Dívka a moře - Marseille VI.

Andreina

A je to tady, zas malér.


Marseille

(červenec 2003)

VI.

 

„Dík za varování, co jsou zač,“ kývl Čočka ke zbývajícím hostům.

„Dokaři a rybáři, štamgasti. Jediný, co se drogový sebranky nebojej. Před pěti roky se sloučily odborový organizace kolem přístavu do jedný. Říká se, že drogová mafie i odbory maj jednoho šéfa, ale ty dole to tak neviděj. Zatímco dělníci makaj, dealeři si vydělaj víc bez dřiny. Nenáviděj se.“

„A co policie?“ zeptala se dívka, kterou udivilo, že se veřejně schází v pohostinství lidé prodávající drogy. „Ta o drogách neví?“

„Jedou v tom s nima. Policajtům se taky hodí vedlejší příjem,“ vysvětloval potichu hospodský, ale náhle přidal na hlasitosti, když jeden ze čtyřky vstal a zamířil na toaletu, „tak máte vybráno? Nemůžu tady stát celej den.“

„Děláš ještě zapejkanej chřest?“ navázal stejně hlasitě Čočka.

„Dělám.“

„Mám vybráno a ty,“ otočil se na dívku, která volbu odsouhlasila.

 

Měli snědenou půlku porce chřestu zapékaného se slaninou a sýrem, když od stolu obsazeného dealery dva vstali a bez zeptání obsadili židle naproti dívce s Čočkou. Chvíli jen zírali, než ten menší vytáhl z kapsy dva balíčky s bílým práškem a hodil je na stůl.

„To je pro vás,“ dodal.

Čočka zavrtěl hlavou, odšoupl balíčky a dál se opět věnoval talíři.

„Řek jsem, že je to vaše,“ zvýšil dealer hlas.

Hovor v partě štamgastů utichl. Pohledy se upíraly ke stolu, kde zřejmě brzy dojde k něčemu zajímavému. Dívka odložila příbor a položila na sůl ruku sevřenou v pěst se vztyčeným palcem. V mluvě potápěčů znamení k vynoření. Čočka gesto pochopil, kývnutím dal najevo souhlas a vstali.

„Kampak?“ zeptal se dealer a i s namakaným společníkem také vstali. „Ještě jsme neuzavřeli obchod.“

„Není s kým obchodovat, o to svinstvo nestojíme,“ odbyl ho Čočka a mávl peněženkou na číšníka, přešlapujícího u nálevního pultu.

„Sednout,“ zařval dealer.

Naklonil se přes stůl a uchopil dívku za ramena při pokusu zatlačit ji zpět na lavici. Jak záhy zjistil, byla to chyba. V dívčině na pohled křehké postavě bylo nejen mnohem víc síly, než předpokládal, ale i odvahy posílené narůstající zlostí. Popadla vidličku a napřáhla ji proti dealerovu obličeji.

„Pusť, zatím máš dvě oči, ale může to bejt jinak!“ zasyčela.

Překvapený dealer ucukl, ale jeho společník vystartoval po ruce s vidličkou. Teď přišly vhod hodiny tréninku se Zrzounem. Ne pro sílu, ale rychlost reakce. Neuhnula, jen vidličku stočila proti útočící paži a hroty pronikly dlaní. Ve stejnou chvíli zaútočil Čočka pěstí proti svalovcově bradě. Nebyl však Zrzounem s jeho obrovskou silou. Protivník vyjekl bolestí při zranění ruky a zaklepal hlavou po úderu do brady, ale to bylo vše. Aniž se obtěžoval vytahováním vidličky, naklonil se přes stůl, uchopil zdravou rukou Čočku za krk a přitiskl na zeď.

V takových chvílích přestávala racionálně uvažovat. Rozum kamsi zapadl a ke slovu přišly instinkty. Ze zdi strhla nástroj podobný cepu. Mávla násadou a břevno opsalo oblouk. Protivníci zřejmě od drobného stvoření čekali cokoliv, ale útok ne. Byli natolik překvapeni, že nestačili zareagovat.

Cep učísl nagelovanou hlavu, sebral pár vlasů i s kůží a dopadl na vazounův zátylek. Výsledek všechny překvapil. Muž hekl, a jak byl v předklonu, aby udržel Čočku přimáčknutého ke zdi, rozplácl se hlavou v nedojedené porci. Pustila cep, jakoby ji pálil v rukou a vyděšeně zírala na bezvládné tělo. Netušila, jaká energie se může skrývat v obyčejném kusu zemědělského náčiní. Když mávla břevnem nad hlavou, moc síly k tomu nepotřebovala.

