20050328
Byli jsme s rodinkou ve vysokych horach, kde bylo plno stromu plnych zivota, krasne zelenych. Take tam byl takovy velikansky sraz a dole v nem reka, drava. Meli jsme sebou velike bagly. Hledali jsme cestu.
Odraz
V odražené hladině na sebe hledíme
a už ani nevíme co si říci.
Vstoupit do řeky se bojíme,
tak jako zapomnění,
Moje smutnění
Do papíru vyhozené básně Mohlo by mi být krásně
TŘÍDÍME ODPAD. CO JE TO ZA NÁPAD.
zůstanou stejně ztracenézdá se ti to být lhostejné.
jako ty tvé cos nikdy nenapsal.
Za propisku s beruskou;) co se mi vubec nelibi
Šeptám ti do ouška slaďoučká slovíčkaa ty se culíš,pak zas chvilku zticha jsema ty čekáš jen a jenco vymyslím si dál.
A když mě nic nenapadá,
přepadne tě vášeň dravá,
jež obrátí celý svět.
St. Valentine
Pour toi je trouve pas les mots facilement,
n'importe quel idiot peut dire "j t'aime"
sans avoir les sentiments
- de l'amour, de la folie, du bonheur.
oui
A, oui, ce sont les problemes de la vie,
tu sais plus qui tu es et comment se debrouiller. Quoi manger et quoi dire quand tu veux pas mourir.
Blízkost duší
Blízkost duší.
Je tady, teď.
Jen tak necivět,
neposílat poslední
utíkám
Utíkám přes svahy hor, pro pocit, že je kam. tímto se před tebou zamykám. Roztrhané šaty, rozcuchané vlasy, asi k tomu patří. Jak mlha v dešti, kapičky štěstí, nasávám.
Společnost
Pohled na společnost přes myšlenky Richarda Bacha po přečtení jeho knih Nikdo není daleko, Jonathan Livingston racek, Iluze, Most přes Navždy, Útěky z bezpečí aneb dobrodružství duše a rozečtení knihy Dar křídel. V této eseji píši o myšlenkách, které jsem zachytila v jeho knihách, které ve mě zůstaly a žiji jimi dodnes.
Společnost je naše velké já. Je odrazem nás samých.
Byla by to báseň, však není, jen další vánek bezesnění.
Srdce mě bolí, z té mojí zloby na tebe. cvrček tu cvrliká, to je pane muzika. Písmenka od tebe, čekaná dneska, asi už nepřijdou a to pleská. přes moje přání a důvody marný.
Čekání
Poslední doušky
slovíček z poetiky,
kdysijsem slyšela v sobě.
spustí se za dotyky,
Ticho
Písmenka letí vzduchem,
některé si chytám
pro sebe
a zas je pouštím
Můj první sonet
Taková je láska pravá,poupě růže kvete světci,ve tvém přenádherném srdcia trny jej probodává.
Je to něha, kterou dává,ten jenž miluje tě přeci,já od tě nazpět nic nechci,z plna hrdlahned dodává.
Ač přežil by stovky let bez tebe,když se v mlze objevíš ty,tak klidně zahodí i sám sebe,jen pro to vaše společné nebe. nebojí se ani nahoty,protože ví, že to tam nezebe.
Pro něj, on to ví :)
Tak sklenku vína si dám,
abych zlepšila náladu svou,
neptej se mě,
proč ráda tě mám,
Tara a čarodějnice
Tara se zdála být obyčejnou dívkou.
Né, že by čekala v posteli s dýkou.
Ona jen měla své cíle,
které byly daleko, míle.
Díky ti
Díky ti za doteky,
které cítím zas a zas,
když vzpomenu si na nás.
Říct ti díky, za doteky,
(bez názvu)
Netušíš kolik můžeš dát a vzít,
netušíš, že chytit ruku znamená něco chtít.
Pohled do očí tvých urychlený,
zůstal mi v paměti uschovaný.