Oreáda v bílém

Akim

Rákoska není zbytečnost

 

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,

s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,

její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,

přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,

odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,

šátky a provazy rády mi budou nápomocny

sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný

toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,

sukénku bělostnou vykasám ji hnedle

zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,

jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,

šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,

těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,

chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,

o tom moralisté vůbec nic nevědí,

za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,

jiné chutě mnou však právě lomcují,

chci se zmocnit té překrásné oreády,

padám dolů skrz všechny vodopády,

v mžiku krátkém těla naše se spojují,

čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,

to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,

spanilost její může se srovnat jen s duhou,

líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,

ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,

však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,

před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,

bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

 

 

 

14.10.2015


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.