Schopnost vidět se zvenčí a tak nějak nezaujatě je prvním krokem k sebezměně. Takže - pokračuj ve své cestě dál a dál. Tip.

Takřka dekadentní báseň, vyjadřující i mou životní situaci, takže musím dát tip.

Umělec nemůže tvořit to, co by chtěl tvořit, ale jen to, co může tvořit, případně to, co musí tvořit.

Hototo,

v červnu jsem měla za Lunapark jedno místo v hlavním seznamu navíc, takže jsem využila naši "kocouří hru" a zveřejním zítra poslední verzi své kocouří momentky. Jsi uveden jako spoluautor, tak uvidíme, jestli to někoho zaujme.

V tom případě jsi průkopník. Světlonoš s pochodní v ruce.

Je asi důležité, aby to bavilo oba. Jen si nejsem jistá, zda muži poznají, že to ženu baví. Hraný orgasmus patří k nejúžasnějším hereckým výkonům.

emme,

souhlasím v podstatě se vším, co píšeš. Jen bych dodala, že tržní úspěšnost jakékoli poezie, nejen haiku, je vlastně z nouze ctnost. Žijeme totiž v době, kdy poezie v médiích a taky v mysli většiny lidí prostě přestala existovat. Už není součástí národní kultury. Knihovny nenakupují sbírky současných básníků, rozhlas a televize je ignorují, tudíž neexistují ani nějaké populární akademické autority, které by národ znal, kterým by věřil. Kde jsou ty časy, kdy lidi zajímalo, co si myslí F.X. Šalda nebo třeba i Julius Fučík? Zbyl nám jen trh. Tupý a stupidně přežvykující na sociálních sítích.

Nezáleží vždy na tom, co samotný autor považuje za vítězství či prohru. Já se řídím tím, co za úspěch považuje samotný Písmák a ten jasně definuje úspěch jako získání 15 a více tipů. S pokorou se tomu podřizuji a vše pod 15 smažu. Čtenáři demokraticky rozhodli, že jsou má haiku špatná. 

Norsko,

cesta od krtinců v poli ke Krtkovu dortu je roztomilá. Inspirovalo mě to k senrjú:

Skvělá garden party -

Kávička, zákusky a

v trávě krtkův dort!

Rhodesie,

jsem ráda, že zaujalo a děkuji za típek.

K3,

tady na Písmáku stále "frčí" spíše tradicionalistická haiku, dokonce bych řekla, že zde pod vedením snakea_01 a Můry73 kvete jakási tradicionalistická škola haiku. Tam venku ale sklízí úspěchy spíše modernistické haiku, které na nějaké doktríny ze starého Japonska naprosto kašle. Mezi úspěšné autory moderního haiku patří třeba Kateřina Rudčenková, Jiří Hájíček nebo Radek Malý. Vzhledem k tomu, že posledně jmenovaný je vysokoškolský učitel, navíc veřejně známý, občas se vyskytující v TV a občas promlouvající v rozhlase, nedá se předpokládat, že by takový člověk o haiku doktrínách nevěděll. Prostě je ale vůbec nebere v potaz.

Já bych chtěla spojit učení "tradicionalistů" a osobní svobodu H modernistů, o čemž svědčí i tahle haiku. Zjevně ale u čtenářů nenalézají pochopení.

Norsko,

máš pravdu. I některé zahrady jsou plné "černých souhvězdí".

K3,

měsíční krajina, tedy krajina ve svitu měsíce a měsíc sám - to je tradiční nímět pro haiku. Souhvězdí ale už tak tradičním námětem nejsou. Já jsem jimi tak nějak posedlá a můj cyklus o souhvězdí ( ve stylu "co je nahoře, to je i dole") by vydal na samostatnou sbírku. Žel - má haiku o souhvězdích jsou tady na Písmáku úspěšná jen málokdy.

Teď bych tu měl být,

ten nápad je ještě trochu složitější. Černé krtince na poprašku sněhu vypadaly jako negativ svítících souhvězdí na obloze. Bohužel ale mám jen sedmnáct slabik.

