Dračí studna

    Kdysi dávno, za sedmero čajovými horami a sedmero řekami, stála u břehu Osmé řeky chaloupka. V Osmé řece však poznenáhlu začala ubývat voda a zdejší převozník Tadeáš se začal strachovat, že přijde o práci a nastane bída. Jen žízní by snad neumřel. Na hoře, která svým vrcholem připomínala rozkrojené jablko, pramenil dravý horský potok, který se nedaleko převozníkova obydlí vléval do Osmé řeky. Nikdo mu neřekl jinak než Zvoneček, jak vesele spěchal dolů ze skal. Ale i Zvoneček zesmutněl a v poslední době zvonil spíše umíráček.

    Tadeáš nevěděl, co si počít a zasnil se do starých příběhů o vodě, jež se v jejich rodině vyprávěly odedávna. V jednom z nich se povídalo o bájném jezeře, ukrytém na Dračí hoře v Mlžném království. Jeho voda je prý tak čistá, jako jsou čisté duše dětí, když přicházejí na tento svět, a čerstvá, jako je věčnost. Z jezera mohou pít jen draci, kteří zároveň kouzelnou a tvořivou vodu střeží před zkalením nerozvážnou lidskou rukou. Avšak lidé, kteří se kdy vypravili do Mlžného království, nikdy Dračí horu nenašli.

    Dny plynuly. Bez jakékoli naděje naslouchal milý Tadeáš se smutným srdcem Zvonečku a pozoroval, jak se mu řeka ztrácí před očima. Pomyslil si, že tu něco nehraje. Řeka přece nevysychá jen tak. A jak tak dumal, zaslechl zvonivým hlasem volání k prameni. V téhle chvíli už neměl co ztratit. Dal do mošny pecen chleba, máslo,nůž a svůj kabát a vyrazil nahoru za zvoněním.

Vítr ho popoháněl vzhůru a stromy jej chránily před prudkým sluncem. Šel již velmi dlouho a když se zastavil, aby si otřel čelo, kde se vzala, tu se vzala babizna. Křičela a lamentovala na celý les a jak spatřila převozníka, spustila: “Dobrý muži, koza mi utekla. Běžela zrovna tam, do kopce, potvora jedna. Chyť jí!”

    Tadeáš zpozoroval kozu, jak poskakuje mezi stromy. Rozběhl se tím směrem a po chvíli jí táhl, pěkně udýchaný, nazpátek k babizně. Ta kozu lískla a namísto poděkování jen zavrčela. Pak se ihned otočila a zmizela i s kozou, než bys řekl švec. Na místě, kde ještě před chvílí obě stály, se najednou objevil kameninový džbánek. Převozník se podivil; řekl si, že to nebude jen tak a přibalil jej do mošny.

    Setmělo se a ochladilo, když došel k prameni Zvonečku. Po dlouhém a podivném dnu byl Tadeáš pěkně unavený. Ale ještě než se uložil ke spánku, nabral do džbánku vodu, aby zahnal žízeň. Jak tak držel džbánek, voda v něm se začala rychle ohřívat. Bylo mu to vhod, ohřál se a celý udivený šel spát.

Jak tak spal, zdál se mu zvláštní sen. U pramene Zvonečku spatřil nádhernou bytost, která měla ve vlasech zapletené křišťálové zvonky. Byla to Vodní víla, paní Zvonečku. A jaká nádherná, až se Tadeášovi i ve snu tajil dech. Přes všechnu krásu bylo znát, že je Vodní víla velmi smutná. Za celičký sen nepromluvila, jen ukázala pod sebe a zmizela.

    Už za svítání se převozník Tadeáš probudil, bezděčně se zadíval k problikávajícímu slunci mezi stromy a zdálo se mu, že zahlédl místo, na němž ve snu stála ona krásná víla. Jako omámený šel blíž a spatřil průrvu, která vedla kamsi do hlubin. Sluneční paprsky náhle dopadly na okraj průrvy a Tadeáš spatřil schody vedoucí do nedohledna. Odhodlal se a začal pomalu sestupovat. Jak tak scházel po schodech, začala se mu točit hlava. Jako omámený a zbavený všech smyslů se začal propadat tmou.

    Když otevřel oči, s údivem zjistil, že je v Mlžném království. Byl obklopen zvláštními, starými stromy a neviděl dál, než by doskočil. Před ním se nejasně rýsovala cestička. Ještě než stačil vykročit, kde se vzala, tu se vzala, objevila se malá holčičku. Hrála na dřevěnou píšťalku, proběhla kolem Tadeáše a hopsala pryč. Převozník nemeškal a běžel za záhadnou dívenkou. Běžel dlouho, předlouho. Když pojednou skončil les, roztrhla se mlha. Holčička skočila kamsi do hlubin a zmizela. Před užaslým Tadeášem se naskytl nevídaný obraz.

