Poslední zajímavé kritiky

Myslela jsem hranici. Slyšela jsem, že to někomu rozdělilo majetek, louku a stodolu měl na Slovensku, někdo chodil nakupovat přes les, kde to měl blíž a legálně museli objíždět, trvalo to dlouho než se dostali, kde chtěli.

Chápu, že po vás chtěli povolení. K tomu chování - vždycky se někdo chová arogantně, když je příležitost. K tomu rozdělení - hodně Slováků si to přálo. I když Slováci, s kterými jsme se setkali na dovolené v devadesátých letech nám říkali, že se o to neusilovali a že nejsou sami, ale řekla bych, že jich bylo málo.

(Jinak příznačné bylo, myslím :) , že na slovenské straně řeky byla krásná hladká nová asfaltka, zatímco na té moravské rozbitá, více méně pouze travnatá polňačka... :) ).

((...)).

Jo, někteří Slováci byli docela dost ostří (a to i v Břeclavi, apod. - natož na Slovensku...!!). Dva samostatné státy prostě, po vyhlášení tzv. slovenské svrchovanosti v létě roku 1992 byly nezbytností - a tohle mne mrzí na tehdejšího předsedu české vlády od nás z KDU-ČSL Petra Pitharta, že dodnes si to nechce přiznat... .

Krásná báseň, hned napoprvé mne upoutala, ale přečetl jsem si ještě jednou, pozorněji a nemám, co bych, i kdybych chtěl, vytknout. Píšeš, že se o metafory nepokoušíš, ale kočičí souběžný příběh se jako ucelená metafora nabízí, alespoň já ji tak čtu. Zatímco kočka tak nějak nevědouc, ale pravdivě předznamenává náš osud, my si ho připouštíme jen pod tlakem životaběhu.

Jarmilo, já jsem právě do konce roku 1992 pracoval v Břeclavi (dokonce jsme, jako tehdejší Geodézie s.p. Brno -pobočka Břeclav, po obou březích řeky Moravy rozměřovali a usazovali do země kamenné hraničníky mezi ČR a Slovenskem... :) ). 

• Na slovenské straně na nás přijela jakási stráž, a šéf musel do Břeclavi pro objednávku prací, aby dokázal, že, jako Čehúni, nekopeme svévolně do slovenské půdy... :):) (já jsem tam byl ponechán, do jeho návratu, jako rukojmí... :):) )

 Asi to dopadlo dobře, a nebo taky ne, to už je na čtenáři, že? Kačko, umíš hezky psát. I když ruka není ještě dokonale vypsaná, časem se to změní. Celkem jednoduchý děj, s mírným růžovým a tajemným zabarvením, se mi dobře četl. Na konci jsem sice čekal něco víc, nebo třeba v jezeře, ale i tak se mi to líbilo. Bylo by dobré přidat odstavce. Delší volné věty bez uvozovek zvlášť na nový řádek, řeč vypravěče rovněž, a řeč kamarádky jakbysmet. Aby to bylo přehlednější a ještě líp se to četlo. T.

První odstavec (sloka?) mě zaujal nejvíc. Zní pěkně jak píše Safián, ale myslím, že má i význam, je o našem vnímání smrti. Někdy smrt vidíme jako vzdálenou (za devatero větami), jindy je velmi blízko, hned vedle nás (a jedním slovem). Jasně je to možná jen můj zjednodušený výklad.

 Celá báseň určitě stojí za přemýšlení a samo za tip.*

Za devatero větami 

a jedním slovem

jen nevím jestli před

anebo po něm

Na 5-7-5 se nutně nehraje, není podmínkou kvalitního haiku, ale sluší kvalitnímu haiku. Pro mne druhé zvonící. U oranžové křižovatky je nehaikovský první verš, protože nevyjadřuje daný moment, tam by postačilo třeba ...ještě bliká..., přístroje unikají mému pochopení, modrá obloha má ve svém opakování vtípek (pokud jde o slunečnou oblohu), ale žádný přesah.

Hezký text, snad až na poslední sloku, kde by víc než dost sluší jen poslední verš, dokonce bych vypustil poslední sloku úplně. Báseň by tak byla otevřenější a jako čtenář bych neměl pocit, že mne vedeš za ručičku až do konce. Pokud je v rybě na prahu nějaký symbol, zůstal mi utajen a tak mi přišel jako nadbytečné stupňování, podobně ...mlčky odejít..., ono i hlučné odejíti by bylo zbytečné.

Musím otevřeně přiznat, že to zdejší „intelektuálně povýšené“ tření, s menší příměsí arogance a velkou dávkou drogy zvané ego, sleduji se značným zaujetím. Můžu si to dovolit, neb rozhodně nepatřím mezi zdejší pilíře, nejsem kmenový člen a v případě nepohodlí za sebou klidně prásknu dveřmi. Reálných problémů řeší člověk více než dost, proč si ještě kazit náladu toxickým prostředím uprostřed virtuální sféry? Nicméně tohle je opravdová komedie.

Je mi fuk, zdali se pod nickem Safián skrývá guru tuzemské poezie, stejně tak mi je putna uživatel Litarts, i kdyby šlo o pokrevního příbuzného samotného Shakespeara. Oba dva pánové mi evokují předobraz dvou nezbedných chlapců, kteří si na pískovišti vzájemně boří bábovičky.

Víte, okolní sociální sítě či weby, které nabízejí prostor pro diskusi jsou zpravidla opravdovou stokou. Smrdutou a jedovatou stokou, kde není nouze o válečné štváče, politické extrémisty, psychopaty, rasisty a xenofoby. Děs běs vážení. 

Písmák je nádherným ostrůvkem uprostřed kalného oceánu, kde nacházím vzájemný respekt, prostor pro dialog, pochopení a konstruktivní kritiku. Vnímám zdejší prostor jako pokojíček. Útulný pokojík kam vyvěšuji své filmové články a snažím se objektivně hodnotit práci ostatních. 

To, co se odehrává níže je ovšem učiněná tragikomedie, které moc nerozumím (asi na to nemám buňky). Sbalit si bágl a táhnout o dům dál můžu kdykoliv, ale nechci. Nájemníky si člověk asi nevybírá. I tak bych chtěl podotknout, že ti dva exoti (to nemyslím nijak pejorativně) patří mezi významné tváře tohoto unikátního webu. Mají ho především ukázkově reprezentovat, nikoliv si vzájemně poměřovat velikost svých... psacích potřeb.

Je to odporné, ale když porovnáme s výtvarným uměním a film se zastaví v obraz, už to tak strašné a hnusné nepřipadá. Co se týče sexu je film podle mě tak přesexovaný, že to hezké z toho už tam snad ani nemůže být. Těžko říct zda lidi chodí na film spíš kvůli sexu, nebo kvůli režisérovi. Docela by mě to zajímalo. Já jdu spíš na režiséra a v tomhle případě bych si vybral některý jeho jiný film.

Pane Safiáne,

vaše nové nápady a východiska znějí ještě naivněji, jako ty původní, proto nejspíš opět neuspějí. To byste chtěl z almanachu udělat něco jako učebnici poezie, kde by vedle básní zdejších autorů byly i statě z teorie verše, s učebnicovými ukázkami básnické tvorby? V takovém sborníku by se autoři chtěli představit svou tvorbou, ne aby v něm byli srovnáváni, poučováni a školeni pro chyby. 

Děkuji za názory, ale i v budoucnu míním vtipkovat o všem. Jasně, je to hodně černý humor, ale je. Radí mi nevtipkovat o křesťanství, jiní o islámu, jiní o Židech, jiní o válce, jiní o zvířátkách, jiní o erotice, jiní o ženách, jiní o postižených, jiní o .... svoboda buď je, nebo není. Neexistuje na 80%. Mně autocenzura vadí. Chápu, že se to všem líbit nemusí, proti gustu... Stačí nečíst. Myslím, že rubrika "blbůstky" by toto měla unést.

Původně jsem se už nechtěl vracet, ale některé zvláštní komentáře mě přiměly, abych znovu popsal pravý stav věcí.

