Písmák Z kamene do křídel
Tleskl.
A soše na balkóněupadl palec s patinou minula. Že i balkón se úlevou radostně zhoupl v kolenou.
Sedí na zemi a tleská.
Zkřehka
Od naklonění přes zábradlípo dopad k hrudije město skleněné.
Ústa sklářůvyfukují clonu z nádobs neprůhledným čímsi- nenajdeš jméno, dokudse nedotkneš.
/Můžou být otisky na oknech živé. /
Je půl,dole kontury těla bez hmatua všude křikjako bušení do křehka.
Chutná po mléku
Do nového dne
jak svědry po písku
vyjdeš
Táhnutá pod zemi
Jako permoník
Za nového svítání
pískat na ptačí kost,
až se na umělé tváři
zpřetrhají mříže.
Kdysi. Teď. A někdy.
Pod košilí
vineš schodiště
sbité tepající krví orla.
- Do patra se nese dech
Za h r a b a n á
Poklekly stromy zchladu u noh
a povadlými větvemi
hrabaly vhromádce režné vaty.
Přibitou tichem dálek.
Splav
Zapomněla.
Rozhodla se pro to, když utíkala na výroční ples Zahrádkářů propagujících ekologické hnojení.
Na sobě jen noční košili srůžovými třásněmi, které svým třásotem přizvukovaly jejímu hlasitému dupání. Možná, kdyby si oblékla ponožky, zpěv jejích chodidel by na dlažbě nezanechával takovou stopu.
O kuřátkách
Z cinkotu jejich sukní roztéká vzduch. Brázdí spánky kohoutůma objímá kolem ramen,až se chce sednoutdo největší kalužea cinkat s nimik zalknutí. Hlásky jako slaná vodaštípou na zdi:,,Kývej se mnoua já ti při každém představenídám srknout kakaa. “A jak vztyčit ukazovák,když spíž vymetly myšia pusa křičí po sladkém.
Ve Hvězdě
Rozsypal sese všemi svými puklinamikolem nás. Mělnil a mnuldo dlaní použité klíny. Vzpomínka jak otvor v ledu. Mezi omítku a klikuuvázal Gordický uzel.
ŽLUTÝ KOPEC
Důmvhorách ze žlutého skla.
Nebydlí se tu,jen bílé kápězde vkapávají záři do potrhaných látek.
Po ránu sečíst vychladlé peřiny.
Zdi vymleté po tichu- nerušit figurínybubnující okolo lavorového oltáře.
Za kouřem vína
A tak zvěšáku času začalo prskat
rudý opar.
- zhlíny vytlačil,co se už dávno udusilopod peřinou věků.
-- a nad jeho starobylou postelíleštil kostry,súsměvem,sjakým sfoukáváme prachze svatebních alb.
Kladivem
Za ztracenemrozmáčkli kropenaté vajíčko-- bouchlo to,jako když sprásknete dlaněnad stenem rozlitého medu.
Pak se rozutekli do kostelního ticha.
Asi štupovat rukavicenovým odstínem ocelové.
Večerní plavání
A po celé stmívání pršelo,
roztřepené kruhy stepovaly po hladiněrybníka a na hladkých místech mezistrouhali líni jiným rybámdo očí kámen,jako by zalévali suchou kytku lávou. A necítili nic.
Všichni.
Nalokání
V poloklekudrhl rybí kosti,až se šupiny rozplachtilyv osmičkách kolem
kolenních jamek,kde je holubi v talárechposlepovali v psa s tetováním- klekni už. .
Nepadat už
Stlačit dlaně pevně k soběa s hýkavým smíchem nasávatomamnou vůni praskajících křídelmůr. Stuhou z ledových špendlíků stáhnoutkrky jejich kukel,které v podpažní jamcerozpustile pohazují vlasy. A na vypleněné rucenatáhnout rukaviceupletené ze střepin svářečského skla. Píchající saze snad už můra/či jakýkoli jiný hmyz/nepozdraví.
