Nelze se spoléhat na štěstí

    Vykřikovala na ulici, že všichni spisovatelé jsou pěkná pakáž. 
    „JÁ MILUJU TELENOVELY,“ vyjekla. 
    Ten její hlas se lámal prostorem po vzoru kubistických maleb.  

    Projevil jsem zájem a dal se objevit v okně.
    Chtěla, abych jí hodil nějaké drobné. 
    Vysvětlil jsem jí, že jsem invalidní důchodce a nejsem na tom o moc lepší než ona. 
    „Máte okno.“
    To byl argument. 

    "A taky jsem spisovatel. Od toho byste přece nic nevzala," řekl jsem lakomě. 
    „Vy budete mizernej spisovatel a ti mi tolik nevadí,“ řekla úsměvem dvou zubů. 
    To byl velkolepý argument.

PS.
    Šel jsem rozbít prasátko.