To mi připomíná Londonovu knihu Tulák po hvězdách. Pro vězně na samotce a často i ve svěrací kazajce, byly jedinou společností mouchy.

Kdysi jsem četla jen Londona. Narodil se totiž ve stejný den jako já, jen v jiném roce a máme do jisté míry stejný astrotyp (horoskop). Nic moc příznivého - sklon k bláznivému riskování a touha předvádět se. 

Hototo,

popisuješ asi nějakou konkrétní situaci... Já bych to ale zjednodušila a soustředila se jen na kocouří rvačku a okvětní plátky v srsti. Představovala bych si to třeba takto:

Rvačka pod třešní -

Poražený kocour má

záda samý květ

emme,

co znamená, že se "hiaku obhájí" ?  Neumím si pod tím nic představit.

Já jsem přesvědčená o tom, že čtenáři mají jisté duchovní potřeby (o kterých možná někdy ani sami nevědí, protože ony představy fungují na úrovni podvědomí) a naplnění oněch duchovních potřeb hledají v nějakém druhu umění, například i v poezii. Někdo, kdo má rád rytmus, hudebnost hlásek a plynulý tok slov se vyžívá ve vázaném verši, pocitář sáhne po moderní intimní lyrice, ale po čem sáhne milovník haiku?

Tvá ukázka mi připomíná jedno staré japonské haiku o člověku, který spadl ze srázu, zachytil se větve borovice a druhou rukou utrhl jahodu rostoucí na skále. Před smrtí si vychutnává chuť té jahody. - Je prý to nejsladší jahoda, kterou měl v ústech.

Když mluvím o úspěchu, nikdy to pro mě neznamená, že mě nějaký pantáta poplácá po zádech. Autoritářů, kteří všechno vědí a někdy tě i blahosklonně pochválí, mám plné zuby. Úspěch pro mne znamená vždy jen to, že dokážu oslovit velké množství lidí a uspokojit jejich potřeby. 

Tvůj text připomíná některá haiku o meditujícím mnichovi a komárovi, který narušuje jeho meditaci...

Komáři jsou v japonském haiku, jak v tom starém (Issa), tak v tom novějším (Santóka) častým námětem.

Issa:

Poledne -

Buddha za zády

ukrývá komáry

Motýli, kteří provokují vězně u okna...

Pes je výborný.

První je drsné, ale právě proto zaujme. Tip.

Hlavně za první haiku a za poslední senrjú velký tip.

Nevěděla jsem, že se ještě i dnes píšou takovéto snivé básničky a potěšilo mě, že ano.

Je ale nezbytně nutné přecejen jednou vystrčit růžky z ulity.

Típek za ztracené umění snít.

(Místo rukoum bych napsala rukám...)

Michal David... To je krásně sentimentální.

Nedávno jsem synovcovi ukazovala na netu Davidovu písničku Poupata a on z ní byl naprosto unesený.

Krásný úděl máte dnes:

kráčet k zítřku, žít a kvést,

krásný úděl před očima růst

vzhůru k výškám každou chvíli kus

"Jak na něj"... Pro muže je ve většině případů nejdůležitější, jak žena vypadá. Nehezká žena může být lstvivá, vychytralá a zkušená a stejně je jí to houby platné, když ta druhá je mladá, krásná a má velká prsa. 

Tohle mi připomíná "instapoezii"... Na Instagramu řada autorů napíše báseň na starém psacím stroji, pak ji vyfotí a následně zveřejní. Dokonce to dělají i někteří autoři haiku v tištěných sbírkách. Jako příklad bych uvedla sbírku Haiku Radka Malého, kde použil fotky svých haiku psaných na stroji jako "ilustrace".

Co se světla týče, věřím pouze ve vnitřní světlo. Nejlepší je, když si člověk vyrábí světlo sám jako světlušky nebo jako někteří hlubokomořští živočichové.

