Místo narozenin

revírník

Nevím, jestli je právě úplně vhodná příležitost. Ta ale také nemusí přijít nikdy, proto...

Mám totiž neodolatelné nutkání i Vás, přátelé písmáci, zahrnout do zde oslovené rodiny (za dvouměsíční zpoždění se pokorně omlouvaje):


 

Moji milí, má drahá rodino, naše velká vnoučata a malá pravnoučátka! Nevím, jestli jsem vám po poslední rozlučce s babičkou dost poděkoval za doprovod, za vzpomínání, tak děkuji teď.

Ještě bych vám rád vnutil pár vlastních vzpomínek a končím s tím, to vám slibuji. Nebojte se a čtěte, nebudou to vzpomínky na smrt, ale na život. Píšu vám takto hromadně naposledy, tak prosím vydržte, tou délkou se nenechte odradit.

Je leden a já přesto vidím vaši babičku – s­vou Jaňulku – uprostřed kvetoucích růží na zahrádce v Petrovicích. Ta zahrada už dávno není, ale mně v ní natrvalo utkvěla. Čisťounká, jen tak na lehko, ve žluto-modro-bílé halence a modré šatové zástěře, s bílou svatozáří kolem hlavy. Chodí mezi svými růžemi a obhlíží dílo. Kochá se. Chvílemi se skloní, zlehka podebere některý květ do dlaní jako do misky a­ přivoní si.

Tak ji tam vidím, kdykoli si vzpomenu.

Když ale chci, vidím ji na kolenou, zbrocenou a ušpiněnou, jak kope a hrabe v hlíně tou svou ohlazenou, všude s sebou v ruksaku vláčenou lopatičkou (znáte ji, třikrát již posloužila i nám pozůstalým), a tak z hlíny a kamení vydobývá všecku tu krásu.

Ta zahrádka je už minulost, ale byla to chlouba Petrovic, pastva pro oči kolemjdoucích. Sám jsem sice nepoznal tu předtím, tu na Ježníku, ale už ona prý byla široko daleko nejkrásnější. Přímo z první ruky vím, že v ní jeden čas pěstovala až dvě stě odrůd růží. Znala jejich slavné rodokmeny, každou oslovovala jejím vlastním jménem, roztomile zkomoleným, jak jí byla angličtina cizí.

Celý život se přímo topila ve vlastnoručně pěstované kráse. Ale vydělávat na ní neuměla, jen ji rozdávala. Mnozí ji proto měli za hloupou. A ona? Smála se. Kdepak! Peníze krásu jen ponižují a znesvěcují. Ona naopak potřebuje dělat lidem radost. A to čistě ze sobeckého důvodu, jak se ráda obviňovala.

Pověděla mi o mládenci, který se zastavil u plotu a žádostivě hleděl do rozkvetlých záhonů. Až se osmělil, zeptal se, jestli by mu jednu růži prodala. „Pro vaši milou?“ ptala se. On kývl a upřesnil: „K narozeninám.“ „Můžu se zeptat, kolikátým?“ „Osmnáctým.“ „Počkejte.“ Vzala nůžky, vybrala osmnáct ještě ne úplně rozvitých růží, aby dlouho vydržely, svázala je a tu kytici mu přes plot podávala. „To nejde, tolik peněz já nemám,“ cukal se. „Vemte si je, už jste mi zaplatil.“ „Jak, čím?“ „Tím, jak svou holčičku milujete. Chcete jí dát ten nejkrásnější květ, růži. Protože – t­o vy ještě nevíte, ale,“ zvedla prst a s důrazem na každém slově zarecitovala: „Láska. A krása! Tam hledej. Tam jsou klíče k pochopení všeho.“ A ty růže mu, docela popletenému, vnutila do náruče.

A já, když mi to dovyprávěla, jsem až z toho citátu teprve do hloubky pochopil, že to tenkrát před lety muselo být opravdu vážné s tou její „Biblí“ jménem Zelená mříž, o které tvrdí, že jí zachránila život v době pro ni nejhorší, kdy zažívala málo porozumění a málo lásky. A kterou pak četla nesčetněkrát, celé stránky znala zpaměti, spávala s ní pod polštářem a tak se ke mně beznadějně připoutávala. A já, daleko od ní, až na Vysočině, jsem o tom neměl tušení.

Až po čtrnácti letech jsem se připoutal já k ní – a tak už to spolu máme navěky.

Blíží se babiččiny narozeniny. Napořád už jen ty loňské, poslední, sedmdesáté sedmé. Je znovu leden, bude to deset měsíců od onoho kalného březnového rána.