Podle původního návrhu byl rámcově uveden rozsah příspěvků, nebyla však, mimo finančních, stanovena žádná kriteria, která by jakkoliv omezovala účast. Přiznám se, že jsem špatně pochopil stav Písmáka po "reformě" a očekával větší zájem, zejména pak větší rozmanitost příspěvků. Dokonce jsem předpokládal, že vznikne přetlak, který bude třeba řešit buď rozšířením knihy nebo kvalitativními kriterii. Došlo však k pravému opaku. Podařilo se, na úrovni předběžné přihlášky, obsadit zhruba 60% nabízenéné kapacity, a to, až na malé výjimky, určitou částí básníků. Žádoucí rozmanitost se nekonala. Navíc někteří s účastí váhali nebo ji přímo odmítli v obavách, že kniha nebude mít dostatečnou kvalitu. Tento postoj má kořeny v době zákládání literárních serverů, kdy se jejich osazenstvo zbavilo kvalitativního dozoru redaktorů časopisů a nakladatelských domů a zaplavilo servery neumělými a pokleslými výtvory, což logicky vedlo k despektu odborných kruhů. Účast na serverech byla předhazována i oceňovaným básníkům, kteří kontrovali tím, že na serverech vyrostli a z jejich účasti nelze nic vyvozovat. Publikovat pod nickem nebo zúčastnit se čtení v uzavřeném kruhu bylo pro podobné autory snazší, než se v souvislosti se servery prezentovat knižně pod pravým jménem.  Zajímavé je, že vzájemné odmítání se netýká jen určité skupiny, ale všech. Rozdělíme-li pro přehlednost autory na lepší, dobré, nadějné a slabé, zjistímě, že ti leší nechtějí prakticky nikoho z ostatních skupin. Dobří se obávají lepších, ale nadějné nebo slabé nechtějí. Když patálie s nesoudržností vypukla, odpověděla mi při náhodném setkání jedna básnířka ze skupiny dobrých na otázku, co by dělala, kdyby se přihlásili ten nebo ta, že jsem se zbláznil.  Dnes je situace jiná.  Trh takřka dominantně ovládly jednodušší výtvory a "lepší" autoři jsou v podstatě neprodejní. Podobný posun vidíme i na Písmáku. Přesto popsané postoje budou přetrvávat. Jako východisko bych viděl básnický almanach obsahující vedle básní i statě z teorie verše s charakteristickými ukázkami a pod. Jako bonbónek pak krátké, ale hutné ukázky z prózy. Financování je zajištěno systémem a přislíbenými sponzorskými dary. Nemluvilo se zatím o financování distribuce, které může dosáhnout výše cca 2000Kč. Také je třeba mluvit o sazbě prózy.

Ještě bych se rád zmínil o reprezentačním almanachu. Podařilo se mi získat příslib několika vlivných osobností, které by byly zárukou výběru i působení na jednotlivé kandidáty. Příslib příspěvku zásadních autorů se mi sice zatím nepodařilo dosáhnout, ale důvodem nebyla hra na lepší a horší, ale nedostatek materiálu. Věřím, že by se i tato otázka vyřešila, ale pracnost celého projektu mluví v jeho neprospěch. Tím spíše, že někteří "lepší" by přivitali spíše zájmový almanach této skupiny.

milý Kočko ... do slimačieho tempa jemne tlačím na pedál ... pôjde to*** 

(jeden rekonvalescentný žmurk) 

Jamardi ... šok a dnes aj úľava, ďakujem*** 

Gora ... obyčajné úkony sú v norme, tvory nakŕmené, poškrabkané za uškom, čičíkané pokojným slovom ... iba sa prehĺbil rešpekt k prírode*** 

Evži ... niekedy je to otázkou polsekundy***

Gora: Dala jsi Mouchu. Za sebe říkám respekt. Jeho komerčně nejúspěšnější a pravděpodobně i nejznámější film. I tam se pod vrstvou hnusu skrývají zajímavé myšlenky a vesměs tragický příběh. Cronenberg to ale prostě musí okořenit tím hnusem. Jsem háklivý na zranění nehtů, takže okamžik, kdy si Seth Brundle strhává nehty před zrcadlem mi dává dodnes zabrat :)

Crash není tak explicitní, to ani omylem. Jen je totálně divný, vychýlený ze všech zaběhlých šablon. Vlastně ano. V mnoha ohledech je to daleko vyšší výzva. 

Máš tam pár opravdu kouzelných momentů.

... 

další četla bys ráda

a jinou podruhé otvírala

jako poprvé  ...

... 

A stalo se tak večer k ránu,

když přišel probudit tě

spánek,

co právě procital ...

                                        tady mě to fakt bavilo. Možná bych se zamyslela nad tou smečkou Áček, jestli jsou všechna účelná - nevím. Jestli je v nich nějaký záměr, máš je mít :)

Žijeme válečné dny, i když v zázemí. A citlivým se ruce třesou. Z toho, jak jsme se nepoučili, jak zas umírají nevinní a viníci si vyskakují... Zarůstání zámků kvůli zdánlivě drobnému, ale klíčovému opomenutí implikuje prince jenom v pohádce, která se vypráví dětem, aby posílila konfirmační zkreslení a nedovolila tak předčasný zápas s protivníkem příliš silným. Jenže ... Možná to přeháníme. A málo lidí chce skutečně dospět.

Skvěle napsáno, potěšilo, díky, pokračuj....

Patosem myslím přehnaně "veliká" slova (trpitel a nositel vší bolesti světa, prahnout krvácejícími rty...), útočící na čtenářovy city, která působí místy až přemrštěně, jako vznešená divadelní gesta na efekt, kterým nikdo nevěří opravdovost. I proto, že to bývají obecné fráze - klišé (tady se např. lapá po dechu, padá na kolena, topí v bahně, z poháru přetéká jed...). Ne že by básník nemohl přehánět, ale na mě toho bylo příliš, proto ten povzdech.

To je opravdu otázka na svém místě. Pokud ilustrace, měl by být ilustrátor něco jako doprovodný hráč zpěváka; v přímém spojení s autorem, aby byl poplatný jeho požadavkům a představám. Ale stejně je to pohled jednoho člověka, a s tím mám problém. Každý čtenář jejiný, nepodsouvá nám autor něco co může každý čtenář vidět jinak? A nebere to čtenáři jeho vlastní představy? 

Tvé verše jsou vše možné, ale jsem rád, že nejsou šedé, nýbrž velmi barvité. Jsou obrazné, metaforické. Často je z nich cítit cosi žitého, co se prostě muselo odehrát, byť třeba jen ve tvé hlavě. Taková je tahle tvá báseň, jsem rád, že je z ní cítit i určitý vývoj a posun dál od toho, co jsi psal dříve na sto různých způsobů, ale přece pořád stejně.

Toníku, silné poselství velkopáteční. Tip za to.

Druhá sloka je rýmovaná nešťastně. Tomu způsobu rýmování se říká tasemnice. Někdy se to dělá z recese, ale tohle nebude ten případ.

Aby byl rým kvalitní, nestačí jen zvuková podobnost. Je třeba, aby ta slova byla co nejvíce mluvnicky odlišná. Odlišná musí být i sématika (ale o tom třeba jindy). Třeba slova, která mají stejný slovní základ a liší se jen předložkou, jsou právě ta nevhodná (pravda / nepravda). Úplně nejlepší je, když jsou ta slova jiných slovních druhů. Nebo alespoň jiného vzoru (třeba u podstatných jmen). Na správný výběr slov do rýmu je jedna pomůcka: To, co napadne hned jako první, to většinou není vhodné. Protože nás napadá to nejbližší, nejznámější,1 000 x slyšené.

Nad pořádným rýmem se musí přemýšlet. Rým má být překvapující.

Miluju např. ilustrace Zdeňka Buriana ke Kiplingovým "Knihám džunglí", jako dítě mě nadchly a jejich kouzlo vnímám i dnes. U poezie je to něco jiného... Přistihla jsem se, že u ilustrované sbírky básní vnímám výtvarnou složku jaksi odděleně. Samozřejmě to neznamená, že by nemohla být skvělá, jen mě při vnímání poezie spíš ruší.

Neomlouvej se. Sekce „filmové recenze“ tu také není. Co nadělám? Nic :) 

K tématu. Ilustrace beru jako bonus navíc, který mě buď nechá zcela chladným a nebo naopak podnítí mou představivost. Poezii nečtu, ale třeba ikonický Havran je nesmírně zajímavý a viděl jsem k němu spoustu zajímavých ilustrací, dotvářejících atmosféru. 

Aktuálně čtu "Tak pravil Zarathustra". Doprovodné obrázky pana Kulhánka sice zastupují jisté „abstraktno“ ale jsou nádherné a rád si je prohlížím. 

Těžko si dovedu představit lepší případ, než když se líbí už hned název. A tím to u tebe samozřejmě nekončí...

Hrává si s míčem

Jarouškův táta vadne

sklenářství vzkvétá

Kouk na rolexky

jo, vyrazí na oběd

Armáda spásy

otevřel branku

cedule POZOR NA PSA!

analfabet řve

Koupil novinku

podívejme - pilníček

chléb sorta „Mírov“

... .

Karle, do puberty je to jednoznačně odpovědnost rodičů, a dalšího dospělého okolí ((o této jednoznačné silné závislosti dětí  se ale i v běžné psychologii ví; vědí to ovšem třeba i ti, kteří této skutečnosti zneužívají - viz třeba tzv. dětské armády v Africe, schopné na rozkaz těch nejhorších zločinů, ..., dětští špioni, donášející v nejlepší víře na své rodiče, ..., neukotvené děti, dle návodů z filmů a literatury (td.). pachající ty nejodpornější zločiny, apod. ))

8hanka, zajímavý názor. Zajímavý hlavně tím, že u mě je to podobné. Stačilo zneužívání indiánských dětí v Kanadě. To jsem ještě přimhouřil oči. Je to daleko říkal jsem si. Když jsem ale viděl film Spotlight, podle skutečnosti; o zneužívání dětí v celé Americe, ale i napříč Evropou, včetně Česka; to už mě dorazilo. Navíc se všechno tiše ututlalo, protože se jednalo i o nejvyžší kruhy církve.