Někteří muži se uchylují k prostitutkám ne proto, že by je nějak obzvlášť milovali, ale proto, že mají strach z rodinného života. Byl to i případ v současnosti tak oslavovaného Franze Kafky.

Nemyslím, že by záhadnost byla nějakou výsadou žen. Znám spoustu žen, které mám přečtené až do morku kostí a spoustu mužů, kteří jsou pro mě už roky záhadou. Asi to bude tím, že jsem vrba a ženy se mi vždy svěřovaly vždy mnohem víc. Někteří muži se nesvěřují vůbec nikomu s ničím. Nesvěřují se možná ani sami sobě. 

emme,

včera jsem si doma našla ono Issovo haiku o mouchách, o kterém jsme se tu včera bavili. Zní takto:

Nezabíjej mouchu,

nevidíš, jak spíná ručičky,

jak prosí?

Z Issových haiku o mouchách se mi moc líbí třeba ještě tohle:

Stará ruka

plácla po mouše,

co už ulétla

Pro tebe jsem včera ještě vymyslela jedno "modlící se" Haiku o mouše:

Kolektiv

Modlící se dav -

I moucha na zdi občas

sepne nožičky

toot,

vždycky jsem se tady věnovala tak trochu i osvětě a vzhledem k tomu, že už budu zveřejňovat jen a pouze haiku, i má osvěta se bude týkat pouze haiku.

Včera jsme se tu bavily o kýčovitém a sentimentálním skřivánkovi. Ten ale nezpívá jen v Čechách a u nás na Moravě, nýbrž zpíval i ve feudálním Japonsku v osmnáctém století. Velmi ho miloval Kobajaši Issa a věnoval mu řadu haiku, z nichž některá ti posílám:

Lilie kvetou -

skřivánek zpívá

o závod

Když zazpívá skřivánek

i ředkve na poli

rozkvetou

V skřípání mlýnku

i haluzí ve větru

slyším skřivánka

I škeble otvírá

ústa údivem

když zpívá skřivánek

I na nejmenším ostrůvku

orají pole

pod skřivánčí písní

Tolik tedy po Bašóovi asi nejznámější japonský klasik.  ...Dlouho jsem se učila psát "úsměvná" haiku v issovském stylu a některá moje issovská haiku měla tady na Písmáku i úspěch. Ale mohla by mít úspěch i "tam venku"? O tom silně pochybuji. Dnešní čtenář by považoval takováhle haiku spíš za veršíky do dětského časopisu. Po jakých haiku dnešní čtenáři touží? Uvažovala jsi otom někdy?

K3,

díky za příznivou kritiku.

Houpačky byly oblíbené zvláště v osmnáctém století a nehoupaly se na nich ani tak děti jako spíš dámy z aristokratické společnosti. Svědčí o tom mnohé rokokové obrazy.

Večerní slunce

obarví bílé květy

náhle do žluta

Penumbro,

takovéto mé básničky tady měly docela úspěch. Časy se ale změnily, jsme na "novém Písmáku", ze kterého většina lidí odešla na sociální sítě a ti zbývající jsou spíš na "modernu" než na vázané verše, takže je otázka, co tu vlastně ještě dělám. Projevovat se jako modernistka (pocitářka), to by bylo jako nošení sov do Atén. Už mi zbývá jen to haiku. Okruh "haikařů" je ale jiný než kdysi.

Zeanddrichu,

já čas od času ráda někoho postraším. Nevím, jestli existuje nějaká fóbie z lunaparků, ale fóbie z klaunů existuje určitě. Dokonce je to psychiatrická diagnóza, kterou má Johnny Depp.  ...Tak o cirkusu zase někdy příště.

Evženie,

díky za típek.

hotovo,

ano - sluch v tomhle haiku hraje hodně důležitou podobu. 

Jsem ráda, že se líbilo.

Ellisee,

v mém dětství se občas vyskytoval kolotoč uprostřed paneláků. Občas i cirkus uprostřed paneláků. Bylo v tom něco bizarního. Jako by se setkaly dva světy, které k sobě absolutně nepatří. Už ty maringotky počmárané strašidelnými výjevy!

