CO JSEM DNES VIDĚL V PARKU

Dan TM

 

CO JSEM DNES VIDĚL V PARKU

 

Dnes jsem byl v jednom nejmenovaném městě v Jižních Čechách. To město má svou atmosféru a historii a já tam pobývám rád.

Jel jsem navštívit nejmenovaného člověka, slavného (alespoň v mých očích) básníka a písničkáře. Měli jsme jen dvě hodiny, ale byl to čas intenzivního setkání, vnitřního souznění a objevů netušených souvislostí.

Z takových setkání bývám rozechvělý. Dotknout se něčeho velkého, nahlédnout Nade, prostě vykročit, to není nic obvyklého, nic nahodilého, nic zanedbatelného a já jsem toho vždycky plný. A musím se pak zklidnit, vejít zpět do běžného fungování. Znáte to?

A tak jsem tuhle fázi „přistání“ prožíval tak, že jsem se po tom jihočeském městě procházel, teď už sám, zašel jsem si na oběd, na kávu a věci si třídil, přemýšlel o nich a byl za ně vděčný „Tomu, který je vždy na naší straně a nikdy to nebude jinak“…

A jak tak jdu a hladím pohledem ulice, lidi, parky, obchody, kavárničky, lavičky a hezké staré domy, najednou slyším veselý dětský smích. Z parku. Přešel jsem ulici, abych viděl víc.

Na hromadě ležely naházené halabala školní tašky a děti, odhadem třetí, čtvrtá třída, se honily mezi stromy, až listí létalo. A já tam stál, dosud trochu ponořenou hlavu do těžkých teologických, estetických, etických a jiných témat a zíral jsem na tu nádhernou hru, ten překrásný chaos dětské živelné radosti, pohybu, výskotu a halekání, smíchu a popadání dechu. A na tu úžasnou ležérnost, s jakou byly ty školní tašky odhozeny na jednu hromadu. Jako by nebylo kolem nuly! Jako by nebyla studená zem! Jako by nebyla mlha! Ale naopak, jako by bylo jaro nebo léto…

A „Ten, který je na naší straně a nikdy to nebude jinak“ mi řekl: „Vidíš?“ A já jsem řekl: „Vidím“. A hřálo mě u srdce.

A pak jsem jel domů rozestupující se mlhou…


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.