... .

Tu publikaci neznám, Aru (prozradíš název, případně autora...?)  Obávám se ale, že dvouleté dítě nemá takovou slovní zásobu, aby dokázalo vyjádřit obsah svých vzopomínek (výjimku, potvrzující pravidlo, vyloučit nemohu...)

- Ono to asi ale takhle zařízeno záměrně, víš - aby se děcka do tří let prostě moc nerozkecala o tom, co z několika dobrých důvodů má zůstat spíše skryto za oponou... .

Vyrastala som na dedine, chodenie do kostola bolo samozrejmosťou...s pribúdajucimi rokmi som si stále viac uvedomovala, že mi toho veĺa nesedí...veriaci mimo kostola tyrani, nasilnici, nevernici, agresori .  Mala som asi 10, keď som rodičov začala klamať o návsteve kostola, prestala som, lebo som prestala veriť Cirkvi...Boh je všade, príkazy Cirkvi ma prestali zaujímať...stále verím v dobro, ale neverím slovám o slepej poslušnosti, nastavení aj druhého líca. Ušliapnutá mama nebola príkladom pre dorastajúcu dcéru, ale ani tá si nevybrala dobre. .ako vždy u Teba silný človečí pribeh skvele napísaný...

Poetko,

máš to popletené. Umění znamená něco umět, což znamená respektovat i určitá objektivní pravidla řemesla daného oboru. Ta mají samozřejmě mnoho podob a tvůrčích možností, ale psát jen tak, co člověka napadne, bez jejich znalostí, je jen neumětelství. Myslíš si, že já jsem zkostnatělý a dokonce  tak i chorý básník, ale to je právě ten tvůj pouhý pocit, kterému chybí odbornost ve věci.   

Radovan ... ak sa všednosťou dajú prekonať horšie časy, to je fajn*** 

dadadik ... pozdravím, iba tak z duše do duše ... inšpiráciou mi bol dokument o reholníkovi, ktorý istý čas pobudol na samotke ako politický väzeň ... rád písal básne, poznal aktivity dozorcov a tak každý deň v konkrétnom čase medzi kontrolami namydlil zrkadielko nad umývadlom, prstom načmáral svoje nové verše a učil sa ich naspamäť, staré aj nové si v duchu opakoval ... keď sa pomery zmenili k lepšiemu, dostal milosť a na slobode vydal zbierku básní ... dokument som videla už dávno, neviem, prečo mi tento príbeh teraz vhupol do hlavy, asi že časy sa nemenia*** 

Pedvídek ... ďakujem***

Když jsem byla malá holka, tak jsem při bouřce utíkala pod střechu přístřešku na zahradě. Bydleli jsme tenkrát v Jaselských kasárnách v Opavě. Byla tam v pytli sušená krev pro slepice a nářadí. Sedávala na něm a pozorovala... Když utichala, tak poslouchala zvuky :okap a stružku vymletou deštěm a pak tu zvlášní barvu oblohy. Jako byla umytá peklem. A přesně tak voněla.

Já se kdysi takhle zamilovala do okamžiku. Ten den jsme byli v metru, pršelo tak, že i tam. Byl to náš poslední den v Ny. Fotila jsem si ten svůj déšť a najednou zaznamenala zpoza sloupu nakukovat kluka. Přišel.  A řekl mi, že fotím nejstarší a nejhezčí část metra. Byl černý. A krásný. A já babička. Tenkrát jsem chtěla poprvé a naposled být zpátky holka, chytit ho za ruku a jít. nic víc 

Benetko, ano, to říká, svůj názor, který zatím nijak zvlášť nepodložila. Abys mi rozuměl, netvrdím, že tahle konkrétní báseň je nějaké veledílo (i když tak negativní reakci jsem nečekal), ale štve mě, když někdo o kom jsem zatím na Písmáku stěží slyšel, najednou zpochybňuje moji tvorbu jako celek. Píšu už od gymnázia a najednou mi někdo, o kom nic nevím, začne tvrdit, že bude lepší, když toho nechám... To mě popravdě vyprovokuje spíš k opaku. 

Merx: Ono ale nejde pasovat se na redaktora. Je ti to nabídnuto a ty buď přijmeš a nebo to druhé. Já jsem odmítl. Vždyť nejsem nic. Píšu pro sebe a pismák je vlastně můj deníček. Něco navíc je to že to čtou taky jiní lidé. Pokud chtějí. Nikomu to necpu nevnucuju. A dalším bonusem je to že se třeba někomu líbí to co čmárám. A pochopitelně když už dám něco do placu veřejně musím vzít v potaz i to že se to někomu nelíbí. Každý má právo na svůj názor. Já se nikomu nepodbízím. Když se mi něco líbí dám tip a třeba i komentář. Když mne to neosloví jdu o dílko a autora dál. To už je asi i vzkaz pro Tebe Zajíci že? Mám Tě v oblíbených rád Tě čtu ale to nutně nemusí znamenat že se mi líbí úplně všechno. 

Ty bláho! No to jsem se rozepsal...

Howgh!

Martine, díky za zamyšlení. Možná jsem se v textu nevyjádřila dost šikovně - já jsem právě chtěla vyjádřit svoje mírné pobavení nad tím, že někdo očekává "dospělé" pocity od novorozeněte. Ta výzva udělat s ním interview byla samozřejmě míněna ironicky ;)

Ale musím uznat, že, jak mi napsala Merxanta, Santóka nikde netvrdí, že jde o právě narozené dítě. To už je jen moje interpretace, která může být mylná. 

Hahá, a mám vás! To já jsem ústřední admin a tímto dílem jsem nalákával NEPŘIZPŮSOBIVÉ! Aby se odhalili a Miluška admin gé je mohla smazat všechny najednou. S příštím mazáním budou tedy popraveni: Janina 6, merxanta, toník, martin a lukáš. PSANÍ SI NEBUDE NIKDO PROVOZOVAT SVÉVOLNĚ! Tady je Nojtrautbergerovo a hotovo. HOTOVO!

1: U plotu - A opravdu to není jen tím, že mám slabost pro vše, kde se vyskytují psi (v jakékoliv podobě). Text se zkrátka čte jedním dechem, to je podstatné.

2: Můj Magnum opus - Intenzivní hořkosladký zážitek! Jednou nahoře, podruhé zase dole. Tobogán různorodých emocí.

3: Pisklavé ječení dívek smočených v ledové vodě - Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Nicméně samotné téma a neotřelý sloh tvoří mocný tandem!

Je zajímavé že většina to všechno vidí kladně. Ale co když je ten citát myšlený ironicky. Já vím, do haiku asi ironie nepatří. Já jsem ale při jeho čtení viděl jednu fotografii, kterou nám pořídil Pan fotograf, na které má náš Lukáš šest prstů a hned jsem si vzpoměl na všechny ty děti které to štěstí neměly, že jde jen o nepovedenou fotografii... Chtěl jsem dát příspěvek, ale rozmyslel jsem si to, protože by byl strašně smutný, a to Písmák nemá moc rád.

Co se týče mě, čím víc informací vím, tím lepší zážitek. Snažím se to vnímat všemi deseti. Dokonce se mi osvědčilo pustit si film druhý den znovu a vždy na něm najdu něco nového co jsem přehlédl. Je to jako s hudbou, nemůžeš ji poslouchat povrchně a jen jednou, musí se opravdu zažít vícero poslechy. Seriály jdou ale mimo mně, úskostlivě si chráním svůj čas... Přesto jsem přečetl.

Ty jedna poetko,

básničce by prospělo, kdybys jí věnovala víc práce a také ji šikovně rytmicky zrýmovala. Takto zní jen jako námět pro báseň. Vím, je to dřina, a to už se dnes chce málokomu a málokdo to umí. Tak se mnozí schovávají za ty tzv. volné verše a namlouvají si, že jsou také rovnocenné s těmi řemeslně propracovanými. Jenže poezie tím chřadne, nestačí mít jen určitou myšlenku a pocit.    

2/2

Co jsem si z toho vzal? Nic! Absolutně nic :) Dopadl bych jako ty vyhořelé hudební skupiny, co skládají novou desku tak, aby se hlavně líbila fanouškům, což je většinou cesta do pekel. 

Konkrétně u recenzí se řídím takovým vnitřním intuitivním kompasem. V době psaní recenze, už Zabijáci půl roku zvesela tančili na streamovacích platformách. Mohl je vidět každý s dostatečně velkým předstihem, tudíž jsem si dovolil být v recenzi otevřenější. Jak vidno, i tohle byl pro někoho neuvážený krok.

Fallout je venku cca dva týdny, tedy mi šlo ve výsledku hlavně o ten kontext s herní předlohou, přestavení základních principů toho světa a poukázat na výborný scenáristický přístup, pokud se bavíme o adaptaci videoher. A hle, třeba z tvého pohledu je zatajení zásadního dějového zvratu „problém“.