Radovane,

jsem ráda, že se líbí. Díky.

Penumbro,

ty dobře víš, že noční lunaparky a noční kolotoče jsou moje specialita. Jak vidíš, drží mě tohle téma pořád.

A kde ses tu najednou po sto letech vzala?

emme,

moc díky za impro. Vyskytlo se tu už pár haiku o plechových labutích na kolotoči. Některá z nich mám na svědomí i já.

Vůbec bych se nebála označit tuhle miniaturku za haiku. Tip.

Variace pro tebe:

Momentka z parku

Vedle záhonu

motýl srká z chodníku

rozlité pivo

Taková intimní lyrika o samotě. Má to atmosféru. Tip.

Jen malá poznámka zahradnice...  Pustoryl, nesprávně lidově zvaný jasmín, je voňavý keř, který kvete  pouze bíle. Teď právě odkvétá. Jasmín nahokvětý kvete žlutě a rozkvétá velmi brzy, zpravidla v únoru. Spíš by se tedy hodilo napsat:

Jasmín odkvétá -

Poslední zlaté plátky

střesou čmeláci

Mně je Issa taky blízký a moc ráda si jeho haiku čtu. Myslím si ale, že problém je v tom, že  je to asi až moc starosvětský šprýmař. Mně se humor z osmnáctého století líbí, protože v podstatě patřím do jiné doby a v jednadvacátém století jsem se octla nepochybně omylem. Současnému čtenáři by ale asi vtípky o mouchách, kočkách, psech, vážkách a slimácích asi připadally tak nějak infantilní.

Janino,

jsem ráda, že tě haiku zaujalo. Díky.

Je zvláštní, že tohle haiku už podruhé jakýmsi záhadným způsobem směřuje k Arnoldu Schwarzeneggerovi. Před chvilkou jsem toot psala o filmu Total Recall.

Aaene,

děkuji. Kolotoče a lunaparky jsou moje srdeční záležitost. Je v nich něco radostného a zároveň něco temného tak jako třeba v Romanci pro křídlovku.

Někde jsem četla, že v dotazníku při sčítání lidu byla za Rakouska rubrika: jakým jazykem se mluví ve vaší domácnosti? Kafkův otec prý opakovaně do té rubriky psal, že se u nich doma mluví česky. Jako maloburžoasní židovská rodina byli ovšem Kafkovi nepochybně dvojjazyční. Otec dal Franze na německé školy proto, že němčina byla výhodnější z hlediska obchodu i z hlediska kariéry úředníka. Franz prý dokonce i zvažoval možnost, že by psal česky, ale usoudil, že povídky a romány psané německy budou mít daleko více čtenářů.

Ačkoli Kafka zcela nepochybně mluvil česky plynně, své životní (korespondenční) lásce Mileně Jesenské psal dopisy německy. Neuměl prý český pravopis - což mu ovšem nebránilo psát humorné korespondenčí lístky svým českým přátelům česky.

Moucha se taky často modlí. Všiml sis, jak někdy dává k sobě dvě přední nožky? Myslím, že jsem kdysi četla japonské haiku na tohle téma... Anebo to bylo moje vlastní haiku? Už ani nevím. Napsala jsem toho strašně moc. Nejspíš to haiku asi napsal Kobajaši Issa, protože ten toho o mouchách napsal  nejvíc. Já píšu spíš o pavoucích než o mouchách.

Tohle tvé haiku se mi líbí asi zatím nejvíc, takže tip.

Já píšu haiku hlavně o odkvétajících třešních. Třeba tohle:

Hippies

Třešeň nad kaplí -

Cyril a Metud mají

květy ve vlasech

Opět dávám tip za haikařský nápad. Připomenulo mi to fotky Phillipa Halsmana a Salvadora Dalího, kteří vyhazovali do vzduchu a fotili třeba mokré kočky.

Vítr mi z ruky

vyrval papír s básničkou -

Alespoň někdo

Patrně kos - komunista... Jako ostatně většina kosů i špačků.

