let. Je vysoká šance, že se nám narodí génius, nový Beethowen, Goethe, Kolumbus nebo aspoň Vasco da Gama, spustila čtyřicátnice na přímou otázku Pištína. Navíc bychom nechtěli něco pokazit, otočila hlavu na svého stejně starého milence.

Dobře, vyplníte tady ten formulář, Pištín po skleněné desce stolku posunul k ženě lejstro, provedete bankovní převod, pohlédl na muže, a můžeme začít.

Ještě než stihli vyplnit kolonky, Pištín, už v gumovém úboru, před muže postavil zkumavky a ukázal ke dveřím na konci chodby. A vy prosím do patra za mnou, instruoval ženu.

A zatímco muž dole na konci chodby ve jménu obecného blaha zběsile onanoval do zkumavky, žena, s nohama dokořán, těžkla plnotučnými sny o velkém mořeplavci, skladateli, básníkovi...

Návrat

Hodiny na zdi ukazovaly devět. Kamiko právě krájela rybu k večeři, Hiroto upíjel zelený čaj a nehnutě hleděl před sebe, vždy to tak večer po práci dělal. Za okny šuměly autostrády vnitřního Tokia, ale v pokoji bylo ticho.

Muselo se něco stát, řekla ustaraně Kamiko. Hiroto polkl další doušek čaje, neříkal nic. Určitě se něco stalo, opakovala žena a strojila kusy syrové ryby na talíř. Aniž by spustil oči z prázdného bodu, Hiroto odvětil: Šel hrát pačinko. Vrátí se.

U večeře nemluvili, pietně pozřeli rybu, Kamiko odnesla talíře a na stůl postavila láhev pálenky a dvě sklenky. Hiroto oběma nalil, zvedl sklenku, upřel zrak skrze pálenku a řekl: Šel hrát pačinko. Vrátí se.

Když se Tetsuo nad ránem vrátil z herny, rodiče už spali. Pojedl trochu syrové ryby, již mu matka nechala v lednici, a napil se pálenky. Zatáhl papírové dveře svého pokoje, uložil se na zem, na tvář si položil ještě vlhké kalhotky z automatu a spokojeně usnul.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.