ŘÁD II.

F.M.R.C.

Ty dveře působily opravdu zlověstně. Není nikoho odvážného, kdo by do nich vešel a necítil strach. Necítil obavy. Necítil alespoň pouhý náznak zneklidnění. Alespoň tak Solomon Fox soudil dle sebe, mohl - li tedy brát sebe sama jako měřítko k porovnávání lidských charakterů.
Připomněl si slova Saint Brissonova, že už je prakticky ( i teoreticky ) vinen, ať už chce, či nechce. V podstatě je ve skutečnosti jedno, úplně jedno, z čeho je vlastně obviněn. Řád Dominia a jeho výkonné rady ministrů Akolymnonu, si vždycky dokáže poradit a důkazy viny si takříkajíce vyrobit na koleni. Vždyť co nezvládne byrokratický aparát moci? Nebo - nebo co nedovede sám nejvyšší představitel, tajemný Vůdce, muž opředený mlhou tajuplnosti, jakoby šlo o nadpřirozenou personu? A dost možná o nadpřirozenou, nebo minimálně nepřirozenou, osobu jde. Rozhodně jde o někoho, kdo si pečlivě buduje kult osobnosti a zakládá si na mlze kolem sebe. To vyvolává podnět pro bujnou představivost.
Železné dveře se zrezivělými panty mu připadaly jako dveře do cely. Než jimi prošel, zamrazilo ho. Nedovedl si to bodnutí strachu vysvětlit. Přece než dospěl do cílové destinace svého chvátání rozmoklými uličkami, jeho nejstrašlivější záchvěv hrůzy způsobovala představa trestu za domnělou zradu. Najednou se měl bát jakýchsi dveří?
Co se to děje? Co mne naplňuje úzkostí? Co je toho příčinou? Dveře...
Saunier zpoza kabátu vytáhl omakaný klíč, visel mu na krku na obyčejném dlouhém provázku. Na malý okamžik, záblesk okamžiku, se Solomon Fox odprostil od strachu a pocítil nutkání, zprvu jemné, posléze ostřejší, mocnější, řeklo by se, aby uchopil ten prostý motouz, pevně ho omotal kolem hrdla toho hnusného podlézavého skřeta a jal se uškrtit to nestvůrné cosi, co mělo být člověkem.
Saunier si vychutnával svoji důležitost a to, že mu byl svěřen klíč od sklepení a protahoval obyčejný úkon odemykání s protivností sobě vlastní. Bylo to nesnesitelné. Zvedl klíč v trapném gestu a krátkou vteřinu či dvě si jej prohlížel v tlumeném světle átria. Když usoudil, že už to trvá dostatečně dlouho, bryskně jej vrazil do zámku. Konečně!
Celou tu dobu přitom okázalém divadle mlčel, což Solomon, vzhledem k poněkud pofidérním vzájemným sympatiím, uvítal.
Malý nohsled velkých pánů opět chvatně ukryl klíč v záhybech svého roucha a vyzval Solomona ke vstupu pokývnutím hlavy. Ten se na okamžik zarazil. Ticho narušovalo pouze prskání komíhajících se plamínků svíček, které se svíjely divokým šavlovým tancem. Z útrob temného obloukovitého vstupu zavanul mrazivý vzduch, vzduch smrti.
" Nuže, až po vás, " vybídl Saunier Solomona i projevem nadmíru protivného hlasu, jakoby vyčetl z tváře svého souputníka němé volání obav, jako kdyby vycítil klíčící strach.
" Myslím, že tuto poctu přenechám velmi rád vám, pane Sauniere, " odmítl spěšně Solomon a při pohledu na černočernou temnotu a valící se chlad se otřásl. Zároveň se ovládal, aby neprozradil, že se bojí. Ne, před tímhle skřetočlověkem se nesesype, neroztřese se. Naskočila mu husí kůže, ale stál bez sebemenšího záchvěvu. Mrazivý vzduch s sebou nesl stopy rozkladu a plísně. Pach se vnutil chřípí a zdál se nesnesitelný. Zvedl se mu žaludek.
Saunier se samolibým úsměvem přikývl a bez bázně se vnořil do tmy oblouku. Solomon jej poněkud váhavě následoval. Aniž by dal najevo neklid, vešel, netušil však, co že to vlastně dělá, proč to vůbec dělá a co si o toho všeho slibuje.