V hostinci zavládlo na okamžik ticho přerušované jen úpěním skalpovaného dealera. Potom se ozval hřmot padajících židlí následovaný výkřikem: „Zpátky!!!“ To na druhém konci místnosti zastavila parta štamgastů parťáky zraněných mužů, kteří vyrazili kolegům na pomoc.

Konečně se rozhýbal i hostinský. Přiběhl ke stolu, kde sáhl bezvládnému muži na krk a ulehčeně si oddechl: „Žije. Koukejte zmizet. Musím zavolat sanitu a policajty.“

 

Možná kdesi kdosi řídí běh světa i osudy jednotlivců nebo existují hodně nepříjemné náhody. Jak jinak vysvětlit, že dívka ve dveřích zakopla a než ji stačil Čočka zachytit, rozplácla se na chodníku. To všechno ve chvíli, kdy kolem projížděla hlídka policistů, kterým zřejmě bylo podezřelé, proč tak rychle opouští restaurační zařízení. V této čtvrti by nebylo nic divného, kdyby prchali od loupeže. Ještě podivnější bylo, když krátce po nich začali v rychlém tempu vycházet ze dveří další lidé.

Za minutu byli všichni zpět. Jeden policista hlídal dveře a druhý se rozhlédl po místnosti, kde ho zaujala postava ležící horní částí těla na stole s hlavou v talíři. Na tom by ještě nemuselo být nic zvláštního. Mohl to být opilec, ale ti většinou nemívají na zátylku krvavý flek ani vidličku zabodnutou v dlani. Stejně podezřele vyhlížel mládec tisknoucí si k temeni hlavy zakrvácený kapesník.

„Volali jste doktora?“ obrátil se policista k hospodskému, když zkontroloval muži v bezvědomí puls.

„Jo,“ kývl tázaný.

„Chci vidět doklady všech a vysvětlení, co se stalo.“

„Poprali se,“ vysvětlil neurčitě hospodský, „ti dva to odnesli.“

„Podrobněji, kdo se popral?“

„Tihle dva s těmahle,“ ukázal nejprve prstem na oba postižené a potom na dívku s Čočkou.

Policista si udiveně změřil pohledem oba páry. Skalpovaný mládenec byl zhruba stejné postavy jako partner ženy, ale nechápal, jakou roli v tom mohla hrát ona a gorila v bezvědomí. Potom si všiml cepu, který stále ještě ležel na zemi vedle stolu.

Než mohl pokračovat s otázkami, ozvala se siréna sanitního vozu a za pár okamžiků vtrhli do restaurace záchranáři. Po chvíli opustil vazoun místnost na nosítkách a dealerovi pomohl saniťák. Před odchodem si ještě u dveří cosi špital lékař s policistou, který potom nařídil kolegovi, aby zavolal na oddělení pro detektiva. Těžké ublížení na zdraví prý hlídka šetřit nemůže.

 

Po odjezdu sanitky policisté zapsali osobní data přítomných a objednali si kávu. Čekání na příjezd detektiva oživil jeden z rybářů, který si krátil dlouhou chvíli nad novinami.

„Já věděl, že je mi ta holka povědomá,“ vykřikl a podal noviny dalšímu u stolu, aby potvrdil jeho domněnku.

„Jasně,“ odsouhlasil mu kolega, „je to ona.“

Noviny oběhly kolem stolu a pozdvižení vzbudilo zájem policisty: „Co to tam máte?“

Muž, který měl právě v rukou noviny, je až podezřele úslužně policistovi donesl. První strana byla plná fotografií z včerejšího zásahu při výlovu mrtvoly v přístavu. Na několika z nich byla také dívka, a některý zvlášť zvídavý fotograf pořídil snímek z chvíle, kdy se převlékala. Muži u stolu napjatě sledovali policistu, jak pročítá článek. S výbuchem smíchu čekali až dočte, protože ten správný bonbónek čekal v samém závěru. Kdosi totiž zaslechl, jak dívka označila detektiva za blbce a novinářům svůj postřeh oznámil.

Policista ukázal noviny dívce: „Jste to vy?“

„Jo,“ kývla.

„Tak to vám nezávidím,“ pokýval hlavou a i s kolegou odešli na chodník před restauraci, aby unikli rýpavým poznámkám, které se začaly hrnout na adresu policie. Když o deset minut později dorazil detektiv, Prcek pochopila, že policista měl pravdu.

 

- pokračování -


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.