Čáry - Značky

StvN

Zbloudilí mi zbloudilými značkami dávají najevo,

že jsem ve světě,

kde lidé neví,

že jsou ve světě,

 

kde nejezdí za sebou

ale vedle sebe,

 

kde člověk není ztracen

ani když je sám

a není sám

ani když je ztracen

 

kde neznámí jsou známí

všichni jsou jeden

a jeden je všichni

nikdo nikomu nepřekáží

a nikomu nic nepatří

 

Jára opatrně našlapoval tmavou chodbou, přičemž nataženými pažemi hledal kliku do kuchyně. Jak neztratit člověka, říkal si v duchu a ve tmě a nevěděl, jestli tím nemyslí spíš sám sebe. Máma seděla v křesle u televize, na klíně ji hřála deka, luštila sudoku a na každé opěrce visel vak s příručními věcmi podobně jako visí kovbojům kolty u boků. 

Jakmile uslyšela dveře, vstala, ani se neohlédla a zamířila do kuchyně. Nikdy neváhala tak, jako váhají tradiční ženy. Měla v sobě něco mužského. Přesto ji rozhodnost a pevnost nečinila o nic méně ženou. 

“Mami, vzpomínáš si, jak jsi mi tuhle vyčítala, že jezdím pozdě z práce, dělám víkendy, nemám na tebe čas a nestarám se ani aby bylo nakoupeno?” Jára zvolil útočný úvod s výčitkou a okamžitě si to v duchu vyčítal. Vlastně často někomu něco vyčítal. Často někomu něco vyčítal a často útočil, ale to je jiná kapitola. Někdy jen vyčítal nebo jen útočil, někdy vyčítal a zároveň útočil nebo pouze útočil, aniž by vyčítal. Mnohdy vyčítal sám sobě, nutno přiznat. Určitou úroveň sebereflexe si musel pochválit. Nejčastěji, avšak nikoliv výhradně, si vyčítal slabosti mezi které řadil práci, již považoval za podřadnou a kdyby za ni nedostával zaplaceno, dávno by ji nedělal; život s matkou, který poslední dobou přesahoval únosnou mez a kdyby měl s kým, a kdyby to matku nezničilo, dávno by se přestěhoval; dále jídlo, které konzumoval a nechtěl a jídlo, které nekonzumoval a chtěl by, nápoje, které pil a věděl, že by neměl a nápoje, které nepil, a věděl, že by měl, jako by jedna zdravá věc mohla kompenzovat všechny nezdravé, cukr, kávu, alkohol, cigarety, že nesportoval, že nebyl bohatý, že měl v životě smůlu, že nikdy nedostal příležitost ukázat, co v něm je a tak dále, samozřejmě slabostí, které si vyčítal, bylo mnohem více, kupříkladu že nesnesl studenou vodu, což mu bránilo se otužovat, a to bylo překážkou k pevnému zdraví, že neměl obecně samozřejmě žádný čas prakticky na nic, na sebe zejména, na matku, to jistě, neměl čas cvičit, vzdělávat se, přečíst si aspoň jednu knihu, hubnout, jist zdravě, mluvit hezky, argumentovat přesně, stát si za svým, cestovat, odolávat, být vstřícný, ohleduplný a laskavý, kromě toho neměl čas ani příležitost pomáhat nemocným, bez domova, bez rodiny, chovat se k druhým hezky, být slušný, nápomocný, ochotný, pozorný, laskavý, nekonfliktní, sebevědomý a uvědomělý.

Jak neztratit sám sebe, když si v jednu chvíli připadáme, že jsme se rozhodli správně, ale za okamžik nás zchladí disonance surové reality? Vyčítání je tak snadné, člověk se po výčitce sklouzne jako po klouzačce. “Mami, ty pečeš kuře?”

Jak neztratit sám sebe, když v člověku nic není?

Jak by se mohlo stát, že by v člověku nic nebylo?

„Jájo,“ máma mu pořád říkala Jájo, jako když byl malý. „Jájo, nic jsem ti nevyčítala. To je prostě fakt.“ Libuše vždy působila jako silná, proto chladná žena, které si nikdo nedovolil odmlouvat. “Nandám ti večeři, kolik sníš knedlíků?”

“Já nevím, nemám hlad, jsem ve stresu. Čtyři nebo pět, jsou malé. Neměl bych se večer moc naložit. Dej mi jen dvě stehna.”

                Jak neztratit člověka, když víme, že se chystáme říct nebo udělat něco zraňujícího? Čím je jeden bohatší, tím více může ztratit ovšem zároveň by jej bohatství mělo lépe chránit. S duší je to jinak, nebo ne? Lze ztratit bohatou duši, která by nás měla chránit a měla by nám přinášet klid?

“Mami, kromě toho, že byla večeře opět výtečná, s tebou musím dnes večer ještě o něčem mluvit. Chtěl bych ti dokázat, že jsi mě ke konečnému rozhodnutí ne jen inspirovala a navedla, ale přímo přinutila ty sama. Proto si také myslím, že musíš být s tím, co ti navrhnu, spokojená. Vážně bych se s tebou aspoň jeden večer nerad hádal. Pro mě to také není jednoduché. Možná je má oběť dokonce větší. Největší. – Poslechni. Život s tebou je jednoduše neúnosný. Náš společný život tak, jak ho nyní vedeme, není možný. Já na tebe nemám čas a cítím se provinile a to je pro mne těžké, protože se provinile cítit nechci a myslím si, že za to, jak se cítím, můžeš ty. Celé dny sedíš doma, luštíš sudoku nebo koukáš na televizi a tváříš se ohavně, přezíravě, skepticky, nadřazeně, benevolentně, blahosklonně. To je asi vůbec nejhorší. Od té doby, co nás opustil táta, jsi přestala žít a to je jedna z věcí, které si vyčítám nejvíc. Chtěl bych ti pomoci najít nové přátele a činnosti, které by tě bavily, ale sám to nedokáži a na jednu stranu jsem přesvědčený o tom, že ty také ne, ačkoliv bys to měla být hlavně ty, kdo by se měl snažit vrátit do normálního života a začít se tvářit nějak normálně. Proto jsem se rozhodl, a je to pro tvé dobro, že si najdu ženu, abys tu měla někoho, s kým si budeš moci popovídat a kdo se o tebe v případě potřeby postará.”