Nevím, jestli jsem byl kdy vůbec připravený na loučení. Myslím, že ani vy jste nebyli. Vždyť všem hrozbám, trápením a bolestem tak statečně odolávala. A ještě myslela na budoucnost: „Je potřeba trénovat paměť,“ nabádala mě a zároveň sebe, „a hodně chodit a cvičit, ať úplně nezkřenčíme.“ To bylo její slovo: nezkřenčit. Užívala i jiná roztomilá slovíčka: poutíkat, petat, taky mistečka místo misky, nipačák (ten jste milovali všichni, její tác obložený dobrotami)… Vzpomínáte, jak jsme se smávali, jak nám bylo blaze v její sluníčkové přítomnosti? Jako když za šera rozsvítíš. Byla naším středem, jistotou, stálicí.

Ne dost dlouho. Najednou je pryč, zvadla, rozpustila se, vyvanula, stala se na konci těch několika zlých týdnů pouhou tečkou, bodem, nepatrnou jiskřičkou v Prostoru. To až potom, při našem prvním loučení na Ježníku, byla snad na chvíli onou dvojitou duhou nad lesem, jak jsme se na tom shodli.­ Dala nám tak vědět, že jsme tady dobře a že ona je tu s námi. Věřili jsme tomu všichni, protože jsme si to přáli. Byla to krása, ty naše užaslé okamžiky. I když krása pomíjivá. Stejně jako je pomíjivá krása růží. To si obvykle neodpustila dodat k pochvale jakýchkoli květů. Ale býval v tom jen lehký náznak melancholie, víc bylo útěchy, že pokvetou další.

Teď už je zas jen tou ztracenou jiskrou ve Vesmíru. Tak si to přála, to se jí líbilo, tu představu si nedala vymluvit, trvala na ní. Dobrá tedy, snad je po jejím.

Tady na Zemi však zůstala všechna její hmota, a ta je soustředěná v těžkém, šedivém popelu.

Vždycky si přála splynout vjedno s lesem, svým domovem a útočištěm. Teď s ním tedy splývá, a nejen tam, kde to nejvíc milovala – u­ sebe doma na Ježníku, na hřebeni nad Kouzelným chodníčkem a Medvědí skalkou; vrátili jsme ji také tam, kde měla své kořeny, poblíž tatínkovy rodné chaloupky v Beskydech na Kladnaté; a dočkala se jí i země pod prastarou jedlí v Hošťance na Vysočině, i tam prožila šťastné roky.

Tak už její popel slouží a trvale bude sloužit velkému koloběhu života v jejím milovaném lese, jak si přála.

Jsem na pochybách, jestli je spravedlivé, že mě předešla. Nechci se rouhat, ale mělo to být jinak. Dalo se lehce spočítat, kdo z nás má být první. Jistě, ještě se mi nechtělo – však to ani jí! –, a­le že to jednou budu já, s tím jsem napevno počítal, věřil jsem číslům a taky tomu, že ona mě nikdy neopustí.

Teď vím, jak bylo ode mě sobecké přát si být právě tím, kdo toho druhého opustí. Ale copak nestačilo, že jsem už jednu ženu musel přežít? Tuto už, prosím, ne!

Koho jsem prosil, nevím. Stejně to nebylo nic platné. Bylo to i hloupé. Protože – k čemu je bouřit se proti posloupnosti dějů, na které nemám, nemůžu mít žádný vliv?

Tak se teď, zaskočený, jenom ptám: Jestlipak jsi aspoň své milované dával zaživa – kdy o to ještě mohla stát – dost najevo, jak jsi jí vděčný za lásku a péči o tvé tělo a duši? Využils všech chvil, které se ti naskytly?

Hledám ve vzpomínkách. Svých vlastních a také jejích, které mnoho let zachycovala do stolních kalendářů. Psala tenkou špičkou, drobounkými, ale čitelnými tahy. Šetrně využívala místo, a přece někdy vymezený prostor nestačil; to pak hvězdičkou odkázala na okraj listu, a tam, nahusto a ve zkratkách dopisovala, co mělo být pro historickou pravdu zachyceno.