Předpokládám, že kde kdo jiný by to strašně řešil a snažil se svou budoucí recenzi přizpůsobit požadavkům „davu“, ale výše uvedené příklady myslím hovoří sami za sebe. Správná cesta neexistuje. Existuje pouze správný přístup, což je v mém případě individualismus, prosazování svobodné vůle. 

Já si reakce na mé články strašně rád čtu a se čtenáři otevřeně diskutuji, ale nikdy, nikdy jim nevyčítám odlišné pohledy a stanoviska, což platí i pro tebe. Každý má právo na názor. Tuhle okřídlenou mantru hluboce respektuji, ale zároveň vím, že se nemohu ohýbat dle toho, jak zrovna fouká vítr. Důvod proč jsem zásadní informaci ohledně Vaultů zatajil, jsem ti slušně vysvětlil a tím to pro mě končí.

Ale pozor Aru! Nejsem netečná stěna. To ani náhodou. 

Především u mých prvních článků a recenzí (které už naštěstí skončily v propadlišti virtuálních dějin), jsem si rady ohledně stylistiky, práce s informacemi a gramatikou všeobecně bral k srdci. 

Před časem mi uživatel Safián v kritickém tónů okomentoval Kladivo na čarodějnice a bylo tam pár užitečných poznámek, ze kterých si do budoucna možná také něco vezmu. 

To, co mě neustále pohání však leží někde jinde (a není v tom jen má touha neustále kecat o filmech:)). Jsi to ty a pár desítek dalších tobě podobných. Klaním se všem, kteří v dnešní hektické době mají čas a chuť pročítat mé mnohdy sáhodlouhé texty. 

Filmové články píšu už pár let a přesto mě zájem čtenářů nepřestává dojímat. Ještě jsem se nesetkal s žádnou nenávistnou reakcí (ty prkotiny ohledně spoilerů, to přeci není nic nenávistného). Tobě to tak možná nepřijde, ale já vím, že aby jsi mi mohl napsat ten postřeh ohledně Vaultů, musel jsi recenzi důkladně pročíst a to je pro ta největší odměna, jakou jsi mi mohl dát.

1/2

Aru: Já ti Aru odpovím trochu jinak a zároveň tím poukážu na fakt, že psaní recenzí je určené především těm, kteří nemají nabubřelé ego a umějí přijímat kritiku. 

Obehdy jsem zde na Písmák vkládal recenzi na Zabijáky rozkvetlého měsíce. Recenze je převzatá z mé domovské základny Metalopolis. Níže ti předkládám slovní výměnu tří různých čtenářů. 

Citace je doslovná a bez úprav:

Ivan Drago

Jedna poznámka k recenzi - příště bych se vyhnul těm spoilerům ohledně děje. Jasně, není to úplná novinka, ale dost lidí to nemuselo vidět a vykecat jim v textu, kdo konkrétně tam co špatného dělá, mi nepřijde úplně nejšťastnější, kór když k většině těch odhalení dojde až v druhé polovině filmu.

kyssling

Ivan Drago: ještě drobnost souhlasím s těmi spoilery, úplně jsem zíral, když jsem recenzi četl ... Kdybych film neviděl a recenzi přečetl, byl bych "nasrán".

Mickej

Spoilere absolútne nerušia a neprekážajú. Ja osobne neznášam tie "moderné" recenzie z ktorých sa nič nedozviem, maximálne tak, že je to o NIEČOM a NIEKTO tam rieši NIEČO. V tomto sa v plnom rozsahu podpisujem pod názor nenávidenej Mirky Spáčilovej. Je to ako z knižkou, pokiaľ je skvelo napísaná tak jednoducho nevadí ak si nalistujete zo zvedavosti koniec. Naopak, táto recenzia je skvelá a momentálne ma v československom priestor nenapadá prakticky nik, koho recenzie na filmy má zmysel čítať.

Konec citace. 

Santóka jen pozoruje a netvrdí, že to dítě se právě narodilo.

Viděla jsem spoustu novorozeňat. Nenapadlo by mě s nimi dělat interview.

Spíš bych souhlasila s mistrem - zdravé a spokojené dítě může být šťastné a štěstí může projevit i svíránim a rozvíráním ruček. To, že ono ještě netuší, že to co cítí, je nazývano dospělými štěstí, přece tento jeho stav nevylučuje. Když jsem si své první dítě přivezla domů, dívala jsem se na ně celé hodiny - s úžasem.

Já mám ve verandě větev dubu. Je jako strom, až po strop. Ten blesk z ní svlékl kůru, je na jednom místě černá jeho dotekem. Chytila mne tenkrát v lese, Najednou ztichli ptáci. A po straně pěšiny jako by někdo prsty prohmatával listí. Chvělo se. Vidím to jako dneska. Zrychlila jsem krok. Pak udeřila. Psi utekli a začal mi hrát mobil. Měla jsem strach se pohnout. Pak jsem došla k tomu dubu. Bylo to kousek. 

Vzala jsem si ho domů. Teď už vím. 

Lukáši,  v povídkách jeden stejný rys jako v poezii. Nedůslednost, nepozornost, lajdáckost, jako bys to napsal jedním tahem a zveřejnil. Četl jsem proto, že v poezii máš opravdu lehké pero, a i zde se zdá, že máš cit pro spád. Obsah spíše banální, ale forma, i když neukázněná, se mi líbí. Jen se těším, až se v některém tvém textu nesetkám s cigaretou nebo chlastem. K té lajdáckosti, ona na druhou stranu není úplně k zahození, neubírá na spontánnosti tvým nápadů a vdechuje textům život.

za mě je to pozrazení klíčového aspektu toho světa, bez kterého se divák nepolíbený falloutím vesmírem vůbec nebude orientovat o co jde, stejně jako nebude tušit, co jsou power armory, což jsi vysvětlil.

ostatně, recenzi beru jako obeznámení díla a jeho následného zhodnocení, takže s určitým vyzrazením by takový čtenář měl prostě počítat, plus určité vyzrazení dává čtenáři obrázek, zda-li je to vůbec pro něj. než si koupím určitý produkt, tak někdy lituju, že jsem nevěděl víc a mohl si ušetřit pár grošů :))

v dnešní době se "spojlerů" mnozí bojí jako čert kříže a myslím, že to souvisí s určitou inklinací samotných příběhů k plytkosti, čímž po vyzrazení drobtů toho moc nezbývá a je oslabován prvek toho jak je příběh vyprávěn, tím o čem je vyprávěn, tím padem hysterie kolem "spojlerů" logicky roste.

myslím, že jsou v tomto ohledu dva druhy lidí, jedni kteří se děsí jakékoli zmíňky a pak neměli číst recenze předem a druzí bez určitých vstupních informací zase do toho vůbec nejdou, uprostřed jsou nerozhodní a ti trpí každým svým rozhodnutím a jsou nejvíce stiženi labilností :D

V tom s tebou samozřejmě souhlasím, ale co má dělat beránek je-li obklopen vlky? Moc mu toho nezbývá. Rodičovství je ohromná zodpovědnost. Ale co když rodiče dítě opustí, a těch není málo, co má dělat? Musí bojovat sám za sebe. Nic jiného mu nezbývá. Čím dřív tím líp. A škola? Vždyť nám celou dobu všichni lhali... 

Aru: Díky moc. Za názor a osobní pohled. Zaklínače také žeru!!! :)

„pro neznalé herní série je třeba dodat, že Vault-Tec budoval své vaulty jako sociální experimenty na lidech a mnohde to končilo katastrofálně.“

To jsem si nemohl dovolit. Jde o zásadní informaci celého příběhu, respektive spoiler. Tedy to, co tě motivuje k sledování dalších epizod. 

U retra, případně starších filmů tohle netěším. Fallout je ale nový. Z mé strany bych použití takové informace považoval za podlost vůči divákovi. 

pro neznalé herní série je třeba dodat, že Vault-Tec budoval své vaulty jako sociální experimenty na lidech a mnohde to končilo katastrofálně.

mimochodem se domnívám, že v celé herní sérii se odehrává obrovská konspirace, mnohde se tvrdí, že sice jakýsi vault-přeživší vylézá po 200 letech (plus, mínus), ale krajina, množství  předválečných zásob a různých součástek vůbec, množství funkčních technologií, robotů, apod. a samotná společenství lidí, která nejsou pevně usazena a všechno je dosud provizorní, tomu prostě neodpovídá, spíše mi to přišlo jako deset, maximálně dvacet let po katastrofě. 200 let po pádu bomb by všude byla neproniknutelná džungle, rozhodně bomby nikdy nedopadnou všude, zvlášť nikdo nebude házet bomby do lesů, do hor, polí, vegetace se vždy vrací, tam kde má prostor, na Černobylu to je vidět, jak funguje obnova krajiny a i tzv. nebezpečná oblast je dnes plná lesů a zvířeny.

