Svět nás živých

Rowenna


 

Svět nás živých se celý vejde

na špičku věže kostelní

hulákáme, trojčíme

jako by patřil nám

navždy. Pomalu mávne

křídlo holubí. Zatím

ještě živý, už  zlehka skelní.

 

A v okně hoří svíce

která má přivábit

život, to zatoulané zvíře

 

A v krvi a tepnách tušíme 

že náš život, ať sebevíce

s ním sem a tam kupčíme

na trhu, za pětník, pro zlost

věru netrpí vlastností

nazvané věrnost. 

 

Po korze kráčíme

zdravíme  jiné živé

Jsme vskutku vzpupný host.

 

A žíhaní, zlatí po slunci

zelení s jarem, málo i dost.

Vichrní zimně. A v tůních

chladných ostře jako nůž

po prsa, po krk v létě.

Jsme nazí, a jsme obutí. 

A smutek a k závrati radost

když s podzimem jsme volní

pro ten poslední

svobodný let labutí

 

A zatím držíme v dlani

jako dar věnný

na tohle všechno své

k padnutí závratné

možná jen půlhodinu..

Než palec panovačný

vykáže nás, vejskaly

ze hry ven. Do větru

nad střechy, do tušeného

houpavého prázdna.

Někam, kde čas náš

už bude navždy věčný.

 

A my se tváříme

jako by na tomhle

našem rynku

 

v tomhle nebi zářivém

námi končil svět.

 

A hodiny na kostelní věži

ukazují   na tom orloji

nebeském, že odbilo právě

před chvílí minut dvacet pět.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.