Třeba, když jsme v protějším lese na vysoké borovici objevili hnízdo krkavců, nevynechala pak ani den, aby ráno a navečer šla s dalekohledem pozorovat, jak se starají o mladé, jak rostou, už popocházejí po hnízdě a cvičí křídla, a jak samec na jiném stromě krmí samičku a mazlí se s ní a oba se těmi svými zobany něžně líbají, a byla z toho celá pryč, když mi to se zářícíma očima vyprávěla. Nebo doma se zase zajímala o naši známou srnu, říkala jí s něhou v hlase Kozulka. Z okna jsme ji denně pozorovali a čekali, kdy bude rodit. Začalo to prvního června, ve stínu pod rozložitou chvojkou. Hned však vstala a pomalu odcházela do houští, to už s hlavičkou a předními nožkami srnčete visícími ven. Babička ty nervy nevydržela a šla se tam podívat, avšak srnče ani srnu nikde nenašla. Měsíc jsme ji pak neviděli, ale utěšovali jsme se, že to snad dobře dopadlo. Až přesně za měsíc, prvního července, najednou byla tady – a­ přivedla tři (!) čilá srnčata s řetízky bílých puntíků po těle. Bujnými skoky se proháněla po posečené louce a potom si lehla, každé zvlášť a daleko od sebe, do vysoké trávy pod okny. Srna je přicházela jedno po druhém kojit. Byly pak u nás až do podzimu. Jaňulka mě každou chvilku volala k oknu, abych se taky potěšil. Měli jsme s nimi hezké společné chvíle.

Celý rok 2020 jsme prožili ještě naplno spolu. Z těch zápisků si jen potvrzuji, co jsem s údivem sledoval i ve skutečnosti – j­ak nabité bylo to její poslední léto, až do samé zimy. Jednala, jako by jí všeho bylo málo, jako by něco doháněla. Když jsem s ní už nezvládl být tak často a tak dlouho v lese, jak bych si sám přál, chodila tam sama a v době borůvek trávila celé dny s Miluškou a Janíčkem na jejich sběru. Každý den chtěla užitečně vyplnit. Často až do vysílení. To pak nazítří dlouho spala – a­le hned po vyspání byla zas plná činorodosti. Až mě zahanbovala. Třeba už sotva mohla, únavu i bolest statečně přemáhala, jako by každý den měl být poslední. To mi imponovalo a sám jsem se jejím aktivitám, co to šlo, přizpůsoboval. Tak jsme ve vašich očích b­yli stále ta sehraná dvojka, co k sobě za všech okolností patří. Já jsem vlastně pátým rokem žil navíc, zásluhou té chytré mašinky pod klíční kostí. Ovšem, nemenší zásluhou jí, své Jaňulky. To ona mě po úniku z hrobníkovy lopaty doma opatrovala, krmila a vypiplala z nejhoršího.

Někdy od té doby se datuje to její heslo „žít na doraz“. V posledním půlroce už je opakovala denně. Znělo sugestivně a mně se líbilo. Ochotně jsem přistoupil na její novou hru: nelitovat se, vydržet nemožné, ze všeho se radovat. Chtěla žít naplno, a žila. Propadala své vášni cestovat a já jsem byl pokaždé pro. Mezitím se věnovala sběru všeho, co se dalo konzervovat. Přitom se jí v lese tak líbilo, že ani když už navečer vůbec nemohla, nechtělo se jí odtud domů. Její zápisky překypují nadšením a chválou. Všechno je v nich „krásné“, „úžasné“, všeho dobrého nad míru. Po návratu cítila velkou únavu, ale k odpočinku jí stačil jeden den a zas toužila po novém zážitku. Ujala se dokonce Miluščiny půlmetrákové dýně vyrostlé na kompostu, krájela ji na kostičky a zavařovala snad týden – protože přece dýňové kompoty někteří z vás tak milujete.

Delší dobu si stěžovala, že má v hlavě kámen (možná od toho pádu z kola před čtvrt stoletím v Třebíči na náměstí, když se nepozorný řidič nepřesvědčil, že ho těsně míjí a chtěl vystoupit ze zaparkovaného auta). Později už to byly kameny. Nebolely, ale tupě se převalovaly a kazily pohodu. Přes to všechno si dál a dál nadšeně užívala: první let balónem a po něm pasování na Janu baronku ze Stěbořic, kde jsme přistáli; Klárčin svatební den a přátelské seznámení s její novou rodinou; dva dny, kdy konečně mohla provést lesáka Jardu s Táňou po „našem“ revíru na Vysočině a ukázat jim kromě jiného, kde při jarní návštěvě Hošťanky vyryla nožíkem pro vnoučata a pravnoučata – kdyby je někdy napadlo jít po jejích stopách – d­vě nenápadná srdíčka jako památku na babičku: jedno zezadu na rámu tabule při vchodu do rezervace, druhé v kůře mladé jedle za příkopem, také zezadu, aby z cesty nebylo vidět.