Bethesda nepatří a poslední dobou zvlášť k nějakým scénaristickým esům, nedržení se striktně herní předlohy je jenom ku prospěchu. Nejhůř to odnesl, jak knížní, tak herní Zaklínač serálovou adaptací, to bylo opravdu k nekoukání.

ovšem odhlečená adaptace zrovna Falloutího světa není něco by mě lákalo ke zhlédnutí.

za herní klenoty po stránce příběhu a jeho vyprávění považuju Zaklínače 3, Nier Automatu, ta je v tom naprosto šílená, což je sám o sobě umělecký zážitek, který nikoho nešetří a nedávno jsem objevil Road 96, který je doslova našlapaný emocema. Bethesdí hlavní příběhové linky jsou v lepším případě nenáročné, v horším rovnou k smíchu, plus velká studia obecně trpí tím, že začnou určitá schémata recyklovat, než aby stavěla na neotřelých a hlavně nových scénářích.

ono vůbec je zvláštní jak dnešní doba trpí krizí příběhu, kdy všemu diktují velké korporace a každý chce hlavně ty svý prachy, než se hnát za požitkem z příběhu

Romane, to je velmi zajímavé co si nadnes: Je to veliká odpovědnost. Koho ale? Rodičů? Nebo všech dospělých kolem dětí? Já bych řekl, že především toho dítěte. Je to na něm co si z toho všeho vezme do dospělosti za své. Podle mě je hrozně důležité, co nejdřív se odstřihnout od všech těch rádců a mít vlastní názor. Nenechat se ovlivnit zvenčí. Neopakovat špatné zvyky dospělých, ani rodičů. Protože i všichni rodiče mají chyby, i my jsme je měli, a dítě je často jen a jen kopíruje...

Nevím. Je fajn, když je ponechán prostor pro čtenářovu interpretaci, ale potřebovala bych mít aspoň nějaký základní dojem, o čem to asi je. Chvíli jsem si představovala vodu, hlavně ta druhá část mi evokovala její různé podoby, třeba ranní mlhu nebo noční "roztančený" déšť... Určitě by ji nezastavila ani ta skála. A kouřit cigaretu v dešti může být docela fajn... Jenže pořád narážím na téměř hororově působící druhý verš. Tak brutální obraz bych vztáhla snad jedině ke smrti. A to mi zase nesedí k poměrně "pohodově" laděnému zbytku básně. Tak nevím. Zní to celé efektně, ale nevím, co si z toho vzít...

Já tam toho ptáčka pelikána kadeřavého () úplně vidím...

(Pelecanus crispus je největší zástupce čeledi pelikánovitých a pravděpodobně největší sladkovodní pták . Váží až 11,5 kg a měří 183

cm. Rozpětí křídel má podobné jako albatros velký a je jedním z pouhých 4 druhů ptáků, kteří mají ověřené rozpětí křídel větší než 350 cm.)

1. Pisklavé ječení dívek smočených v ledové vodě = opět velká jízda s gnomickým přesahem

2. TD - U plotu = Už jsem někde psal, po všech stránkách povedné dílko, správný mix mysteriózního a snivého světa, skvěle napsáno, skvělé dialogy...

3. Skaut = nomen omen, střízlivě napsáno, se sentimentem, ale ne sentimentálně

Ostatní dílka mě příliš nezaujala, dokonce jsem některá z nich vůbec nepochopil, a to ani po opakovaném přečtení…

Jani, tohle je vážně skvěle podané "ze života", takhle nějak si představuju popis zažitých věcí.

Zeé, děti už začínají souvisleji mluvit ve dvou letech a to pak rodiče žasnou co řikají, nejsou neobvyklé vzpomínky na minulý život, spoustu rodičů se ale o tom stydí mluvit, aby nebyli za divné, dokonce o tom vyšla tady v Čechách knížka co děti říkají, divím se, že jsi tak špatně v této oblasti informován :))

Děkuji. Opravdu si toho cením. Zásadně se články jaké píšu nikdy nechlubím a nikomu je nepodsouvám, ale v tomto konkrétním případě cítím jistou hrdost. 

Po odeslání práce jsem si přečetl tři tuzemské recenze a čekalo mě zklamání nad neprofesionalitou „profesionálů“.

Ve dvou ze tří se psalo o tom, že ta jaderná válka započala v padesátých letech. Ne. Stalo se tak roku 2077. A to je pouze špička ledovce. 

Za informace ve svých textech si musím stát. Vždy provádím rešerše, a to dokonce i tehdy, když si jsem informacemi 100% jistý. Ti lidé píší za peníze. Psal jsem také za peníze a dobře si vzpomínám, že tam jsem tomu neustálému ověřování dával ještě 2x tolik. Nechápu to.

To jen tak na okraj. Ještě jednou díky a hezký zbytek neděle všem. 

díky Jani, bohužel realita poněkud dohání šílenství :D

ou Goro, teď to vidím, že to byl Santóka :))

moje chyba, už to tak nechám k pobavení ostatních :)

no tak hrubky, některé chyby nejsem schopen jaksi postihnouti, jak se říká, co se v mládí nenaučíš, ve stáří nenajdeš, vona je to pravda!!! :D

mě škola jaksi víceméně minula.

- díky vám za čtení ;)

Delfíne, na Saspi jsem nepůsobil, redaktoroval jsem pouze zde, asi 15 let vč. doby, kdy jsem byl mluvčím redakce. Pokud jde o vydání společné sbírky, je to úkol spíše pro někoho jednak mladšího, než jsem já, ale jednak člověka energického, protože to vyžaduje čas, takt i organizační schopnosti. Za tu dobu, co zde  působím, se zejména v oblasti haiku díky osvícenským aktivitám, jak s oblibou, ale i podle pravdy říkám profesorů - autorů Můry 73 a Sneake_01 vykristalizovala skupina autorů, která spolupracuje již několik let, vstřebala i další autory mimo Písmáka, má za sebou již dva sborníky a třetí chystá. Samozřejmě tato skupina patří k tomu nejlepšímu, co aktuálně v naší zemi lze v haiku nalézt, ale není striktně uzavřena. Oba její ideoví vůdci stále sledují všechny autory haiku i zde na Písmáku, a pokud má co nabídnout, jsou osloveni a pozváni.

V diskusi se zde objevili jednotlici, krom tebe třeba Marian67, možná Lukáš Prokletý, kteří, když se dáte dohromady třeba vy tři a promyslíte koncept sbírky, dosáhnete na ni. Je to jedna z cest nejen k vlastnímu zadostiučinění, ale i ke zviditelnění. Pokud budete o to stát, podobně jako Safián i já jsem ochotný s vámi konzultovat váš záměr. 

Vzpomínám si, že asi v roce 2006 jsme zde měli podobnou snahu, ze které nakonec sešlo. Přitom ze skupiny asi sedmi lidí určitě nejméně tři mají za sebou již vlastní knižní debuty. Chci tím jen říct, že ač myšlenka dojde realizace či ne, ti vytrvalí cestu najdou.

Poutavě napsaný příběh. Vždycky mě "naštve", když vidím, jak je někdo svědkem týrání a přitom s tím nemůže, nebo není schopen nic udělat. Církev to bohužel takhle má: manželský svazek je nedotknutelný, je třeba v něm setrvat za všech okolností a pokorně snášet vlastně cokoli... A přitom právě v té zpovědnici občas určitě zazní hrozné věci. Neumím si představit, jak s tím ten duchovní dokáže žít a nic neprozradit.

... .

( Cca do dvou tří let žije prý dítě s jasnou představou, co má v životě dělat, etc.  :) - nemůže ito ale žádnému sdělit :), ..., zapsat si to také nemůže, apod. - Potom, mezi tímto věkem a pubertou, je naopak (většinou) úplně odstřiženo od toho, co bylo dříve; v této době je prakticky úplně závislé na informacích a názorech dospělých lidí kolem sebe...; pamatujme na to, je to veliká odpovědnost... :).

"Když jsi se narodil, plakal jsi a všichni se smáli. Žij tak, aby až zemřeš všichni plakali a ty jsi se smál."

To je opis z Lennonovy zdi. Ty dva roky jsou pro mě velikou záhadou, trochu jsem se toho dotkl hned na kraji Mrzutého dítěte a dodnes mi to nedá spát:). Nejspíš to ale nebylo moc příjemné. Přirovnal bych to k tomu, když nás bažanty, strhávali ožralí mazáci o půlnoci z postelí...

Pěkně napsané.

V evropském středověku se prý říkalo něco jako: "Když se narodí dítě pláče. A proč pláče? Protože se narodilo do špatného světa..." Přesné znění si nepamatuji, ale s duchem, který je v tom obsažen souhlasím velmi vehementně.

Čím jsem starší, tím méně mám rád děti, snad proto že dítětem zůstanu už nadosmrti.

a2a2a: Nu, dal jsem trochu konkrétnější návrh. Pokud jde o haiku, krom těch pro Loyda jsem pár spáchal snad jen někde v komentících, třeba i tady. Jinak od Loyda jsme dostali knížečku haiku, další mám o Jardy Čampulky (zde byl OldJerry, na saspi Sumus-tam zorganizoval vydání společné knížky desítky autorů, vč.sebe a mne a ta knížečka haiku byla navíc.

Někde jsem zkusil i pajpu, tam šel odkaz na piste-povidky, kde se vysvětlovalo, co to je.