Klopýtal chodbičkou s obloukovitou klenbou, dlážděnou mokrým a značně kluzkým kamenem. Zdála se čistá, nikde ani smítko, jen ta vlhkost, která v přítmí připadala Solomonovým očím jako ohavný sliz. Že by však bývala používaná často, to se nezdálo. Naopak, vypadala dávno nepoužívaná. Tohle zjištění však nehrálo žádnou roli, ať už malý skrček se svícnem, jeho jediným zdrojem světla a naděje v temnotách, plánoval v těchto katakombách cokoli.
Po zhruba čtvrthodině dokráčeli ke konci úzké cesty. Pouť do úst neproniknutelné tmy jim přehradilo prudce se svažující schodiště, stejně vlhké a starodávně vyhlížející jako ostění i dlažba. Jejich kroky se ozývaly v hlasité dunivé ozvěně. Oba supěli, vzduch byl sice mrazivý, což se mohlo zdát jako příslib čerstvosti, ale teď, hlouběji ve vnitřnostech tmy, se jevil těžký a vdechovat ho působilo čím dál větší námahu.
Solomon, z funkce přísedícího, písaře v budově bývalého vládnoucího Konventu, nikdy do těchto obludných míst nevkročil. Nedostal nikdy takový příkaz a upřímně, bral to až do této chvíle jako zvláštní druh požehnání. Až doposud, nyní kouzlo toho požehnání vyčpělo, vyprchalo...
Snažil se našlapovat opatrněji, aby v ozvěně kroků rozpoznal případné nebezpečí. Nedokázal však nic takového rozlišit. Snad si jen namlouval, že tu něco kolem číhá, nejspíše to prostě a jednoduše byl obyčejný temný a vlhký sklep. Nic víc. Všechno co zde v tuto chvíli ale uviděl, bylo pro jeho unavené a přimhouřené oči úplně nové.
Saunier nahmatal levou rukou oprýskanou zeď pokrytou plísní a snažil se jakýmsi způsobem jistit při sestupu. Schody se vysmívaly do jejich chabého světla svojí zrádností. Viděli v něm pouze prvních pár stupňů, kousíček za kruhem mdlého polosvětla už nerozeznali nic. Schody se nořily do tmy pod nimi jako do hluboké vody. Navíc, po zábradlí zde nebylo ani památky.
Vzhledem k okolnostem se Solomon Fox vynasnažil svého neoblíbeného druha napodobovat a následoval jej, neboť mu jako cizinci v tomto hrůzném a nervy drásajícím prostředí nic jiného nezbývalo. On se tu vyznal. Aby také ne! Krysa.
Společně a dosti obtížně, samozřejmě i značně pomalu, znatelně pomalu. Doslova nepřirozeně pomalu, jako v záběrech na  zpomalené cívce filmu, sestupovali níž a níž do hlubin bezmezné tmy. Putovali snad až na samotné dno sklepení. Solomonovi na mysli okamžitě vytanulo klišé o "celé věčnosti", jakou se tenhle podivuhodný postup ubíral.
Už už ztrácel trpělivost a toužil přerušit to protivné a skličující ticho, to trapné mlčení, ten hlas němých úst, chtěl tu děsivou a deptající tmu probodnout byť pouhým výkřikem, nemusel zrovna mluvit srozumitelně, stačilo by zařvat a prorvat tu chladnou černočernou blánu. Hodlal vykřiknout. Musel vykřiknout. Supění a jejich děsivě přerývaný dech námahy ozvučný kámen ve zdech jen zesílil a tyhle pazvuky připomínaly dech něčeho dávno mrtvého, dech chroptícího monstra v černi před i za nimi. Něco mrtvého, co se pokoušelo opět povstat a zalapat po dechu, je teď na jejich neveselé cestě doprovázelo.
Musel něco říct... prostě musel...
Cokoli...
Než se však Solomon k něčemu vůbec odhodlal, dosáhli cíle svého sestupu, dospěli na jakési neznámé dno. Schodiště je zavedlo do nevelké podzemní síně, cihlami obložené zdi se honosily šperky z propletenců starých pavučin a staletými nánosy prachu u svých pat a v ozářených zákoutích. Pach plísně tu vládl pevnou rukou mnohem intenzivněji než v chodbě tam nahoře. Solomonovi se opět zvedl žaludek.
