...o tom, jak vařili jsme orla

Rowenna


Hřešila jsem pýchou, pane

a trestuhodnou smělostí

jako orel hrdě zavěšený

jako dráček z papíru

na nebi   -  a zatím

 

schoulená ve vaně

plné krvavé pěny

rozdýchávala jsem

drápance bolesti - a já

přece tolik chci

 

sáhnout si na hvězdy

chci v jiné krajině

tam ve výšce

na horách skalnatých

žít vášnivě až k smrti.

 

A orel zakřičí. Až najdeš

jeho mršinu, zapadlou

někde v soutěsce

 

můj milý čaroději

 

dlouze ji vař

na ohništi v koutě

naší kuchyně

 

která je současně

hodovní síní

 

a vedle ohně je lože

senem a kožkami

polstrované. K čemu

jsou okna. Když sundáš

rubáš, který jsi dostal

od jiných konkubín

spatřím tvé vnitřnosti.

 

Chci zase vidět.

Stopy vrásek na tvé tváři.

Chci, aby viděl jsi

ty mé. Připravím lžíce

donesu koření

k hostině

obětní

 

a pak se tam - v chalupě

na úpatí hory

rozhořím - a hořet budu

 

dokud nestanu se

popelem.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.