Hele, nebyls na saspi jako redaktor? (Bohužel je už dlouho nefunkční...)

Já zkoušel na blogu idnes veršotepárnu, což byla taková masová soutěž, mám ti i nějaká dílka.

(Každé pondělí ráno bylo 5 slov, ve čtvrtek do 17 hodin se to už muselo odeslat. Forma byla zadána na celý měsíc a stručně vysvětlena na příkladu. Běželo to přes rok a velké části kol jsem se zúčastnil. Bezva trénink!) No, napadlo mne vytvořit sbírku třeba pouze ze sonetů, ať na zadaná slova či téma nebo jen tak. Nebo prostě z více forem, co mají těch 14 veršů. :-)

dumám o spovedi, keď chýba ľudský faktor (bytosť-bytosť), nie je to jednoduché ... spovedám sa všetkému, čo stretnem ... stromu, vetru, súmraku (to veľmi často), výhľadu do diaľky, všetkému, čo lieta ... polotúlavému kocúrovi, samozrejme starému psíkovi, jašteričke, zvedavej susedke (veľa sa toho o mne nedozvie), opitému susedovi (rozhovor býva vtipný), hrnčeku na stole (plnému, prázdnemu), bavlnkám, z ktorých pletiem náramok ... trochu to v samote pomáha ... spovedať sa kňazovi som sa pokúsila, klamala som, až sa oblaky smiali, nešlo mi to***

Báječné texty - všechny. Každý svým způsobem. I když jsem je už ořed časem všechny četla, ráda jsem se k nim vrátila.

1. Můj Magnum opus. Netajím se obdivem ke Kubovu stylu, tomu "širokému proudu", který čtenáře dokáže překvapit. U téhle povídky jsem si znovu připomněla, že samotný styl to kouzlo nedělá. Možná je to ta syrová upřímnost, co text povyšuje nad výtečnou literární hru.
2. Skaut. Tady je styl naopak vcelku "obyčejný", o to víc možná zapůsobí samotný příběh a jeho myšlenkové poselství.
3. Umíš běhat z kopce? Skvěle vymyšlené, napínavé, navíc jako by z textu přímo čišela autorova radost z vyprávění...

1. Umíš běhat z kopce?
2. U plotu
3. Skaut 

Tentokrát byla volba tří děl obzvlášť obtížná. Nakonec jsem hlasovala pro prozaická díla, která vyvolala nejsilnější pocit, jež si zapamatuji díky něčemu neobvyklému, co ve mně - čtenářce - vyvolala. U prvního dílka je to naprosto šokující děj, skloubený v povídku, je výtečně (dvojjazyčně) podaná, navíc originalita a plastické ztvárnění postaviček.

Podobně je to i u druhého textu - zajímavě tajemný, oplývá pořádnou porcí poetiky a vyvolává otázky - a to je pro mne dobře zapamatovatelný klad.

Třetí je psán s hořkou upřímností nejen o klukovské touze - takových děl se tu mnoho nenačte, a ironie osudu je také ojedinělým hybatelem této povídky. 

Nezbylo místo na další, podobně kvalitní prózy. Pisklavé ječení dívek... se jako pokaždé u tohoto autora četlo skvěle, není mu co vytknout. U Mého magnum opus je zážitek tradičně silný a strhující. Teambuilding mne zavedl do odlišného světa, než je ten můj, i za něj díky...

Věřím, že si všechny našly své čtenáře.

slovo sirup není českého původu, takže i, Palacký bral kde mohl, aby tu češtinu znovu uplácal (natruc Germánům a taky že byla Francouzština ještě v kurzu je spoustu francouzských slov v dnešní češtině) a pak to vypadá jak to vypadá, dokonce při poslechu polštiny jsou slyšet dokonce ty české kořeny slov, které čeština jaksi po rozchodu z polštinou potratila, před Husem to byl zcela určitě jeden jazyk, žádní Přemyslovci, ani Bořivojové neexistovali, ale Przemyślidzi a Borzywojové byli všude :))

Přemku, ale já právě dole i píši, že jsem rád, že nejsem v roli soudce (a vlastně žádné z těchto zde osob... :) ).

- Osobně bych začal tím, že bych tátu nazýval tátou, a strýčka strýčkem - dokud je dítě relativně malé. A dál vždy krůček dle intuice... . -Pokroucené věci je prostě dobré snažit se narovnat - a čím spíše, tím lépe (vždyť už i v Bibli se píše- na písku nelze postavit hrad...!)

1. U plotu - krásný snivý poetický příběh, pro podobné povídky mám slabost. Opravdová poesie v próze, která mi tu dost chybí.
2. Pisklavé ječení dívek smočených v ledové vodě - dokonale promyšlená slova bez nánosu zbytečností, sestavená tak trochu v provokativní puzzle. Moc se mi líbí už jenom samotný název.
3. Teambuilding korporátního časopisu - vtipná, úsměvná, s lehkostí psaná proklamace o jedné celkem bezvýznamné události.                                                                                                    Chybí mi bohužel místo pro Magnum.

Celá báseň vychází z jednoduché hry se slovy založené na prvním verši, což je běžně užívané slovní spojení. Dělá to ale velmi dobře. Zároveň však významově ukrývá nejen odcizení mezi "lyrickým subjektem" a jeho milou, ale možná i cosi ještě temnějšího... (nedopovím to, protože se možná mýlím a někdo tam bude číst něco zase úplně jiného). Zajímavá a působivá báseň, která vtáhne do děje.

Typická vyhýbavá odpověď, do diskuse (na otázku) konkrétního nic. Volným veršem nepíši, za který se schovává kdejaký rádoby básník. Kromě vlastním způsobem pojímané klasiky píši také různé hříčky. Vše ale v určité kontinuální návaznosti na historické tradice. Žádným alter egem k nějakému nemocnému autorovi nejsem a sebereflexi vkládám do každé své básně. Oceňuješ moji snahu a trpělivost? Úsměvné.   

Líbí se mi závěr. První patro si musíš představovat jako velmi vysoké vzhledem k tomu, že někteří mají pocit, že v druhém patře setrvávají nejkratší dobu. Ale pak nechápu, že si máme z prvního patra pamatovat pramálo. Jsou to události před delším časem a jde to třeba pomaleji. Nebo se mi stalo, že spolužačka vzpomněla, jak jsme ve škole trhali trávu a já jsem si nevzpomínala a pak jsem si sama vzpomněla v úplně jinou dobu, jak jsme čistili dlaždice, což byla úplně stejná událost, a s tou spolužačkou jsme měly ohledně toho stejný zážitek, ale já jsem ji měla jinak uloženou.

S texty jsem zde v poslední době velmi málo, času není nazbyt. Moje účast je jen ve zpracování úhledné tabulky soutěže za jednotlivé měsíce. Přece jen si rád některé práce nominovaných rád přečtu. U plotu mě překvapily komentáře. Svědčí pro úžasnou sílu ezopovského stylu, který mě velmi zaujal. Málokdy mě text tak chytne, že si s ním hraju až tak, že znám části zpaměti a rozvíjím si je dále v tom světě, který v několika větách, zdánlivě protikladných a odporujících si v souvislostech žijeme. Děkuji za obohacení pocitu vnímání obrazu, který vnímáme nejen zrakem. Je to jedna z nejlepších prací, které jsem v poslední době na Písmáku četl.

1. Skaut - krásný příběh "obyčejného" hrdinství
2. U plotu - tajemný až pohádkový příběh
3. Můj Magnum opus - strhující vyprávění, které nepustí a musíš dočíst až do konce

Opět bylo rozhodování těžké, oceňuji všechny texty, každý má něco do sebe i to pořadí vybraných textů je více méně jen nutnost ....

Zeé, nehledě na to, jestli přichází jakási čtvrtá, osmá, nebo patnáctá dimenze, čím je člověk starší, tím víc si musí přiznat, že stále platí ona neotřesitelná Sókratova věta, že víme jen to, že nic nevíme, respektive jak málo toho víme, i přes všechno snažení o vědění. zbytek je bloudění v kruzích a čím rychleji se pak v kruhu pohybuješ, tím rychleji dojdeš, tam kde jsi začal a to ještě když máš štěstí, že si toho všimneš, že jsi opsal kruh

... .

Smilane, přečetl jsem znovu podrobně celý  tento (Tvůj?) článek, a v zásadě v něm nenacházím žádnou faktickou chybu - až na to,  že Tvé výzvy jsou prostě v tzv. *čtvrté vývojové dimenzi lidstva (či snad celé planety...?; někdo říká, že třeba dávné civilizace snad touto dimenzí už dříve nutně prošly, musely projít...) prostě moc přísné, ..., strohé a nerealizovatelné, a proto předčasné... .

