Sebevrah

Biskup z Bath a Wells

Sebevrah

 

Kolikrát ryl rypákem v zemi, kolikrát se nažral bahna, by nespočítal. Každou chvíli zakopl o neviditelný kořen, o větrem amputovanou větev, o vlastní nohu. Bylo mu to fuk; všechno mu bylo fuk.

Mířil za světlem. Za smrtícím pohybem kol. Jako turista na benzínce, co se musí vymočit, než pojede na další štaci. S jedním rozdílem: jemu už autobus ujel.

 

Nedařilo se mu rozlepit oči. Mezitím se oholil, oblékl, nasnídal. Pohladil ženu po vlasech a po břiše. Seběhl do garáže a vyjel svým černým superbem do noci.

Naladil si oblíbené rádio, jež mělo jakž takž signál. Hráli pohodový popík, který ho vracel do mládí; občas si dokonce pobrukoval nahlas.

Třídil si dnešní úkoly v hlavě jako v kartotéce. Začne těmi nejurgentnějšími, ono to nakonec nebude tak žhavé. Nejdřív musí připravit řediteli podklady pro zítřejší jednání. Pak se pustí do formulářů.

Uteče to rychle. Až dorazí domů, hodí na pánev dva plátky masa; pustí si se ženou film.

Když najel na dálnici, v rádiu to smutně zašumělo.

 

Přehoupl se přes svodidla. Pusu měl pořád černou, motal se jako na kolotoči. Byl sám, jenom se svýma myšlenkama, bez naděje, bez možnosti vykoupení.

Vkročil na dálnici a zazubil se, jako by vyhrál ve sportce. A taky, že jo.

Dočkal se světla.

Černý superb se před ním zjevil jako zatoulaná šelma. Roztáhl ruce a opile zašilhal; ve vteřině bude po všem.

Ozval se skřípot, poté ohlušující rána. Jak to, že žil?

Řidič superbu strhl volant. Protrhl svodidla a vletěl do lesa jako obří světluška. Předek auta projel kmenem smrku a rozdělil se na dvě části, které se tiše kymácely do větru.

Tupě zíral na tu zkázu, zatímco vyhlížel další auta. Nic nejelo, dálnice byla prázdná a tmavá.

Zklamaně vplul mezi stromy.

Neohlížel se. Šel za světlem. Zas a znova.

Pokračoval k hospodě, ze které se vydal na poslední cestu. Kdepak. Bude muset všechno prožít znova, tisíckrát umřít v myšlenkách, než uspěje.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.