Hořká smuténka

Movsar

Mléko míru

Navzdory mrazu, který se nanovo prokousal únorem, jde Václavákem s ňadry docela holými. Žádná holátka to ale nejsou,  plnotučně rozkypělá pějí píseň hojnosti! Ta zkojila by pluky napříč Ukrajinou, a že ti chlapi žízní..

Chci si malovat takový živý obraz, cosi na způsob Picassovy Guerniky, jen nadějeplný: Stojí tam ta ženská, rozkročená nad Kyjevem, jedním pohybem vysvobozuje ta svá obří ňadra z podprsenky, zvedá je v dlaních vstříc frontě. Jeden po druhém přicházejí k nim, k levému vždy voják z ukrajinské strany, k pravému z ruské, a sají mléko míru. Možná se strhne sem tam šarvátka o místo v řadě, to pak Jevhen vytahá Ramzana za vousiska a sám slízne šťouchanec, ale víc z toho není, zas se zařadí a snad i trochu zastydí před těmi dvěma mocnými holubicemi s růžovými zobáčky.

A s bradami doběla ocákanými a hlavami ještě točitými rozkoší musí si pak podat ruce a nejbližší cestičkou vydat se k domovu. A jejich ženské jim to odpustí, protentokrát.

 

Hořká smuténka

V kavárničkách u kremit s tučnou šlehačkou, v hypotečních bytech u amoletových televizí, v hotýlcích s kokosovými plážemi nadohled, na alpských svazích s vaječným likérem duněrino a šnitzlem velikým jako dlaň havíře, v tlumeném světle luxusních restaurací, za volanty hypermoderních autíček, v sedačkách letadýlek,

tam všude se člověk 21.století zabydlel.

Básnicky bydlí člověk, vepsal do titulu své knihy výpůjčku z Hölderlinovy básně Martin Heidegger. A vyložil, co se tím míní: básnictví je (také) měřením, opatřováním míry pro samu rozlohu základů svého bytí.

Zapomněli jsme na své základy, dokonce jsme se začli - cynicky - vysmívat tomu, o čem předešlé generace básnily, někdy radostně, jindy se smutkem. Za láskou, smrtí, drobnou radostí, konečností, přes všechen patos, který v tom je, jsme zavřeli dveře. Přestali jsme bydlet básnicky. A možná jsme ignorováním míry a zapomenutím základů zadělali na lecjakou svízel.

Když sleduju tragédii, která se rozhořela tak podezřele blízko našich hranic, obávám se, že se nám brzy vážná témata připomenou sama, ale nebude to báseň, kterou by člověk chtěl žít.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.