*(právě čtvrtá dimenze - vstoupili jsme do ní prudkým přelomem 21. prosince roku 2012, ..., a psal jsem o tom (ovšem zdaleka nejen já...!) už před tímto datem se totiž vyznačuje válkami, ..., pandemiemi, změnou podnebí a z toho povstávajícíh transformací životních podmínek všech obyvatel planety, ..., rozvolňováním hmoty (nejen) lidských těl, a tím rychlým postupem k budoucí bezpohlavnosti člověka, ..., atd., apod. ). - Čtvrtá dimenze by ale (naštěstí ? :) ) měla být pouze krátká; to, o čem píšeš, bude tedy realizovatelné pravděpodobně až v té všeobecně toužebně očekávané dimenzi páté... :). 

(( ...)).

Náš bratříček největší. (co kdy byl tu dole s námi, na této planetě) ..., jeden z osmi, Ježíš II. Nazeretský (Kristue), kterého rovněž zmiňuješ), přišel sem k nám dolů na Zem rozetnout zauzlované tzv.  karmické řetězce vin právě v předvečer velkého přelomu, aby náš svět vůbec mohl pokračovat dál... :). 

(( ...)).

S touto výhradou dávám TIP.

::::::::::::::::::::::::::::

((Vy, koho při četbě zastavil Váš Strážce prahu :);- máte zřejmě v tomto okamžiku  ***dělat asi něco jiného, než číst tento článek, ..., dle vašeho tzv. vesmírného (osudového) plánu... :); bude to prospěšné jak, pro Vás, tak i pro tento svět...:):) ))

***třeba číst (již nejen časem snad i ověřené... :) ) výpovědi nevtělených bytostí, které (už i) sem, na Písmák.cz,  postupně vkládám...? .:):)

momoi, já jen reagovala na zeandricha; jeho komentář se objevil mezi "kritikami"... a bohužel jsem měla potřebu na něja reagovat

- tento typ textu taky nejsem schopna číst...

zeandrichu, mluvíš o mé nepokoře, ale hned v úvodu sám píšeš shovívavé a povýšenecké "ale Luzz"... vlastně celý tvůj koment je komentem člověka, který sám sebe vnímá jako něco víc (v tomto případě víc než ti ostatní, kteří mají jiný postoj) jen proto, že se domnívá, že on opravdu chápe "vyšší řád věcí". a ještě k tomu to skrývá za slova jako osud, úkol a podobně.

Křehce svázané, snad jako ta stébla trav svými kolínky. Dostává to tím jakousi dynamiku.

Sdělení postupně nabírá na síle. Nejprve to vypadá, že půjde o cosi ve formě pocitů, ale najednou se vynořuje do podoby - opravdu o něco jde. Objevuje se dávná zkušenost, něco chronicky zamrzlé, dávná krev, která trčí až sem. Připálená.

Raději si to probrečím, protože pláč je stejně nakonec smích a na ten se neumírá. Alergie se dědí. Kdysi mi maminka hlídala kluka. Píchla ho včela. Začal opuchat. Maminka byla alergik, tak mu dala Dithiaden a provolala tátu. Ten ho vezl do nemocnice, řval po vrátném a řítil se. Syn skončil na Jip. Alergie na včelu. Kdysi nám takhle odešel traktorista. Pod lesem ho píchla včela. Umřel. Ty tvý eskapády........

to si právě nemyslím, že když za tebou přijde někdo, kdo bude tvrdit, že je tvůj zesnulý přìbuzný, že to musí být skutečně on, přestože bude mít stažena všechna data toho příbuzného a bude o něm vědět úplně všechno, to není jaksi záruka ničeho. na tom je vidět neskutečná naivita lidí, že věří všemu co se jim řekne.

Zeé, pokud by ses chtěl za někoho vydávat, nepřipravil by ses pořádně, aby to bylo uvěřitelné?

vývojově pokročilá bytost není zárukou, že musí nutně páchat dobro, opravdu neskutečná naivita lidí. dokonce je tu i moznost, že jedinec, kerý si pohrává s říší mrtvých narazí na doslova nějakou ochranou bariéru, která mu potvrdí jeho doměnky a bude vypadat jako příbuzný, ale skutečnost může být opravdu jinde.

těch možností a kombinací je opravdu hodně a doslova tvrdit něco z těchto světů, že to je jistota je hodně odvážné

pro emme

Krásná, němá námaha vody u náplavek.

       Koncertní síń je loď až do nebe. 

       ...a on jí rozpínal ty šaty, co jsem

v máji navrhovala...ty modrý ke krku,

         jak jsem na ně byla tak pyšná.

                        Chápeš to?!

                       Až k pupku...

             Na palubě hrají Castaldo.

             Točím se po hlase --- --- ---

a přísahalabych, že ani jediná z těch dvou

                          to neřekla!

Obě mladé, pohrdavé, samy na peroně, samy

                               na světě.

        Lítací dveře za nimi se dýchavičně

                            zhouply,

          jídelní lístek na křídovém papíře.

Ano.   Žena viděna možná tisíckrát. Kýmkoli. 

         Ale spatřena jen někdy.   Někým. 

Děkuji. 

Aru, otázce hodnověrnosti vypovídajících je právě věnována značná pozornost u mnoha tazatelů (pokud se nepletu, právě i u Kardeca - ale, co si tak vzpomenu, třeba u Grahama Bernarda, ..., dr. Foučkové, snad i Rudolfa Steinera... . ).

(( ...)).

V zásadě se shodli na tom, že i v této oblasti platí tzv. Pravidlo podobnosti (lidově vyjádřené třeba pořekadlem Vrána k vráně sedá) - a sice, k tazateli serióznímu, k duchovně pokročilé a ušlechtilé bytosti s čistými úmysly přicházejí také odpovídat seriózní, vývojově pokročilé bytosti, sloužící nezištně již našemu Otci nebeskému  (mnohdy lidé, se kterými se tazatel osobně znal za jejich života - jako třeba v úpřípadě G. Bernarda...).

(( ...)).

A potom - člověk (i když vím, zrovna tohle může být zrovna u zrozenců, narodivších se v tzv. české kotlině, problém :) ) vládne tzv. intuicí, a tak pozná přeci do značné míry, když mu někdo sděluje Pravdu... :).

Mám jedno místo v lese. Kvetou tam narcisy. Říká se mu u Rusů. Kdysi tam byla jejich základna a střelnice. Jako holka jsem tam chodila na trávnice. Byly tam betonové nádrže a v nich utopené nafouknuté srny. Jednou na mne řval hajný, co tam dělám. Jsem Hajná. Překřičela jsem ho, co tam dělají tý utopený srny. Co tam dělají? Zasypali to. Jsem tam každý den. Je tam beton a zapomenuté  železo. Stará žídle z umělé hmoty a něčí terč. Nálet. Jsem tam tam každý den i přes noc. 

Díky za postřehy a připomínky, Goro.

Tak strašně rád bych psal optimisticky, jen kdyby ten náš současný svět byl aspoň trošku normální. :-)

Uvažuju nad Tvými připomínkami... Už se mi párkrát stalo, že motiv, který se mi zdál totálně obehraný, je pro někoho jiného úplně neznámý. Co když "hodinu mezi psem a vlkem" chápeme jen my v naší sociální skupině? Schválně zítra provedu průzkum mezi kolegyněmi v práci. :-)

A název? Zcela výjimečně (u mě) byl název tentokrát tím prvním, co jsem měl z povídky napsáno. Čím vadí? Zní moc romanticky podle přiblblého romantického filmu? :-) 

Aru, to je tak šílený, jako když mi psal Orel.  Že jel s kamarádkou do Ostravy pro psa. Val byla vysněný dalmatin. Psal mi, že dojeli a přivítala je dvoumetrová bába a když seděla naproti nim na gauči, tak neměla žádné spodní prádlo. Pak jí v transu podepsal nějakou dohodu a dostal psa. Je Orel a uviděl tam množírnu. Val byla postižená. Dala si ho na fb do přátel. Orel plachtil křídly nebe  i mraky a taky hodně mluvil do větru... A tak zjistila, že mu Val poskákal pes. Jenom pes. Žádnej rodokmen. Ani prachy. A pak nám bušila na okno a řvala. Chtěla Orla. Svou potenciální oběť co porušila smlouvu. Baba jaga z Mrazíka oproti skutečnosti procházka růžovým sadem. To byla pravá čarodéjnice. Zachránil ho manžel. Orel kulhal po asfaltce se splihlýmii křídly, na chvilku...k Val přibyla čistokrevná kočka Moemi a štěňata a koťata a ovce a jehňata a mangalice. Na Island jsme neodletěli, prože přišla korona. Holubům chyběly roušky. Poprvé jsem selhala. Nikdy mi to neodpustil.  

Já nedávno koukala na obrazy k chystané výstavě Pocta Zuzany Navarrové a peklo smíchané s anděly s názvem Čert ví proč mi zůstalo viset v hlavě.