Saunier pozvedl svícen. Chuchvalce černé temnoty se načas rozestoupily a rozutekly do tmavých neprozkoumaných koutů. Životodárná světélka svící jim svým ohnivým prstíkem ukázala další obloukový průchod, který byl vzdálený sotva pár kroků od nich. Ten proradný leštič klik Saunier se nyní s pitvorným úšklebkem obrátil k Solomonovi a pak ukázal bradou k onomu portálu. Zdálo se, že je na nejvyšší míru pobaven. V jeho krysí tváři se zračil výsměšný úšklebek.
Sotva Solomon přikývl a jal se vykročit, skrývaje umně nejistotu, ozval se pištivý zvuk za jeho zády. Prudce se ohlédl a byl by vyjekl, ale zavčas své křiknutí spolkl.
" Jen krysy, " oznámil Saunier s ledovým klidem, " je jich tu požehnaně. Stovky, tisíce. Měly by nás ovšem nechat na pokoji, alespoň myslím, " dodal vzápětí, " ačkoli je znám i případ, kdy ty hladové mrchy napadly jednoho písaře, čili vašeho kolegu. Neslyšel jste o tom? " Solomon Fox zavrtěl hlavou a zabručel. Když už Saunier svoji strašidelnou historku dále nerozvíjel, Solomon si pročistil hrdlo a odhodlal se položit otázku : " A copak tu vlastně váš písař pohledával, smím - li tedy být projednou tak nezdvořile zvědav? " zachoval navenek Solomon dekórum a promluvil zcela klidně, ačkoli mu leknutí stále pulsovalo v mozku a tepalo lebkou. Zjistil, že jeho hlas v těchto nedobrých podmínkách zní chraptivě. Zakašlal.
" Zajisté, měl tu totiž jisté... řekněme delikátní úkoly, " odvětil mužík, " sepsat protokol o výslechu, například. Prosím, když už tedy jste tak zvědavý. "
" Doufám, že mu královsky platíte, " utrousil Solomon a svraštil obočí, " řekl bych, že tento pán musí mít vskutku ostříží zrak. Sepsat cokoli v této temnotě, i při chabém světlu svící, to je opravdu kousek hodný mistra, není - liž pravda? "
Saunier neodpověděl a namísto další plané řeči vykročil k průchodu před nimi. Solomon Fox potřásl hlavou a vydal se plouživě za ním, ačkoli antipatie k němu se ještě více prohloubila.
( Bože, to je ještě možné? )

Kroky těžkých bot se dále zlověstně odrážely od stěn ukrytých ve tmě, od netečných koutů, které nikdy nepohladilo denní světlo. Občas měl ale Solomon podivný pocit, ( snad nějakou vyvolanou představu, vyvolanou nejspíše strachem z těchto nevlídných, ba dokonce nepřátelských prostor ), že slyší i kroky cizích nohou. Zdálo se, že je pronásledují. Před oním vstupem se Solomon nakonec zastavil, protože to napětí už déle nevydržel a ohlédl se. Ve splývavé temnotě za jejich zády se nikdo a nic nepohybovalo. Dokonce ani ty krysy, třebaže je teď zřetelně slyšel všude kolem nich.
Pokud ovšem to, co slyší, opravdu byly krysy, napadlo ho.
Saunier čekal trpělivě těsně za vstupním obloukem, kde tmou už neproniklo nic, ani zvuk kroků. To mdlé světélko, co s sebou nesli, prskalo a syčelo, tmavé štíhlé prsty černoty se ovíjely kolem jako spáry netvorovy a plamínek svíce se držel při životě jen s nejvyššími obtížemi. Za obloukem Solomona obklopilo svíravé ticho. Ticho, kdy všechny ruchy umlkly, kromě jejich chrčivého dechu. Ticho způsobující úzkostná muka. Měl dojem, že slyší tlukot vlastního srdce a vrzání kloubů. Bylo to k zešílení. Svízelná zhouba zraněné duše.
