Babičky... a můj včerejší den

Bacil

Je to úvaha a zároveň je to popis skutečnosti... povídka to rozhodně není... tak jsem to dal mezi Úvahy, abych se z toho váhání neuváhal...


Můj včerejší den začal poměrně hekticky. Po obvyklých ranních úkonech jsem se odebral do práce, převlékl se do bílého, začal prohlížet Petriho misky a diktovat laborantce, které mikroby na nich vidím a co se s nimi má udělat, ve spěchu shodil ze stoličky bednu s miskami již prohlédnutými, při uklízení té spouště trpně vyslechl přednášku jaknasviňuseobjevivšího šéfa o tom, jak je lepší skládat misky rovnoměrně do rohů bedny, aby se nepřevážila, dokončil odečítání, převlékl se zpátky do obleku a pospíchal na zastávku tramvaje, abych stihl - pohřeb... Nervózně jsem mrkl na jízdní řád a zděsil se, že tramvaji to trvá celých devět minut, než dojede ke krematoriu... a pak jsem se zděsil svého vlastního černého humoru, když jsem si uvědomil, co mě napadlo: It is a long way to cemetery...

 

Paní Müllerová byla sousedka, bydlící šikmo pod námi, o rok mladší než moje brněnská babička zvaná babička a stejně stará jako moje valašskomeziříčská babička zvaná babinka. Chodila k nám skoro denně a s babičkou (i s babinkou, když byla zrovna u nás) popíjely kávu a griotku a probíraly rodinné trable a bolesti (a že si jich všechny užily až až), nebo zase pro změnu recepty na moučníky... a mezi tím jsem se plazil, batolil a procházel já, nepozorovaně se přitom měně z kojence v batole, předškoláka, školáka... Paní Müllerová byla zkrátka součástí toho trochu starosvětského akvária, ve kterém jsem vyrůstal, a přišlo mi úplně normální, že když jsem s rodiči odjížděl na dva roky do Afriky, sešla dolů před domovní dveře a mávala za námi...

 

Babička už tady není. Umřela předloni, babinka loni. Když jsem teď stál ve zšeřelé síni a hleděl na rakev, uvědomil jsem si najednou, že s paní Müllerovou umřel snad poslední střípek toho světa, který jsem kdysi důvěrně znal. Světa zahrádek, nyní rozoraných, světa zvonků, které už nezvoní a hodin, které už nejdou. Světa babiček - a mého dětství...

 

 

Můj včerejší den zvolna končil v deset večer v autobusu městské hromadné dopravy, který mě vezl k domovu. Snažil jsem se začíst do stránek anglického originálu prvního dílu Harryho Pottera, ale nemohl jsem přeslechnout diskusi, která se odehrávala šikmo přede mnou, a i když mi to bylo trochu trapné, něco mě na ní magicky přitahovalo. Vrásčitá babička o dvou holích rozmlouvala se svou vnučkou. "Tohle neříkej, představ si, že bys byla na jejím místě," povídala babička. "Ale babičko, vždyť si to zaslouží - fetuje, nenosí domů peníze, chová se hrozně," oponovala vnučka. "Vždyť je jí osmnáct!" řekla zase babička. "To nemá cenu se o tom bavit. Mám s tebou jet až k botanické zahradě, nebo mám vystoupit a jít tam rovnou?" ptala se vnučka. "Jak chceš," řekla zase babička. "Jak chceš ty," navrhla zase vnučka, ale nakonec opravdu vystoupila - poté, co ještě pomohla babičce přesednout si na přední sedadlo, aby se jí dobře vystupovalo, a zvenčí ještě zaťukala na okénko, aby jí zamávala.

 

Jeli jsme dál, já s očima upřenýma na Harryho Pottera, ale koutkem oka jsem pořád pozoroval babičku, klidně sedící na svém předním sedadle. Vystoupila na stejné zastávce jako já. S úžasnou elegancí se opřela o své hole - napadlo mě, jestli bych jí neměl pomoci, ale bál jsem se, že bych ji vyděsil, a snad i zkazil radost z toho, že si poradí sama. Vystoupila šikovně z autobusu, a zatímco já jsem si to šinul k domovu, zahlédl jsem ještě babičku, jak přešla za roh na zastávku trolejbusu, zřejmě aby se vydala nocí na další část své cesty.

 

Odemykal jsem domovní dveře, a najednou mi bylo mnohem líp. Zdálo se mi, že svět ještě není tak zlý, když jsou tu babičky. Statečné babičky, které o holích jezdí srpnovou nocí, slitovné babičky, které raději odpouštějí než trestají... a taky vnučky, které když už babičku nedoprovodí, aspoň zaťukají na okno, aby jí mohly zamávat...


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.