Šnek

supizmus

   Brzké letní ráno. Travou v městském parku se pomalu plouží šnek. Jeho pouť směřuje pod jednu z laviček při cestě. Na lavičce sedí starý muž. Jako každý den v posledních letech nemohl dospat rána a tak se vyšel do parku projít. Krátký odpočinek na lavičce je jeho takřka denním rituálem.

   Než se šnek posunul o několik centimetrů dál, muž odešel. Jako další na lavičku ztěžka dopadnul opilý mladík. Předchozího dne byl vyloučen ze školy a celý večer s přáteli tuto událost zapíjel. Teď se v kocovině a existenciální samotě a prázdnotě svalil na lavičku a čelil následkům lihovin, které proudily jeho trávicím ústrojím.

   Šnekova cesta pod lavičkou měla další hosty. S blížícím se polednem na ni dosedli chlapec s dívkou. Její hlava na jeho rameni a několikaminutové mlčení, které nepotřebovalo žádných slov. Po několika desítkách minut, zatímco náš šnek zdolal další drobný kus své pouti, chlapec chytil děvče za ruku, krátce se na sebe podívali a šli zase dál.

   Po obědě nich lavičku obsadil otec s asi pětiletým synem. Chlapec dychtivě vstřebával zmrzlinu a otec ho hrdě pozoroval. Věk chlapce a jeho neposednost nedovolovala se dlouho zdržet a šnek si chvíli užíval samoty a klidu.

   To až do chvíle, kdy služeb lavičky využil muž asi středního věku v dobře padnoucím obleku a černých brýlích. Z kapsy saka vytáhnul mobilní telefon a začal rozjednávat business. Obchod, který měl mnohé z jeho konkurentů dostat ze hry. Taktiku měl vymyšlenou dlouho dopředu. S ledovým klidem instruoval své zaměstnance, obchodní partnery a další. Odpolední slunce, chvějící se stébla trávy v parku, míza na stromech ani šnek pod lavičkou, na které seděl - nic nevnímal. Byl slepý ke světu okolo sebe. Jeho pokladem bylo jeho bankovní konto.

   Šnek byl již blízko druhého konce lavičky, když na ni ztěžka dosedla udýchaná a zpocená dívka. Její drobná nadváha jí způsobovala mezi vrstevníky mnoho posměchu a vyloučení z kolektivu. Snažila se svoji kilogramáž snižovat občasným běháním, ale touha po čokoládě byla silnější. Nekonečný boj mezi touhou být přijatá a láskou k dobrům gastronomie neměl konce. Zadýchaná seděla několik dlouhých minut na lavičce. Přecenila svoje síly a vybrala si delší trasu než byla schopná uběhnout. A navíc věděla, že doma zase čeká toliko milovaný indiánek. Dnes si ho ještě dá, ale zítra už opravdu skončí, říkala si, ačkoliv v koutku duše věděla, že zákusky stejně zase zvítězí.

   Než se šnek odplazil zpod lavičky opět do trávy, dosedl na lavičku ještě další, zhruba šestatřicetiletý muž. S tichou pozorností sledoval mravence, hemžící se na chodníku před ním, každému s okoloproševších věnoval úsměv. Několik minut se dlouze díval do korun stromů. Úsměv věnoval i šnekovi, který se zpod lavičky dostal do trávy. S vděčností vzpomínal na vše krásné, co v životě obdržel. Vzpomínky na dětství a dospívání mu splývaly s tím, co před zhruba hodinou slyšel z úst lékařů - leukemie, pokročilé stadium, léčba bezpředmětná, konec v řádu dní.

   Šnek se již plazil trávou, na park se pomalu začalo snášet šero. Muž povstal, zhluboka se nadechnul, na chvíli zavřel oči, usmál se a vyrazil domů.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.