Studoval tenkrát na Hornicko - geologické fakultě a chodil si přivydělávat, fáral, že . Ten den vyvrtali chodbu. Pak hajcmany, jeden vážil devadesát kilo a luténky...na výztuhu. Ale začal se sypat strop. Chytil toho chlapa vedle sebe a skočil. Zachránil mu život, ale chytilo mu to nohu. Možná neumím napsat dost dobře lásku, ale je tu. Děkuju všem za zastavení, taky se směju, co už. 

no právě že nikam Lili ;)

moje oblíbená činnost je spaní, lenošení a celkové maření času obecně, takže většinou nedělám vůbec nic :D

jen tak mě to napadne a staršidelné to není ve smyslu strašidelného příběhu, ale strašidelnou češtinou, která u mě dostává na frak, ale nemám buňky to dát dohromady správně, navíc i tam kde už jsem se cítil v pravidlech jaksi jistý, i tam pozoruju z času načas, že zase nevím :D

Po prvním přečtení jsem si říkala, že po schodech schází duch, o kterém se píše v pražských pověstech. Nyní si říkám, že to může být někdo, kdo rád týrá kočky a pokud ten muž nebydlí v tom bytě první den, nechodí se domů jen vyspat a trochu si všímá lidí, mohl by vědět, myslet si, o koho se jedná. Říci vím, kdo jde po schodech, je hodně sebejisté, ale někdy je přesvědčení hodně silné.

bytosti na druhé straně? jaká je záruka, že s bytostí s kterou se někdo spojí, že mluví skutečnou pravdu a nemanipuluje skrze toho, s kým je spojena? opravdu, smrt je mystérium mrtvých a živý by si měl dát velký pozor na nějaké soudy, i kdyby byly nakrásně pravdivé. do okamžiku než se přejde přes most mrtvých to opravdu jsou jen spekukace a doměnky živých (nebo našeptávání nevtělených). rozhodně nelze brát jakousi entitu která pronikla do světa živých za pravdivou, jelikož její pohnutky jsou prostě nezmáné, protože živý nedokáže rozpoznat jestli taková bytost mluví pravdu. dnes existuje tolik tzv směrů a variant do těchto bytostí, dokonce můžou jít proti sobě, myslíš Zeé, že všechny jsou pravdivé, že všechno co navnímalo nějaké "médium", že všechno je to pravda? a přesto to má své zastánce, protože i ta nejšílenější myšlenka vždycky někoho přesvědčí, protože lidé nejsou rozpoznat pravdu na základě toho, že to jsou emocionální a tím společenské bytosti, proto tahají zážitky přes emoce a emoce jsou snadno zmanipulovatelné těmi, kteří nemají takříkajíc tělesnou schránku.

ostatně, není něco v té vaší bibli něco v tom smyslu, že nemáte soudit druhé, abyste sami nebyli souzeni? v případě mrtvých by měl být jedinec zvlášť opatrný, říše mrtvých je obrovská a nikdo neví kam až sahá, co všechno ukrývá a už vůbec netuší pohnutky mrtvých, nevtělených, apod.

Fyziku vynechávám, stejně jí nerozumím. Vidím v tom lidské konání. Cinkání je velice krásné a když se dva na sebe těší dlouhou dobu též, ale raději bych četla o tom, že je ve vesmíru takových objektů, tím myslím lidí, kteří o sebe cinkají mnoho. Ono je a všichni něco vytvářejí (často z dobrým úmyslem, ale pak to dopadne kolikrát jinak), ale když se tváří jako že ne, když se stanou tak průhlednými jako že nejsou, tak za nic nemůžou, nenesou žádnou odpovědnost. Za nic.

Jo, tak to je síla, při čtení naskočila husina .... baví mě rýmy, co z textu vyskakují

Nemohla bych fárat pod zem a tam celý den makat. Kdysi jsme s manželem v Kutné Hoře byli na prohlídce dolů, už tenkrát byl nemocný, ale ještě mohl chodit, sice pomalu a zdržoval, najednou jsem si představila, že se mu udělá špatně v těch stísněných prostorách, kam se záchranka nedostane a udělalo se špatně mně, byla to úžasná úleva, když jsme vylezli ven ....

Nejdříve jsem ti chtěl napsat, až když dojde ke stavu, že naprší a uschne, ale ono čekání na můj koment by tě zbytečně trápilo a sužovalo. Ještě by tě třeba mohl postihnout nervový kolaps, kdybys ode mě delší dobu nacházela pod dílkem nic. Ptal jsem se svého svědomí: „Můžu to u tý paní z Brna riskovat?“ A ono řeklo: „No ty vole, to ať tě ani nenapadne!“ Tož už čteš... (a já provádím jednooční mrkot)

Tak od tohoto autora jsem nikdy nic nečetl.

Vždycky mám pochopení pro obskurní postavičky, zvláště pro ty prahnoucí po uznání. 

Řekl bych, že miniatura se snaží (celkem úspěšně) navodit dojem, který někdy čtenář může mít při čtení nějaké napínavé knihy.

Neodolal jsem a koupil si "nového" Márqueze, jeho posmrtně vydaný román "Uvidíme se v srpnu", jsem zvědavý, jaké to bude. Někdy samo očekávání může být napínavé. 

... .

Jinak si, Smilane, myslím, že ,,Princip boje" je ve čtvrté vývojové dimenzi (ve které se na této planetě už asi naplno nacházíme...) schopno dlouhodobě opustit  (logicky) jen malé procento lidstva - a ne náhodou zrovna to existenčně (myslím teď především hmotně) zajištěné... .

(( ...)).

Neviděl bych ovšem celkovou situaci nějak zvlášt pesimisticky; - např. dobrou vůli u generace mladých dospělých (řekněme 15 - 25 let) vidím v daleko vyšší míře, než v jaké jsem ji třeba viděl u té naší... . 

Zeé, především nikdo z živých nemá právo soudit, nebo tvrdit kam a co stane s tím kdo zemřel a to i vlastní rukou, neboť živým toto nepřísluší. smrt je mystérium pro mrtvé, ne pro živé. za druhé estetické a etické normy jsou zborcené, umění dnes z valné části neexistuje, to co např. v architektuře se prosazovalo jako čisté linie, je dovedeno až do prázdných ploch, napříč všemi uměleckými směry zmizel smysl pro detail, neboť dříve umělec věděl, že v detailu je krása a dnes turisté chodí obdivovat historická centra a nikoli výrobní haly, nebo sídliště...

Ještě k tomu, co zde napsal pan Voříšek ve svém komentáři na mou adresu. Věcná kritika básně je kritikou jen tehdy, pokud vytýká skutečné a zdůvodněné nedostatky díla. Znamená-li však svým zásahem znehodnocení obsahu a formy díla, jedná se o přiřazování dílu vlastností, které mu nenáleží. To se týká kritiky mých básní pana Voříška i pana Safiána. Není pravda, že nemám ani špetku sebekritiky, právě naopak. Bráním si své vydobyté hodnoty obhajobou vlastních tvůrčích a stylových postupů. Nikoho neurážím, jen mu sděluji, v případě jeho omylu, že nemá pravdu.  

Ale Luzz...:); cítím z Tvých slov nepokoru člověka, neuznávajícího ,,vyšší řád věcí" (ostatně zde v Čechách (v české kotlině, s tím svým ,,podložím" intuici odřezávajícím...? :) ) o dost častější, než třeba u nás, na jihu Moravy :) ) 

((....)).

Měl jsem zde na mysli ,,oprávnění" ve smyslu předem daných úkolů a zkoušek našeho ,,osudového tubusu", ..., naší aktuálně žité vtělovací, výukové mise.... :)

zeandrichu, mě zaujalo (ne v úplně tom pozitivním slova smyslu) tohle: "... a my, pokud k tomu tedy nemáme nějaké zvláštní oprávnění, do toho raději moc nevrtejme; - starostí dalších máme i tak přeci dost"

- zvláštní oprávnění o něčem přemýšlet/do něčeho "vrtat"? to jako fakt? co to vlastně je? a kdo nám toto zvláštní oprávnění udělí? je vůbec udělováno? kým? na základě jakých kritérií? a kdo toto zvláštní oprávnění má? má ho vůbec někdo? a kdo ho může získat?

(nehledě na to, že "starostí dalších máme dost" je taky dost zavádějící... pro každého je "starost" něco jinýho, ne?)

Jsem negramot, ale překladač mi vždy pomůže, jistě to není dokonalé, ale jistě se alespoň přibližuje, takže:

Ve staré dílně, kde kdysi vzkvétalo řemeslo,

Koželuh snil o dílech s plným srdcem,

Přesto z kůží temně dorazila vůně,

Její šarm zahalila nemravnost ostře obehnaná.

Tkáň, kterou rozřízl, jako ztracené srdce truchlící,

Jeho ruce, kdysi něžné, řemeslné s takovou grácií,

Přesto se zápachu, jako stínu, nikdy neulevilo,

A jeho ruce ztratily svůj dotek, s objetím času.

Ale po letech, když se osamělost přece jen zahalila,

Zápach se stal jeho říší, jeho hrdlo jedovatou bránou,

A z hořkosti jeho duše vyplivl jed.

Ve staré dílně, kde řemeslo tiše umírá,

Koželuch stojí a s povzdechem čelí svému osudu,

Jeho život byl příběhem o temnotě v přestrojení.

Myslel si, že chápe věci lépe než dav,

Přesto zapadá do obdařených vzorců jako všichni ostatní.