Generál Kučera a Leopold Patrik poprvé tváří v tvář..

Zeanddrich E.

 

Několikrát - poprvé někdy asi v letech 2005-2007- jsem se snažil, v několika povídkách, upozornit na velice lehkovážný vztah tzv. evropských demokracií k agresívně se vzmáhající - ovšem vysoce nedemokratické  -východoasijské velmoci.. .

Právě jsem narazil na torzo jednoho delšího slovesného útvaru s touto tématikou, ze kterého jsem si dovolil předložit malou ukázku (omlouvám se předem, že je tato více méně bez pointy..) 

 

 


 

 

Generál Kučera byl voják v těch nejlepších velitelských letech -tedy cca šedesátiletý; pocházel od jihomoravských Valtic, a vojenské ostruhy získával ještě v rámci vojsk tzv. Varšavské smlouvy, převážně v západočeském vojenském okruhu (veškerá ideologie byla mu ovšem vzdálena, a tak do polistopadového režimu, i díky tomu, proplul bez větších problémů..).

(Jeho vyučující dějepisu a českého jazyka na břeclavském gymnáziu říkával na jeho adresu „ve velikém těle veliký duch“,…, a nepokrytě jej postrkoval k dalšímu studiu v některém ze svých oborů (či v nějakém oboru příbuzném); – on se ale, vlivem svého dědy a strýce, nakonec přihlásil na Vojenskou vysokou školu (přispělo k tomu ovšem to, že se tak nepoměrně lépe, než na civilní škole, mohl postarat o svou manželku a později i dítě, ke kterým přišel ve svých osmnácti, potažmo devatenácti letech), a v armádě potom, přes různé peripetie, již zůstal.. .)

.

((...)).

Tak tedy, tento generál Kučera kráčel od výtahu dlouhou chodbou potemnělé budovy. Z plné prudké chůze před dveřmi jen nepatrně zpomalil, aby pohledem ověřil štítek na dveřích,…, potom letmo jednou dvakrát klepl, a rovnou vstoupil -přesnější, vzhledem k jeho cca stotřiceti kilogramy hmotné postavě, by snad bylo říci „vevalil se  -do „předpokoje“ jedné z kanceláří na Úřadu vlády.

 

A tu se tváří v tvář poprvé střetl s jednou, jak se až o dost později mělo ukázat, z nejpodstatnějších osob ze svého osudového tubusu – a sice s kancelářským asistentem Leopoldem Patrikem Vejvařovským, …, mladíkem cca pětadvacetiletým, s polodlouhými vlasy profesionálně zvlnkovatělými, …, takto typickým tzv. metrosexuálem -tedy typem, na který byl každým coulem „chlapácký“ generál Kučera dlouhodobě a nefalšovaně alergický.



Leopold Patrik Vejvařovský, čelem ke dveřím sedící za svým velikým psacím stolem (na kterém měl -kromě dekoračně rozloženého štůsku dokumentů - i rámeček s fotografií své snoubenky, a vzorně vyrovnané, ozdobné hrnečky a různé další propriety, pocházející patrně z oslav kancelářských zaměstnanců) sebou mírně trhl,…, ale hned v dalším okamžiku se již zkonsolidoval pod naučenou usměvavou masku, a otázal se: ..Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?



-Dobrý den, zavrčel generál, zjevně čekající za dveřmi spíše sekretářku (či celý houf sekretářek), než mladého, a, jak se zdálo, na velkoměstské prostředí až přespříliš adaptovaného muže (Leopold Patrik zde ovšem, v mírovějších dobách, míval i kolegyni, zastávající klasickou sekretářskou práci -ta ovšem byla před několika dny někam odvolána na výpomoc, v rámci budovy).



(-Proč ty, do prčic, nejsi za výjimečného stavu v maskáčích a v helmě někde v zákopu na jihu Evropy, připraven čelit případné čínské invazi z moře,…, a sedíš na místě, kde by snad mohla sedět i nějaké šestnáctiletá – ne, řekněme osmnáctiletá, aby již s nadhledem zvládala dvojznačné mužské poznámky, apod., -frekventantka nějakého kursu správy kancelářské agendy, ..., či něčeho podobného? ) napadlo ho, ale nahlas se zeptal jen stroze:


-Pan náměstek Kouřil je přítomen?
-Promiňte - a koho mohu ohlásit?
-Generál Kučera, jsem ohlášen na půl desátou! .
-Ó ano, samozřejmě.. ..nahlíží Leopold do svého záznamu na pravém okraji stolu. -To souhlasí. Pan náměstek vás přijme okamžitě, jakmile dokončí schůzku s generálem Drbolou.
-Cože? -Generál Drbola byl pozván na schůzku ještě přede mnou?!, zeptal se generál neskrývaně podrážděně.


