Písmák Insipirace
„Budu tvojí inspirací, lásko. Inspirací. “ šeptám mu vzrušivě do ucha. Svášnivým vzdycháním mu jazykem polaskám citlivá místa za uchem.
Stopařka
Stála na krajnici dálnice spravou nohou ležérně pokrčenou, druhá byla napnutá, takže dívka měla nedbale, až vtom byla jakási svůdnost, vysunutý bok mimo osu těla. Její oblečení vypadalo, že jistě pamatuje lepší časy. Široké černé kalhoty do zvonu byly na mnoha místech potřísněny tmavými skvrnami nejasného původu, nejspíš od bláta. Před chladem ji chránila jen lehká světlemodrá mikina a černá vesta s kapucí.
Ztracené naděje
Hluboko vlesích kráčí kulhavou chůzí starší žena, téměř zbavená iluzí, zklamaná životem, přesto jde, dýchá, žije – živoří. Nad kopci se pomalu smráká, stařena se blíží ke svému úkrytu – kýmsi amatérsky stlučené boudě z dříví. Nemá domov ani rodinu. Než se její muž upil ksmrti, porodila mu čtyři děti, žádné se nedožilo dospělosti.
Staří a mladí
„Benny, ke mně. “ zaječím nervózně na svého padesátikilového drobečka, řítícího se vysokou rychlostíke střednímu knírači vbarvě pepř a sůl. Zastavit se, natožpak vrátit se ke mně, ho pochopitelně ani nenapadne. Naštěstí je i přes své mohutné vzezření mazel, který – jak se říká – by neublížil ani mouše.
Pomluvy a sebedůvěra
I.
„Máš čas. “ zavolá na ni Eliška. Lenka se zamyslí, přimhouří oči a na tváři se jí usadí zadumavý výraz.
Nejsme blbí
Prolog:
Víte, chceme Vám jen říct: „Nejsme blbí. “.
Dneska je Mikuláše, venku se prohánějí všichni čerti, ale mě naši nechali doma. Divíte se.
Dětská nestálost
Lucinka se probudila do pohádkového rána, plného příslibů. Vždyť dnes je přece Štědrý den. Dvakrát, třikrát se protáhla a zavrtěla ve své postýlce. Topení příjemně hřálo, a tak zkopala deku na koberec.
Skály
Živá holka. Každý by to o ní řekl, jako sluníčko. Věčně usměvavá svelkýma, tmavýma a zvídavýma očima a – na to nesmím zapomenout – na slunci (jak jinak…) se lesknou její kaštanové jen lehce zvlněné vlasy. Ale uvnitř sebe skrývá plachost, nesmělost, ostýchavost a ten neustálý pocit strachu.
Ďábel versus lidé
Zbožňuji dny jako je tento. I když se na to koukám asi trošku jinak nežli Vy. Právě na tom záleží. Pohled zokna Vás přiměje navlíknout se do teplé zimní bundy, okolo krku ovázat šálu, která – jak se říká – trochu kouše, ale za to pořádně zahřeje, na hlavu nasadit čepici, kterou by nejspíš neznámí lidé označili jako totálně mimo sezónu, jednoduše out, ale vy ji milujete možná ještě víc než babiččin sváteční koláč nebo možná jako památku po té babičce.
Touha
Toužím po Tobě, Tvých letmých dotecích, úsměvech. Ale neznám Tě, ni Tvou lásku a povzbuzení.
Ale toužím… Že přijdeš,že se ujmeš duše mé ztrápené,usoužené touhou po Tobě.
Poraď mi, jak zkruhu ven.
Smrt
Smrt – fascinující kráskavledovém hávu,polibkem skrvavě rudou rtěnkou,pošle Tě spát.
Do pekla. Do ráje.
Dozvíš se hned – jak rety si vTobě smočí.
Stařenka
Seběhnu dolů do metra po eskalátoru a mám štěstí, protože vlaková souprava zrovna přijíždí do stanice. Nastoupím do prvního vagónu prostředními dveřmi a pohodlně se usadím. Kotníky zkřížím přes sebe, vínovou kabelku, která mi ladí skostýmkem, si položím do klína a na ní si volně spustím ruce. Mezitím vagón dojede do další stanice, na nástupišti si všimnu starého pána.
Nešťastná láska
Miluju, když se usmíváš. Miluju, když se na mě podíváš.
Nesnáším, když odcházíš. Nesnáším to a Ty to víš.
Starosti
Sedím.
Sedím na lavičce vparku. Je teplé červnové dopoledne. Sluneční paprsky mě lechtají po nahých holeních, kolenech a části stehen.