Co přiteče se slunovratem?
Nebe nad námi korodujea my,unaveni z proplétání mezi padající rzí,odkapáváme,spolu s jejími ostnatými steny,do svých nových pramenů. Můj,napitý zbytků mrtvého kovu,tiše stéká řečištěm,vedoucím skrz rostoucí kamenné hráze,do soutoku s Tvým. Pár nepropustných hrázních balvanů námvšak stále bránístéci v jeden proud.
I když dochází papír, pořád skládám
Pobíhám po namrzlých schodech,
do krku mu vlétla rybí kost
a do uší se vplazil šelest.
- seshora
Praskání skla
,,Jednou to pochopíš, holčičko. “
Čokoláda jeho očí se roztékala po unavené tváři. Ta hořká kakaová vůně jí kopala pod kolena a věšela na pokřivenou páteř další závaží. Nenapadlo ji nic jiného, než vytáhnout kapesník a pomalu čistit jeho špinavý obličej.
Plácání pod břehem
stříhá si vlasyuvnitř tlakové nížea monzunyjí na to brousí nůžky
holohlavá,s blonďatou parukou nakřivo,smetává zkobercebasové klíče
Jak dýchají slova
odpochodovala, bez fanfár a konfet, cestou mi vytrhla pár vlasů a pak se zazimovala mezi okenní tabulky /až i lilie přestala hřát/ o příchodu jara hlasuje valná schůze ticha ve Tvém hrdle a každý její nový zápis mi na nose nakreslí pihu.
Přiznání skočilo do vody
vrukavicích zrybí kůžese dloubeš mezi obratli
/jak roztomile melodramatické/
a loupáš znich hrbolky zperníkua na ty zakořeněný lepíš šupinykdyž zaťukám na oknopár mi jich taky připíchneš/potají/na řasy(abych prý neodplula shejnem do teplých vod)
… jen ten rybí zpěv stále plave mezi námi…
Tralalá
vhusté hřívě nocinemotorně bruslímpo zrezlém zábradlíoblezlém psím vínem, prhoua včera uschlými kopřivami
zlatý kočár/tak vtíravě přijíždějící/mi pověsil na kolenadózy stěžkými víky
…stále ještě se podpírám bílou holí…/trochu podkluzuje/
vlíném vzduchu- nasáklém po hořícím celofánu -kreslím žulové rameno
Vyhrabávání bonbónů
mezi mollovým prachemse zase pod postelí krčí,vočích jehličí a pod nehty opadané listí,tak pokládá dopis s křížkem na polštář
Horkou dlaní jí tak po srdci přejeta vkoutě rozehrát na varhanytu Modrou o slunci.
všedi dýmu, šarlatových zápěstí a dutých sklenicdusí své pošlapané a prošlé chvílemyšky vsilonkáchhledající své zrní za paravanem noci
Umět jim tak pověsit na zeďvšechny obrázky ze snůa za ruku je odvést do hor.
Škrtání sirkou
kouř zcigaretoslepil hvězdy,snad najdusvětlonošebaterkou
chtěla bych
si proplétat vlasyjiskrami zjeho prstůa jeho ohněmspálit bodláky zmých bot
- -
Došel mi cukr
nesměj se,znáš to sám
vhlavě hlavolam,píchlej záchranej kruh kolem pasua za rohem číhá černá kočka
Navlékáme korálky
řekněte, pane,
zda umíte dýchat
vmlze zprachu a sazí,
jež se objevuje za sychravých rán
Celulitida u srdce
Zrána se hodím do anestézie,potom totiž necítímstovky sršních žihadel. Přišla mi pozvánka do dalšího dne. Počkejte chvíli. Musím všuplíku najít blonďatou paruku,naučit se červenat roztomilea zapomenout na pacifistický kecy.
S krkavci nad hlavou
Unaven ksmrtivěčnou imitací sám sebeUvězněn vapatii všedních dnívyplněných hledáním středumezi dnem a nocí.