Pokličky ani nebudou potřeba. Na Marsu jsou rozlehlé lávové tunely, do nichž se patrně už brzy část lidstva přesune.  Nejspíš to budou nepohodlní mimoni jako ve filmu Total Recall.  Asi bych byla jedním z adeptů na přesun.

Tohle má k haiku už hodně blízko, navíc mám dojem, že by to mohlo být i autentické. Dovedu si tu scénu představit na naší zahradě, kde je hodně kocourů i růží. Dávám tip za dobrý haikařský nápad. Na formě je ale nutné ještě zapracovat.

Cihlová stěna -

Prasklinu ve zdi látá

povouk melouchář

emme,

v posledních dnech mám spíš dojem, že havrani byli nahrazeni Kafkou. Nevím proč, když nepsal česky, ačkoli čeština patrně byla jeho rodným jazykem.

Na Marsu časem nainstalují houpačky pro děti prvních lidských osadníků. Atmosféra na Marsu je ovšem velmi řídká, takže jimi vítr nepohne. Navíc budou ráno muset děti dlouho čekat, až houpačky rozmrznou, neboť na Marsu je i v létě na rovníku tak asi -60 stupňů Celsia. Ale v poledne tam na rovníku může být až +20.

U čtenářů básní je sentimentální kýč stále velmi oblíbený a spousta lidí stále miluje pohádkově šťastné konce. Ve sdělovacích prostředcích ale jednoznačně vítězí špatné zprávy a katastrofy. Špatná zpráva je dobrá zpráva.

Skřivánci jsou dneska  nedostatkové zboží a navíc jsou kýčovití a sentimentální. Už nejsou in.

Toot,

vítr vane i na Marsu, ale tam, aspoň myslím, zatím nebyly objeveny houpačky.

Neúspěšná haiku smazaná v březnu 24:

Vlak se rozjíždí

Dýchla na sklo a píše

číslo mobilu

Vlak mizí v dálce -

Sundal si prsten  Míří

k první hospůdce

V kolejišti rez,

mezi pražci mladý les.

Dlouhé zpoždění?

Vlak dorachotil

Pod viadukt se vrací

pár zmoklých kavek

Podzimní vítr -

Nad bývalým letištěm

se třepetá drak

Náš vlak vyplašil

kejhající hejno hus

Křik se vzdaluje

Kudy na nebe?

Rudé slunce se ztrácí

v pralese z antén

V roce 15 se termín "hikikomori" docela probíral ve sdělovacích prostředcích. Debatovalo se o tom, že ti, kteří (téměř) nevycházejí z bytu, existují i u nás. V době covidu se situace prudce změnila. Někde (Čína, Japonsko) bylo více méně zakázáno vycházet z bytu celé měsíce a mnozí si na to zvykli natolik, že jim to už zůstalo... 

Goro,

v roce 2015 byl Písmák dost jiný než je teď. Psala jsem jiné básně pro jiné publikum. Dneska by takové básně moc tipů nezískaly.

Čekala jsem, že mi připomeneš, že "hodnotící slovo" se tam nehodí. Já ale píšu haiku jen pro volný trh na Písmáku, trozhodně ne pro "odborníky".  Ano - většinu svých haiku "vysvětluji" právě proto, že by neměla být určená jen pro nějakou uzavřenou odbornou komunitu.

...Ale ono je to všechno v podstatě jedno. Nikdy jsem žádný "volný trh poezie" nenašla. Devadesát procent zájemců o poezii se přemístilo na sociální sítě a kdybych se tam chtěla přemístit taky, upsala bych duši čertu, ztratila bych svou duši.

Goro,

ve tvém haiku se skrývá soucit s mrtvými sousedy. Mně se haiku plná soucitu vždy moc líbila.