Už dlouho jí sláblo levé oko, ke konci úplně osleplo. Pravé ne, řídit auto mohla. Na nákupy jezdila sama, na delších cestách jsme se za volantem střídali.

Náš poslední výjezd byl do Beskyd na Horní Bečvu. Chtěla ještě jednou navštívit Kladnatou. Bylo třetího listopadu. Na hory, les i tatínkovu chalupu s řepným a bramborovým políčkem, rodícím už jen kapraď hasivku orličí, lehla mlha, jemně mrholilo… Takové ticho bylo! A útulno v tom domáckém prostředí vprostřed lesů, kde jsme byli jen my dva spolu. Kéž se zastaví čas! Zhluboka jsme dýchali a cítili se šťastně a smutně a nic nám na tom nebylo divné, obojí bylo přirozené a zdávna známé… Volala Klárka. Když slyšela, kde jsme a co právě zažíváme, pochopila a ty úžasné chvíle nám ze srdce přála prožít v klidu do konce.

Čas se bohužel nezastavil.

Náhle přišlo zchromnutí těla od pasu dolů a únava jako nikdy předtím. A Vánoce. A Štědrý den poprvé bez odpolední procházky lesem. Na Ježníku jen krátké setkání u auta a babiččino přemáhání k veselosti. Ale její chvalozpěv na lásku, jen samou lásku, kterou cítí kolem a beze zbytku vstřebává a střádá si na později, byl upřímný a pravdivý.

Rozchod stále oddalovala.

Konečně loučení – a­­ už jen její ruce, vztahující se k vám z otevřeného okna auta, ve kterém ji podél mávajícího špalíru vás, jejích miláčků, pomalu odvážím.

Úplně na konci příčetných, ještě střízlivých dnů už věděla. Všechno už do hloubky prožila – a­ stačilo… Řekla: „Slib mi, že až bude se mnou nejhůř, nezavoláš záchranku. Za žádnou cenu ji nesmíš zavolat, pamatuj, že bych ji poslala pryč. Nechci žádné léčení, nechci být pokusné zvíře. Chci, abys mi to slíbil, je to moje přání a jenom ty mi je můžeš splnit.“ Snažil jsem se všemu v té naléhavé žádosti rozumět, bylo to těžké a plné rozporů, ale tak moc jsem se snažil, až jsem se domníval, že rozumím, a tak jsem s těžkým srdcem a černým svědomím slíbil, že nezavolám. Hrozný slib. Ale uvěřila mi a upokojila se. A já jsem ten slib nakonec pod tlakem hrozných okolností porušil! To nešlo nevolat pomoc, sám bych si s ní byl neporadil. Do těchto konců jsme to nedomysleli. Přesto mě na cestě do sanitky počastovala tvrdým pohledem a slovy: „To ti neodpustím.“ Nejradši bych si utrhl hlavu, zahrabal se, zmizel ze světa.

Ale vymohl jsem si ji zpátky. Došlo i k odpuštění, už to přijala a pochopila, že jsem nemohl jednat jinak.

A já, aniž bych věděl, měl jsem před sebou už jen pět týdnů, pouhých třicet pět nocí a dnů na to, abych svou „zradu“ odčinil.

Vůbec nic bych ovšem nezmohl bez našich obětavých dcer Taňulky a Milušky, kterým byla vysilující péče o maminku samozřejmá i při plném zaměstnání a starosti o rodinu.

Brzy uplyne deset měsíců. Je leden, čas jejího narození a čas prodlužujících se dnů. Pro nás dva a jednoho básníka – j­­aro světla.

Je mi smutně a šťastně. Střídá se to. Ale začíná už převažovat štěstí ze smíření, že se zdařilo neprodlužovat kalvárii marným léčením, že umřela doma v péči svých dvou dcer a mé, a že jsem tu poslední noc, k ránu třiadvacátého března, mohl klečet u ní, hladit ji a držet za ruce, chvílemi šeptnout slovíčko, a tak s ní být až do toho posledního vydechnutí ve čtvrt na sedm. Připouštím si dokonce slabounkou iluzi, že mou blízkost vnímala.

Zas budeme spolu. Jen co se v každém z těch tří zastavení na cestě Slezskem a Moravou spojí můj popel s jejím.

Tak, to je všechno. Už mě nic netíží. Díky vám za trpělivé vyslechnutí.

Buďte šťastné, naše děti a všichni ostatní, naše rodino.

Váš děda Jaroslav

 

Leden 2022

 

 

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.