V dávném snu o samotě
byl slyšet v tichu hor
jen datel
a básníkův starý
psací stroj,
možná i vzdálený
přizvukující vodopád,
možná i bzučení včel a much
na liduprázdné mýtině
uprostřed hvozdu.
Jak nenapsat úžasnou báseň
s takovým pomocníkem?
Co úder zobákem,
to úder do písmenka!
Dokázal by však ale
divoký tanec stepujících
podpatků
hovořit k publiku
i bez publika
v pražském či brněnském šantánu?
Byla to velmi amatérská
představa,
že by snad tanečník
stepoval někde na holé skále,
že by snad básník
svedl cokoli vytvořit
bez potlesku!
Proto tu zbyl jen osamělý
důstojný datel v černém fraku.
Jako pan doktor proklepává
žebra pralesa.