Přidávám ještě jedno kočičí haiku, které už tu jednou bylo, nebo možná ještě je:

Slunce po dešti -

Drzý vrabčák se koupe

v kočičí misce

Goro,

znovu osvíceného Buddhu bych považovala spíš za senrjú, naopak v zaprášených záclonách je nenápadný, ale krásný přesah. Připomenulo mi to vyprávění Magdy Vašáryové o tom, jak zdevastovaný a zaprášený jí připadal svět, když si poprvé nasadila brýle. A ty lidské tváře najednou plné vrásek a rozličných kazů!

Goro,

já tak často píšu haiku o kočkách a hlavně o kočičích miskách.

Granule jsou pryč -

V kočičí misce zbyly

okvětní plátky

Babičkovské trávnice z pytloviny, srp a brousek v kapse - to jsem ještě zažila. Teď mě v létě obklopují jen smradlavé benzinové sekačky, které řvou za každým plotem, když dvakrát za týden sežínají golfový trávník kropený Bofixem. 

Pěkné miniaturky.

Kočky jsou inspirativní i pro haiku. Tip.

Podobné scénky jako je ta s bagrem zažíváme občas i v našem satelitu. Jednu celkem romantickou chalupu, kterou jsem měla ráda dokonce nejen rozbourali bagrem, ale taky celou rozdrtili ve velkém drtiči až na červený šrot, který pak odvezli na náklaďácích. V obří vile, která teď stojí na místě té pasekářské chalupy, ale vůbec nikdo nebydlí už asi deset let. Pana stavitele, kterého nikdo místní neznal, nejspíš  před lety zavřeli, rozestavěnou stavbu pak koupil nějaký podobný "podnikatel", dokončil ji, opatřil kamerami a pár otroků občas přijde posekat plevel kolem té "vilky" za dvacet mega. Jsou to jen "uložené peníze" 

Radovane,

nevím, jestli Hajíčkovo haiku o šedivém vlasu lze považovat za "dokonalé". Podobných kousků bys našel mezi starými Japonci celou řadu. Psát haiku o stárnutí a šedivých vlasech - to je dlouhodobá "móda", trvající už celá staletí.

K3,

každý básník, ať už je to haikař, nebo píše něco jiného, se "trefí do černého" jen málokdy. V popové hudbě je je spousta zpěváků a skupin, kterým se povedl jen jediný hit. V poezii je to podobné. Básníků "jediné sbírky" je jistě celá řada a dokonce asi existují i autoři jednoho jediného haiku, ačkoli třeba napsali tisíce haiku.  

Snakeu,

"Muž pod černým deštníkem" se naštěstí dá přečíst částečně i na netu. Je zde k nahlédnutí víc stránek z téhle knížky, než obvykle bývá k dispozici. Vypsala jsem si třeba tohle:

Dole v ulici

poštěkávají ráno

zámky aut

Slunce v záclonách -

Náhle vidím všechen prach

na věcech kolem

Jas padá oknem

na dřevěného Buddhu

Znovu osvícen

Z mého hlediska to jsou všechno "haikové nápady", jaké se dříve u Hájíčka nevyskytovaly. Ale stačí to? Dostala by taková haiku tady na Písmáku aspoň dvacet tipů?  Já myslím, že ne a zatím jsem nenašla tak výrazného haikaře, že by dokázal zaujmout davy. Jak ráda bych se od někoho takového učila!  Poslední dobou totiž píšu samé propadáky. I to, za co bych dříve asi dostala tak dvacet tipů, dnes propadne bez povšimnutí... Jsem si jistá, že čtenáři by chtěli číst nějaká "vztahová" haiku a všechna ostatní H. jsou pro ně jen takové vlastně zanedbatelné "nápadečky". Mně se třeba čas od času povede vztahový (písňový) text, ale vztahová haiku psát nedokážu... Možná nejvyšší čas se na nějakou dobu odmlčet.

Rhodesie, Jamardi,

díky za típek a zase někdy nashle ve vlaku.

Janino, sluko,

básnička od phil mi připadala taková "textová", tak jsem se pokusila podobný textík napsat.