Rychle vykročil za nudným a nenáviděným souputníkem, prošel tou temnou dírou s vědomím čehokoli, co se mu snad může přihodit. Oba se ocitli v obrovské sklepní síni, rozměrná klenba nad jejich hlavami připomínala nějakou sakrální stavbu. Temné vrcholky oblouků se topily ve tmě, kterou neviditelné bytosti rozvěsily po stropě jako smuteční záclonu. Dokonce zde v několika řadách podpíraly strop jednoduché sloupy bez ozdob, což ještě více připomínalo katedrálu. Jen chlad a pach, který se svíjel kolem dříků sloupů a plazil se po podlaze, byl poněkud cizí prostředí kostelů. Kroky tlumily staleté nánosy prachu a zvířené obláčky se jim ovívaly kolem nohou jako děsivé plazivé stvůry. Všude kol nich to páchlo splašky a dlouhověkou plísní. Zatuchlost nemohl nijak narušit ani ten chlad, ten mrazivý průvan. Spíš tu hnusnou pachuť a nepříjemný odér ještě více zvýrazňoval. Snad zde vládly jiné zákony než ve světě tam nahoře.
Ale když kráčeli hlouběji do té nedozírné zkaženosti, bylo cítit i ještě něco jiného. Známý a nechutný hnus. Tlející maso, hnilobný zápach smrti.
Solomon následoval průvodce dále do tmy a tentokrát při zcela tiché chůzi opět zaslechl další kroky. Tady v sále nenadělala jejich obuv takový hluk, když ji tlumily tlusté návěje prachu, tak jaké kroky to tedy slyší? 
Ze všudypřítomné špíny občas vykoukl kousek původní dlažby, nejspíš šlo o hrubě opracovaný kámen rozličných tvarů, poskládaných do nikterak úmyslného ornamentu. Zdálo se, že mozaika neměla žádný valný význam, nešlo o jinou důležitou symboliku, nebo dokonce sdělení. Jen podlaž neudržovaného sklepa. Kobky. No a paradoxně právě ten prach tlumící jejich kroky prozradil, že zřejmě nejsou v tomhle temnu, utkaném ve spícím čase, sami. Někomu jinému prach nijak nepomohl skrýt  pronásledování a naopak k nim doléhaly duté, přesto vzdálené krůčeje. Kdykoli se však Solomon ohlédl, byť jen přes rameno, nikoho za sebou nespatřil. Saunier na to, co se dělo kolem nich, nijak nereagoval. Přitom bylo zcela evidentní, že kroky musí slyšet i on. Byly tak živé.
Postup síní působil zdlouhavě, na pocuchané nervy nic příjemného. Předchozí úsek se nejevil tak rozvláčný a nekonečný. Solomon sklopil pohled na své ztěžka se zvedající unavené, nepřirozeně unavené, nohy a málem mu připadalo, že se nehýbe z místa, že přešlapuje v jediném stálém bodě. Za nějaký čas mu dokonce přišlo, že nejenže stojí na místě, ačkoli se pohybuje vpřed, ale dokonce, bylo - li to možné, couvá. Neviděl mnoho kolem sebe, sem tam proběhla před nimi krysa, podle mnohem tmavější masy na pozadí tmy se jednalo o poměrně dost velké kusy. Saunier stále nemluvil, což se mohlo jevit spíše jako požehnání, ale tohle mlčení zdvojnásobilo všemožné depresivní pazvuky, které k nim donesl závan zkaženého vzduchu a který navíc vykreslily šedivými barvami splínu i výjevy uskakující tmy, když jí statečně prořezávalo unylé světlo jejich svící. Hra stínů a světel připomínala zvrácené divadlo, zvrhlou laternu magicu, jejíž kulisy vymaloval vyšinutý malíř černí, šedí a jen tlumeným těžkým světélkem, zkomírajícím v bezedné temnotě a chladu, chladu starobylých hrobů, jak si Solomon stále dokola neutěšeně uvědomoval. Ne naposled, odtušil sklíčeně.
Konečně se Saunier zastavil a Solomon do něho málem vrazil. Zaslechl, co mu snad v drásavém strachu uniklo, totiž že si slizký skřet pobrukuje jakousi melodii. Mužík se svícnem se prostě a jednoduše zarazil tak prudce, že to nemohl jeho společník očekávat ani tehdy, když celou tu vlekoucí se dobu zíral na jeho záda.
Nejednou pocítil touhu udeřit jej.
