Trpím sebedestrukcí.
Stále se držím naivní představy skutečné lásky i když vím že se mi nemůže něčeho takového dostat.
Ne v tomto světě, ne v tomto těle a ne v této mysli.
Co je vlastně definicí skutečné lásky?
Opravdu jde pouze o chemickou reakci v mozku, která dříve nebo později vymizí?
Asi tohle tvrzení nedokážu vnitřně přijmout.
A tak do té doby než se objeví někdo, kdo mě vytrhne ze spárů ničivé a destrukční samoty zůstanu nadále tady.
Na své vlastní dějové lince, která mě tiskne a dusí, dokud nezhasnu jako plamen svíčky na narozeninovém dortu.
...