Leopold zavětřil problém, a pohotově opáčil: ..ó ano, byl pozván již na půl devátou.. ..s vámi potom asi pan náměstek provede reflexi závěrů i z konzultace s panem generálem Drbolou.

Generál Kučera sice pochopil, že tu druhou sentenci -respektive její povzbudivý obsah -si Leopold Patrik zrovna teď vymyslel, …, ale uznal, že by to tak i trošku -alespoň tedy teoreticky- mohla být i pravda, a docela ho to uchlácholilo. A Leopoldovi v duchu připsal prvý bod.


-Hmm.. ..no jo, no jo, zavrčel. -Tak já počkám.
-Můžete se tu posadit, ukázal mu Leopold pohotově na řádku  pěti či šesti masivních zámeckých židlí z tmavého leštěného dřeva a s červenobílým polstrem, stojících u zdi vlevo ode dveří, kterými generál přišel.



Generál chtěl, jak byl naučen, možnost se posadit bryskně odmítnout, ale pak si uvědomil, že je to vlastně výhoda mužského sekretáře (nemusí se nějak velkoramenně přetvařovat před nějakou tou mladou státní zaměstnankyní), a s ponurým „děkuji“ se posadil. Na židli od dveří v pořadí druhou (židle zanaříkala, ale držela pevně -ovšem generál se naučeně spouštěl jen opatrně a postupně, než dosedl plnou vahou..).


Leopold pohlédl doprava na velký, secesně vyhlížející stojací časoměřič, stojící u zdi, …, a pak ještě, pro jistotu, i na své hodinky na zápěstí. Podle obou strojků bylo přesně 09:31.


-Ehmm.. ..mám zapovězeno schůzku vedle rušit,…, ale nabídl bych vám teď alespoň čaj nebo kávu, prolomil po chviličce nastalé ticho opět Leopold.  -Ale myslím si -jak znám pana náměstka - že současná schůzka již brzy skončí.., dodal ještě, když zaznamenal pouze nereagující výraz v generálově tváři,..., ovšem s očima na něj upřenými.


-No jo, no jo, zavrčel opět generál v odpověň na poslední Leopoldovu větu, pokládaje  přitom nabídku nápoje již v tuto chvíli asi za bezpředmětnou.


Z vedlejší místnosti zazněl hovor dvou mužů, zjevně se přibližujících ke dveřím do předpokoje.


Generál Kučera zbystřil pozornost, mírně se napřímil, ale, jakoby za použití jistého vypětí vůle, zůstal sedět.


Dveře kanceláře se otevřely, a objevil se náměstek Kouřil, propouštějící kolem sebe generála Drbolu.


Generál Kučera se pomalu -možná o něco pomaleji, než by slušelo – postavil, a pravou ruku zvedl ke spánku k poměrně ledabylému, přesto však ještě předpisovému vojenskému pozdravu. Pohledem přitom ovšem, zdvořilostně jen velmi úsporně, velice krátce spočinul ve tváři generála Drboly, téměř neznatelně mu pokynul hlavou, a pak již jeho pohled výhradně spočíval v Kouřilově tváři.. .

Svého hodnostně stejně vysoce postaveného kolegu, lidově řečeno, tedy téměř úplně zazdil.


-Pane náměstku, jsem generál Kučera, řekl generál Kučera, a dostavil jsem se na vámi vyžádanou schůzku!
-Dobrý den, pane generále, řekl Kouřil. Rád vás poznávám.

Oba muži si potřásli rukou.


Generál Drbola, člověk nevysoký a relativně štíhlý (i když ne přímo šlachovitý), pravou rukou -a s lehkým úsměvem- svého mohutného kolegu pozdravil, a prošel mezi oběma muži směrem ke dveřím, kde se zastavil a otočil, docela nevojensky na náměstka Kouřila kývnul, …, letmo - to už opět vojensky, pravou rukou u spánku -pozdravil i Leopolda Patrika, a zmizel v chodbě.


Generál Kučera se k němu již neotočil, ale zjevně čekal, až cvaknou dveře, a až potom se znovu nadechl, aby promluvil; náměstek Kouřil ho ale předešel všetečnou, lehkým tónem položenou otázkou: ..vy snad s generálem Drbolou nemluvíte?

Generál Kučera se mírně zarazil, pak ale už docela mírně pronesl: ..v rámci svých povinností mluvím.. . 

Z útrob předpokoje vše toto sledoval jeden velice bystrý pár očí -a sice oči, k velice bystrému mozku přináležícíchoči decentně stranou stojícího  Leopolda Patrika (ne nadarmo asi postoupil do tohoto místa s náskokem několika koňských délek před svými tehdejšími konkurenty v konkursu..)

 


((...)).


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.