“Někdy bych, Jájo, ráda pochopila, jak přemýšlíš,” řekla máma aniž by to znělo útočně, nejspíš útok tentokrát nezamýšlela, synův roznícený stav nastartoval stále ještě živý mateřský konejšivý pud. “Moji domácí přítomnost a večerní únavu mylně přičítáš nudě a nicnedělání, možná depresi. Soudil bys mě spravedlivěji, kdyby sis všiml některých drobností v naší čisté domácnosti, které svědčí o tom, že se nenudím a že nesedím celé dny doma. Těší mě, že jsi se otevřel a projevil jakou o mne máš starost.”

Jára nervózně chodil po místnosti, občas se posadil na pohovku, hned zase vstal, nechtěl se hádat a teď to tu zase bylo.  Měl by jí toho tolik co odpovědět. Že ho vůbec neposlouchá, že to nikdy nedělala, že: “ale mami, to vůbec není smyslem toho, co jsem říkal. Buď si třeba aktivní, ale jsi sama a potřebuješ pomoc. Podívej se, jak mi tu do noci vyvařuješ. Poslouchala jsi vůbec, co jsem říkal o té ženě?” Zeptal se zostra, protože to bylo nejtěžší, co jí mohl nabídnout. Žádnou ženu samozřejmě nechtěl. Už tak se hádá s mámou, nakonec by se musel  hádat s oběma, nejspíš by se proti němu nakonec spojily. Zná ženy a nikdy s nimi dobře nevycházel. Z mnoha důvodů, které ozřejmíme později. Kdyby ho znala, jako má matka znát svého syna, věděla by, jakou nabízí oběť. “Vím, že je to pro tebe těžká rána, protože do domácnosti nikoho nechceš, to jsem pochopil už od té doby, když jsi mi v deseti zakázala mít psa, a že by sis připadala stará a nemilovaná, jako bych se tě chtěl zbavit, kdybych ti navrhnul stěhování, a možná máš pravdu, možná se tě chci částečně zbavit, abych nemusel celý den myslet na to, jak blahosklonně se budeš tvářit, až se vrátím z práce a v troubě bude pečené kuře a uklizená domácnost, ale bude ti sedmdesát pět a budeš také brzy potřebovat víc a víc pomoci. To není nic proti tobě, to se starým lidem stává. Pro mě to také není jednoduché.“

„Jájo, role rodiče je umožnit dětem žít co nejlépe. Samotnou mě trápí, že jsi neschopný a místo, aby ses vystřelil do světa, alibisticky ses ke mně připoutal, čímž sis osvojil falešnou představu, že tě potřebuji a zároveň jsi se utvrdil v domnění, že mi pomáháš. Využiji toho, že spolu konečně mluvíme otevřeně, abych si na tobě trochu smlsla, ale ne jen to, především mám radost, že jsi učinil první krok k dospělosti, totiž že jsi začal řešit svůj život, ovšem nemusel bys u toho být sprostý na svoji matku. Hrubost dospělá není. Ale já ti odpouštím, protože jsi rozrušený. Dokázal jsi mi, že umíš formulovat názor, ačkoliv je zcela mylný, nesmyslný a nepatřičný. Celou situaci jsi špatně odhadl, jako bys tu se mnou doslova nežil. Abych to zkrátila, mám zajištěné bydlení v domě s pečovatelskou službou, čekala jsem jenom na to, abych nevypadala, že tě opouštím, abych se nemusela jako matka cítit provinile. Nyní mě vyhazuješ a já půjdu.“

„Měl jsem dojem, že jste se s tátou nikdy stěhovat nechtěli. Vždycky jste říkali, že v tomto domě setrváte do smrti.“

„To říkal táta, miláčku.“

„Myslel jsem si, že jsi měla stejné názory.“

„Hodně dětí si to o svých rodičích myslí.“

„Většinu zvyků a myšlení jsi od něj převzala. Například přesvědčení, že je dělnická profese podřadná. Protože táta byl obchodník a vážil si pouze solitérů, zatímco ty jsi pracovala v architektonické kanceláři a myslíš si, že kreativní práce je jediná skutečně hodnotná a v továrně pro kreativitu není prostor, což samozřejmě není pravda, což ti mohu dokázat jindy, tudíž obyčejní lidé pracující v továrnách jsou méněcenní.“

Často viníme druhé z úmyslů, které nemají. Své bližní nejvíce.“

„Mohla by sis prosím nechat ty své povýšenecké komentáře aspoň dnes večer od cesty? Jsem vyřízený z toho, jak jsem se ti obnažil, přitom to vlastně k ničemu nebylo, protože teď budu muset zrušit schůzku s kolegyní z práce.“

„Jájo, schůzku určitě neruš. Kdo ví, třeba z toho bude něco pěkného.“

 

Než se krajina rozpustí

budu doufat

že je mnoho světů

ve všech dimenzích

propojených

nějakým

vysokým

zbloudilým

principem


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.