Ke zpovědi

Báseň_roku

 

Chodím ke zpovědi

do kostela s rozmláceným oltářem

Vitráže pláčou

a v sakristiích přespává noc

 

Svého kněze nikdy nevidím

stačí mi vykřičet do torza svatých

že denně hledám v zrcadle stín

 

Do třísek dávno ztichlých lavic

plivu své modlitby

za nicotu

Možná je to rouhání

Ale kde jinde už má člověk

svléct svou fasádu až na strach

a přitom zůstat oblečený?

 

Pozoruji kaluže svěcené vody

a bojím se, že za zdmi prší krev

Již od rána bývá nebe zatažené

Nepochopením

Samotné probuzení

je ukřižováním svého druhu

 

Blíží se svátky

Výlohy se zapomněly nalíčit

s kruhy pod očima

vychlastaným hlasem nám zvěstují další

opatření

Kapři budou testováni i po smrti

Vylámané zuby místních varhan zaskřípou

v bezvětří lhostejna

 

Neonům vypadaly vlasy

a mě děsí, jak snadno jsme andělům

z křídel vymodelovali hrby

 

Koledy se změnily na bojový pokřik

Namísto dárků

nadělujeme vztek

zabalený do mastných novin

které nám retušují poslední relikty svědomí

 

Na holé větve zbytečnosti

věším pochybnosti

vyprané na čtyřicet

a rozvěšené na sušáku ve sklepě

svého ega

 

Po nohama rozsypaná omítka

do tvaru kříže

žaluje na ztrátu směru

 

Zmuchlaný špinavý kancionál

zpívá něco o vzájemnosti

ale z každé praskliny v klenbě je znát

závan separace

 

Možná se mě zeptáte na ten kostel

kam chodíme my nevěřící

objevovat Boha

 

Je pohřben hluboko ve mně

spláchnut laciným vínem

s pachutí dezorientace

 

Je to les mého mládí

z jehož chrámů zbyly pařezy

 

Vracím se tam

denně ve svých nočních můrách

ke zpovědi


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.