Okouzlen šedým leskem kurtizánse vydávat po tměna honbu za tajemnými pokladyIgnorovat vlastní ubohostjež tě zkopává na kolena.
Asi si koupím křídla
Večerní bezvětří začíná hezky studět a polínka do kamen právě dohořela. Třeba by jen stačilo schovat se vysoko do korun vrb. Anebo plavat až na dno oceánu. Ale já se chci zas topit v dlouhých vlasech, před spaním poslouchat ukolébavku a po snídani tančit valčík.
Proletíme se nad slunečnicemi
Zas začínáš si hrát na větroplachy, nezapomínej – nefouká. Marně v krabici za záchodem šátráš po vhodném klaunovi a s pomocí zkažených hroznů hloubku své studny nezmeříš. tak radši buď kuličkou v ruletě a počkej, na koho padneš jednou ta červená sedmička vyjde.
A já jdu dál
Po těch šedých staletích vzlyků a sebelítosti,náhle zavál východní vítra tak konečně brouk vhlavězačala řvát povel ke vzletu.
A činy dávno promlčené,nechávám spát pod peřinou. už zakazuji všem,i sobě,hrabat vodpadcích za mou hlavou.
Rozloučení
Tvoje víčka se naposled zachvěla a tělo zmítalo boj se životem. Když dívala jsem se, co bylo, co jsme byli a má konečná slova o tobě, meč projel mým srdcem. Teď už nepostavím se před tvé oči a těch pár slůvek vděku nevyřknu. Zůstane jen do paměti stopa vražená na bezvládné tělo a vlasy pobílené.
Recyklace tvého dechu
Černým plechem zakryjivšechny roztrhané polštáře a z hlubin vynoří serozkvetlá slunečnice. Ten, jenž v mém podzemí (často kostrbatém)i v noci nebál se procházetpln tančícího větru (i udušených vod)rozplaval se po podlaze. Den co den na podnosupřinášel mi náruč budníčků,tak přeskakovala jsem monotónost vzduchua vydávala se do korun stromů. Mé oko premiérově zalesklo se(derniéra zároveň)a stouplo si do fronty na jahody(a jak dlouhá je),pokoj narvaný vískotem(chci ohluchnout)i můr lítajících u zdi(podej mi botu).
Ohryzané resumé
Ze stále sílícího čvachtání kapek pomalu hluchnul. Skrz vylitý jogurt se mu opět vracely dávno zapomenuté momenty a začínal chápat, že dnes kohoutkem neotočí. A tak se pomocí oddrátované bomby vydal po modré stezce, jež ho jako vždy dovedla k sluneční posteli. Neuvědoměle rozkvetlý vlčí mák zaduněl oblohou a pramen pomalu vysychal.
Rozkvetla sněženka
A tak se plazí. Přes horké topinky stuňákem, ze kterých vpravidelných intervalech vystřikují žlutí bělásci.
Rozmachujíc rukama okolo se snaží najít ztracené oválné oko. Ale kvůli stále doléhajícímu vřískotu ledňáčka ustupuje od svého spánku a rozbíhá se proti tornádu, které sradostí vyplivne jakoukoli ponožku.
Ale tak třeba se někdy potkáme
Se zavřenými ústy křičím Do vakua tvaru koule Připomínajíc hloupou plavovlásku Navlečenou do pavučin Tak si nandám Pořádnou dávku tvé dálky A hned vidím modřeji, zas mám Chuť jít se proletět Po červených lesích Ze kterých se vrátím bez bot A s rozcuchanými vlasy Ještěže jízdenku na vlak Jsem dávno roztrhala A pěšky chodit nebudu.
Básní tak být
Kdysi jsem poznat lásku chtěla. Lásku, jež líčilo per poetů nespočet. Takovou, kdy srdce do hrudi se nevleze ti,kdy vidíš pohlazení řas,když cítíš slunce modré. Jak blondýna bláhově doufala jsem v můj sen,až poznala jsem, že život není básničkaa já veršem v ní.