Al-rajim

Nevia7

Al-rajim
Černý ohon Tvého koně
šum písku pod jeho kopyty.
Své oči uhrančivé
jak šíp zabodls do mně.
Já stála tam sama
vprostřed pouště, jak pohár vypitý.
Vznesl ses, štíhlý, sošný
na svých křídlech barvy ebene.
Tvůj kůň ržál dole
v touze Pegase bez křídel
v touze zraněné.
Tys uchopiv mne
spíš šejtan, než bys byl Andělem.
Vzlétl jsi se mnou střemhlav VZHuRU
po žebříku Jákobovu.
A náhle pustils mne!
Pokolikáté již, znovu a znovu!
Já padajíc, křičíc, KONEČNĚ
porozuměla Tvému Slovu...
Jenž šeptls mi
v tom zlomku času
kdy hovořit, bylo vcelku zbytečné...
Já našla SVOJE křídla
v letu ve dvou krásu.
Jen letmo dotkly se naše ruce,
pod bosýma nohama vnímám Skálu
chomáč peří v dlani
a krev stéká po opuce.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.