Phil,

kdysi mě popzval na návštěvu soused, už hodně starý pán. Ukazoval mi fotoalba z první republiky a z války. Za války stály před jejich vilkou dva asi šestimetrové železné sloupy. Na fotkách z války na nich visely asi římetrové úzké bílé vlajky s hákovým křížem. Překvapeně jsem se ptala: A to muselo být? Pán odvětil: No né, nemuselo. Ale naši byli loajální.   Jeho rodiče byli dva velmi hodní staříčci. Snad nejhodnější, jaké jsem jako dítě znala.

Když se nedusil,

prokládal černý kašel

černým humorem

Rhode,

tady v knihovně je ve vedlejší místnosti zrovna burza vyřazených knih. Nějaká paní tam strašně kašle. Vím já jestli nemá černý kašel?  Příští týden si asi vezmu do knihovny respirátor.

Napadlo mě právě senrjú:

Gothic dvojice -

Celí v černém, už jim chybí

jen černý kašel

Tip hlavně za "Mešišek".

Líbí se mi to i přes tu řadu neobratností ve vázaném verši. Je to něco jako fauvistická kresba.

Pro básničku mám velké pochopení a dávám za ni tip.

Problém je ale v tom, že i když na webu "hrajeme někoho jiného", nemůžeme být kýmkoli. Můžeme hrát jen takovou roli, jakou zvládneme, na jakou máme. Jak třeba hrát roli "velkého básníka", když neumíme psát? Těžko můžeme někoho přesvědčovat, že jsme "skvělí", když si to nikdo jiný nemyslí.

Anfádis,

budu tu zase v úterý, takže už se těším na tvoje haiku.

dadi,

odjezd vlaku z nástupiště přináší pro haiku mnoho možností zvláště když jeden z dvojice zůstane na peróně. Třeba:

Vlak mizí v dálce -

Pán, teď už bez prstýnku,

míří k hospůdce

Mohlo by se to jmenovat "Slaměný vdovec".

Tip za básničku i za fotky. Já taky fotím ráda kaluže. Ale hlavně ty podzimní, ve kterých zamrzá barevné listí. Ty zářivé červeně a žluti trvají tak krátce!

Mně to připadá jako ostrá kritika současné ( = moderní ) doby. Za první republiky by takový rozhovor probíhal asi podstatně jinak. A co teprve za Leonarda da Vinci a jeho prvních pokusů s padákem!   Tip. 

Napoprvé dost zajímavé. Dávám tip do začátků a držím palce.

dadi,

to je takové to kouzlo okamžiku. Na poslední chvíli si rozmyslela, že mu dá na sebe kontakt. Co  kdyby ho už třeba nikdy v budoucnu nepotkala? 

Rhode,

teď právě mě napadlo jedno senrjú přímo pro tebe:

Covidová street -

Pod kamerami roušky

a respirátory

Radovane,

díky. Přechod je široký a pán s bílou holí vždycky počítá a počítá a nevím, jestli se někdy dopočítá.

Snakeu,

když píšeš, že se Hájíček jako "haikař" postupně zlepšuje, moc by mě zajímalo, jaká jeho haiku už ty považuješ za poučenější. Ocenila bych, kdybys mi sem uvedl několik příkladů těch jeho "lepších" haiku. Já znám z Hájíčka jen to, co má na své autorské stránce. Jeho miniatury mi většinou připadají jako "impresionistické" a pouze asi ve čtyřech případech jsem objevila v té ukázkové sadě něco jako haikový nápad. Myslíš, že existuje něco jako haikový nápad?  Ty čtyři H. miniaturky jsem si vypůjčila a pokusila jsem se z nich udělat "skutečná haiku" ve své sadě "Střípky". Poznal bys, která z haiku v mé dnešní sadě "Střípky" jsou pouze transformovaným Hájíčekem?

Podle mého názoru je právě "haikový nápad" tím, co odlišuje haiku od miniatury. Včera jsem se probírala haldou haiku, která mi lidé kdysi posílali na jiném litwebu a které jsem si pak vytiskla. Mnohé ty miniaturky byly estetickou přírodní lyrikou, ale chyběl v nich právě onen "haikový nápad". 

