Písmák malým
malým jako třeba mrňavý mravenecprocházet se po lístkách menších než jsou na jeteliněkdy šplhat do nesmírných výšek korun velkých stromůa jindy lézt malým, malinkým tunelem do podzemímalým jsou velké i ty nejmenší botychodí bosky a střepy jsou krásné lesklé horypřed hospodou pohoří (žháři a lháři). a když prší, jde vyloženě o život.
líně
líněve větru hrál sis pohledem chomáček chlupů jak malý skřítek z lesanízkého vzrůstu a tlustého trupua já přál siať džbán plný lepší nálady mi ze dřeva vytesáa noty dubové balady.
Stopy Hříchu
stopy hříchuprach zločinu toho ránasnášel se k chmurné zemičekaje polibek probuzenívajgly mezi stébly vlhlylemovaly cestu zpitého tulákapsa co blechy z něj zdrhlykterého hlad na smrt lákátoho rána v znamení krve a potukdy záda bolí a zub tře zubpro tu vatu kov a umělou hmotustopy hříchu na stole i v dřezustopy pro radostvyhublou na kost.
Carpe Diem
Pomalu již v smutek zmírá moje víra, jež o pravdu mravu se opírá, smířen jsem s cestou kterou jdem,a snad i předstírám: "carpe diem". V tuposti a hlouposti, rozemlely se světa lsti.
rád jsem se o ni bál..
já si ji pamatuji jak chodila po zábradlí tenčím než-li šňůrkanebála se zato já vždy sotva dýchalzamiloval jsem se do strachu který nechávala dole potvůrkapamatuji si její smích co jsem slýchaljednou zas její silueta vysoko vlála oči však měla zavázané šátkemvyspal jsem se s jejím strachem jež nahoře nepotřebovalabyli jsme svoji a prsteny navlečeny byly s probouzejícím se pátkemto mlžné ráno však nohou se netrefila ač jindy nechybovalapamatuji si, jak jsem dal prstýnek a pod polštářa v ruce dodnes žmoulám ušmudlaný kousek vzpomínkyna cestu s cizím ale milovaným strachem před oltář.
Kde život končí?
stejně pomalu jak vteřinová ručičkapadají kapky času na zema tříští sečasu po kotníky a ty jak choleričkamáváš kolem svým dotazemkdy. stejně rychle jak střídá se zima s létémtopíš se s každým nádechemkonečnostizvrásněné oči pláčí nad svým portrétemhodné dusit posměchemne-statečnosti.
Mrtví Andělé
jenom andělé umí se udržet vlajek proroků slabší tančí v silném větru jak padlé listí jsme andělé, jimž peří bylo spáleno hvězdným žárem kouř dusí s kapsami plnými slov, mouder a výroků každý žene se za štěstím, za svou kořistí ale sláb a unaven stále padá a pláče nad svým zmarem plakat se musí jen tehdy, kdy promluví mrtvý anděl můžeme slyšet pravdu, pravdu o mrtvé kráse jen tehdy po tváři steče slza štěstí a strachu z ohně na bedrech každého směje se jeho úděl a trochu té pravdy slýchává v jeho hlaseo tom, že úděl nemusí být jen bolestív popelu fénixově každý v sobě máme mrtvolu která nám dává život.
Mlžná hranice mysli
dálnice chaosu pronikajnocí, kůží, vzduchem, zubama a myslíje den. pořád bude - sme závislístřípky letí kolem a vzlykajsedmá ze šesti přišla za mnouobjala mě -zezadu- pomalu, lehcetóny mi duši mou třou a mnoua já ji políbil, říkala, že chcemlha tehdy už stoupala zasez trávy, z asfaltu, od pusy a kroutila sejak mlha i já se zmítal, topil v pohybu(pak jsem vylezl z hlavy. )na drakovi, za hlavou v tom ohybuseděl jsem a letěl.