O chacharském vzteku

Rowenna


Nějak moc křičím

takhle k posledku

vyvřískávám jako nějaký

vzteklý hloupý kanár

v podzemí, v šachtě

 

stejně nepřežijete

mí skvělí hrdinové

mí indiáni s čelenkami

z přepestrých per

mí horníci

těžcí

závažní

 

a pak mi někdo řekne

„I jen se, dámo, nedurděte.“

Takhle, takhle mi.

Mi, která vztekle ryčí

a když na někoho sáhne

způsobí mu popáleniny

nejmíň druhého stupně.

 

Takhle, takhle mi

holce mourem umazané

co má sukničky

ucourané všecky

už od rána. Jak já se

někdy chechtám.

Jak já někdy pláču.

No, ale to je oceán

a po něm se můžeš plavit

 

jen jestli umíš plavat

a mluvit z úst do úst

z ucha do ucha

a rovnou do srdce.

 

Stejně nás to nakonec

všechny zavalí. Aspoň se

obejměme, ať už tady

nevřískám

jak ten blbý

vzteklý

důlní

kanár.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.