Konečně stanuli na konci olbřímího sálu s klenbou, za jakou by se nemusela stydět žádná gotická katedrála. Před nimi se v přítmí objevilo několik úzkých obloukových průchodů. Vstupy do dalších podobně ohavných sálů, pomyslil si Solomon Fox.
" Cely jsou za tímto průchodem, " oznámil Saunier stroze a ledabyle mávl útlou ručkou. Hlas pronikl tmou tak drsně, že Solomon div nenadskočil leknutím. Měl vidinu hrozivě se tyčící šedočerné postavy, stínu ohyzdného pseudotvaru, který si přikladá ukazovák na rty ve známém tišícím gestu. Připadalo mu, že utržil drsnou bodnou ránu břitkym ostřím přímo pod nehet. Záda mu polil studený pot.
" Nepůjdete snad dál? " ušklíbl se Saunier škodolibě a zároveň přistoupil k zmiňovanému průchodu, jakoby si prohlížel muzejní exponát. Navenek se snažil působit vyrovnaně a tomu bídákovi se to dařilo tak dobře, že málokdo by zapochyboval o jeho chladné odvaze. Promluvil vlastně jen jakoby mimochodem. Vždyť  přece jen klábosil se starým známým v zakouřeném šenku u žejdlíku piva. Nenucená konverzace za jitřního světla kdesi v parku při krmení holubí havěti.
" A vy? " opáčil Solomon zdvořile.
" Počkám zde, " zavrtěl Saunier poklidně hlavou. " Buďte bez obav, doprovodím vás posléze zpět do budovy, žádný strach, prosím. " Poslední tři slova vyslovil s výsměšným afektem. Ležérně mávl rukou jako jakýsi morbidní obraz oživlého kostlivce.
" Strach? " nadskočil Solomon, neskrývaje urážlivý tón. " Však žádný necítím! "
" Ano, to jistě. Samozřejmě. Žádný strach necítíte. Pochopitelně. " opakoval žoviálním tónem tak vtíravě a protivně, že Solomon opět žádostiv svojí vznětlivé povahy, pocítivše strašlivou touhu, neutuchající touhu, toho... toho tvora praštit. Ne! Ne praštit pěstí či vrazit mu políček. Udeřit silou kladiva! Jednou brutální ranou to celé skončit! Zahubit ho! Co jednou! Cha! Vrhnout se na něho a zbít tu lůznou mrchu, zkopat ho do krve a úplného bezvědomí i s rizikem smrti tohoto chlípného pokoutníka!
Spolykal však surově syrový vztek primitivů a ovládl se.
" Co zde budete činit, smím - li býti tak drze zvědav? Přece jen... víte, nezdá se mi tu nic moc zábavného...? " podivil se Solomon nahlas, ani stopy po zrůdných myšlenkách na neurvalé násilí. Dokonce podtrhl upřímnost svého údivu zvednutým obočím.
" Počkám, " uťal mužík stroze a suše.
" Nechcete snad také slyšet vězně? " nadhodil Solomon.
" Už jsem byl u jeho výslechu, dokonce několikrát, " odvětil Saunier.
" No to bezpochyby, jenže... vy nechcete slyšet, ehm, co si tam v tom " spiknutí " s tím dotyčným povídám? Mohl byste něco odhalit a získat významné plus u členů Akolymnonu, potažmo celého Dominia. " podbízel se mu Solomon, snažeje se přijít na to, co ten skrček plánuje, až odejde průchodem k celám.
" Vy byste snad mluvil o tajných záležitostech před členem Akolymnonu? " tentokrát se podivil Saunier, ovšem neupřímně, strojeně.
Chytrý panchart! Bedlivě naslouchá tomu co říkám.
" Kdybych byl vinen spolčováním se s rozvraceči Řádu, tak nemluvil, pravda. " uznal Solomon a sál si zuby potlačujíce zase dobře známý vztek.
" Počkám, " zopakoval trpělivě Saunier a kývl na průchod, " prosím, jděte. "
Solomon nesměl zaváhat. Nesměl. Prostě nemohl, ne před ním.
Vstoupil obloukem a tma mu rozevřela svojí studenou náruč. Sotva s ní splynul, zavřela se za ním jako hluboká voda v lesní tůni.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.