K3,

Kerouaca jsem četla opakovaně. Tahle beatnická haiku se dají s japonskými srovnávat jen obtížně. Je to prostě naprosto jiný žánr.

Rhode,

díky. Přírodu nezajímá náš lidský mnohdy absurdní svět.

Phil,

když začali Němci za druhé světové války v Rusku prohrávat, mrtvých bylo tolik, že byly celé vesnice plné německých křížů - kam až oko dohlédlo. Kříže stály mezi ruinami domů, na zahradách, na polích, na cestách... Tehdy opravdu kraj patřil mrtvým (v tomto případě mrtvým, kteří neměli v té zemi co dělat)... Jak dlouho tam ale asi ty německé kříže stály?  Kraj nikdy nepatří mrtvým věčně.

Snakeu,

děkuji. Ano, taková úprava by byla možná.

K3,

ano, máš pravdu. Válka je všude stejná a vydrancované vesnice vypadají podobně možná už stovky let.

Knihomole,

ano, možná máš pravdu, možná jsou to senrjú. Pak ale třeba Kobajaši Issa psal skoro samá senrjů a asi tak třetina "haiku" v Chrámu plném květů jsou senrjú. Na zakladě četby tisíců japonských haiku v překladech Límana, Bresky a Buriana soudím, že mýtus o jakési nadhledové objektivitě haiku je právě jen a jen mýtus.

Anfádis,

o haiku v češtině se právě bavíme se Snakem_01. Česká haiku už mají docela dlouhou tradici. Do češtiny se haiku překládají už od 19. století a od devadesátých let dvacátého století se haiku u nás stává až jakousi módou. Velkou otázkou ale je, co ještě za haiku považovat a co už ne. Problém je v tom, že velmi úspěšní čeští autoři haiku jako Miloň Čepelka, Jiří Hájíček nebo Karel Trinkewitz, píší miniatury, které by tady na Písmáku nikdo za haiku neoznačil a přesto jsou komerčně velmi úspěšní. 

Anfádis,

díky. Zvláště vlaky a nádraží mi připadají jako ideální prostředí pro haiku.

Rhode,

jsem ráda, že se líbí. Díky.

Phil,

hraboše pod sněhem ale neloví jen sovy, ale i lišky a rysi. Šelmy taky mají skvělý sluch. Mají ale tu nevýhodu, že neumí létat, takže je hraboš slyší, když se blíží po vrzajícím sněhu. Sovy umějí létat skvěle a navíc neslyšně.

gabi,

už si budu dávat pozor. Vím, jak vypadala ta krabička, takže polské už "never more", jak říkával nebožtík Poe.

snakeu,

je skoro jedenáct hodin a já brzy odejdu z knihovny. Ale tentokrát jsem tady neseděla zbytečně. Poctivě jsem přečetla všechna "haiku", která má Jiří Hájíček na své internetové autorské stránce. Nenašla jsem tam nic, co bych mohla s klidným svědomím označit jako haiku, skutečné haiku. Jde o tříveršové miniatury se zcela libovolným počtem slabik ve verši, které zaznamenávají letmé prožitky, snaží se vyvolat ve čtenářích určitou náladu a jsou plné metafor.

Musím s pokorou uznat, že by asi doopravdy bylo potřeba definovat nějaké základní parametry českého (západního) haiku, protože, pokud bude takových autorů jako Hájíček víc a víc a pokud budou tito autoři úspěšní, tak si pod pojmem "haiku" čtenář brzy představí něco naprosto jiného než my dva.

Jsou to ale Hájíček a Miloň Čepelka, kdo píše "dějiny českého haiku", je to třeba Kateřina Rudčenková, která ve sbírce Ludwig "obohacuje" český národ o jakási modernistická "takyhaiku"...(Google mi dokonce nabídl pojem "Ludwighaiku", což mě docela šokovalo.)  Dá se s tím něco dělat?