Stál na útesu, za sebou měl mlhu a před ním se rozevírala podivuhodná krajina. V té krajině byly kopce, kam se jen podíval. Ale nade všemi trůnila hora, která byla tak mohutná a vysoká, že se až mraků dotýkala. Kolem ní létali draci. Tadeáš se zachvěl, až se mu strachem zuby rozdrkotaly. Potom, co se aspoň trochu zmátořil, si bezradně sedl. Jak tak rukama šátral zmateně po zemi, nahmatal něco malého. Podíval se blíže a poznal holčiččinu píšťalku. Přiložil ji ke rtům a opatrně zapískal. V tu ránu píšťalka zmizela, zato se však ozval mohutný ptačí skřek. Překvapenému převozníkovi se vrátila ozvěna a vedle něj zatřepetala mohutná jestřábí křídla. Dlouho vedle sebe seděli, koukali se na sebe, až se Tadeáše napadlo zeptat: “Co já tu vlastně dělám?” Jestřáb odvětil: “Vlez mi na záda.” Převozník přece jen chvíli váhal, ale nakonec se na jestřába vydrápal. Ten se lehounce odpoutal od útesu, vznesl se vysoko k nebi a nabral směr Dračí hora. Tadeášovi nepřestaly drkotat zuby, v životě nelétal. Klidný let ho ale ukolébal a unavený po dlouhém putování usnul.

    Když se Tadeáš probudil, vyděsil se. Zjistil, že ho jestřáb zanechal v dračí sluji a odletěl kdovíkam. Sluj byla ohromná a temná. V šeru však bylo možno rozeznat nepřeberně zlata a šperků, nakupených na velkých hromadách. V tu chvíli Tadeáš poznal, že staré legendy o dracích nelhaly. Shromažďování zlata bylo jakousi záhadnou dračí potřebou. Po chvíli ucítil převozník pronikavý pach síry a štípání v očích a honem běžel ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Až později si uvědomil, že ani nestačil nabrat do mošny toho vzácného bohatství. Přitom mu bylo stále divné, proč zde žádný drak není.V tom zaslechl velmi vzdálené zacinkání. Dlouho se nerozmýšlel a ihned se za známým zvukem zvonečku vypravil.

    Dlouho běžel přes ošlehaná pole, stále sledujíc cinkání. Až se dostal na širokou cestu, v níž byly patrné obrovské stopy. Zvolnil krok a rozhlédl se kolem sebe. Tu spatřil nepochopitelnou scénu. V jedné obzvlášť hluboké stopě byla babizna. Přesně ta, se kterou se Tadeáš nedávno setkal v lese. Tentokrát se marně se drápala nahoru a opět hlasitě nadávala. Převozník neváhal, rozběhl se k ní a pomohl jí ven. Z toho všeho mu šla hlava kolem. Ale babizna mu řekla: “Děkuji Ti, dobrý člověče. Máš srdce na správném místě, pokračuj dál přímo za nosem a dorazíš k netušenému.” Usmála se, zmizela a na zem spadl malý stříbrný zvoneček.

    Tadeáš jej opatrně sebral tak, aby náhodou nezacinkal, a rozhlédl se kolem sebe. Před ním se rýsovaly stromy. Cesta se zužovala, ale stále tam bylo dost místa, tak akorát pro draka. Nešel vůbec dlouho, když tu se před ním objevila další překvapivá podívaná. Před sebou spatřil velikou a jasnou vodní plochu, k níž se slétali draci a radostí šlehali, když se z bájného dračího jezera napájeli. Tadeáš zůstal stát, ústa dokořán a jenom sledoval tu nádheru dračího ráje. Když slunko vystoupalo, slétli se snad všichni draci, kteří na Dračí hoře žili. V poledne se uložili kolem jezera a usnuli. Tadeáš se strašlivě bál, ale sevřel pevně džbánek v ruce a vykročil. Jak draci chrápali, tak také tvrdě spali. Ale když se do jejich sykotu zaposlouchal, k překvapení zjistil, že zní překrásně. Propletl se mezi obrovskými dračími těly, z nichž zelené šupiny zářily jako smaragdy. Konečně se ocitl u břehu.

    Voda nebyla jen průzračná, byla vznešená a ladně se vlnila. Odrážela vše, co nad ní bylo. I odraz nebe jevil se skutečně. Třesoucí rukou nabral do džbánku vodu. Ta se zdála být tvrdá jako kámen a lesklá jako vyleštěný mramor. Neodolal pokušení a džbánek přiblížil ke rtům. V okamžiku spojení vody z Dračího jezera a Tadeášových rtů sebou začali draci ošívat a probouzet se. Tadeáš strnul, krve by se v něm nedořezal. Když draci už už otevírali ohromná dračí víka, vyklouzl mu z druhé ruky zvoneček, který celou dobu svíral. A zvoneček tentokrát zacinkal až příliš pronikavě. Tadeáš zavřel oči a očekával konec…

    Když převozník Tadeáš otevřel oči, samým překvapením zamrkal. Ocitl se zpátky u pramene Zvonečku. Jen tajemný vchod, kterým se před časem dostal do Mlžného království, zmizel a místo něj zela holá skála. Až teď si s radostí uvědomil, že má v ruce stále džbánek s vodou z Dračího jezera. Náhle se dostal do jakéhosi zvláštního vytržení a před ním se zjevila Vodní víla, paní Zvonečku. Vše kolem nádherně cinkalo a ona sama se božsky usmívala. “Milý Tadeáši,” oslovila okouzleného převozníka, ”provázela jsem Tě na cestě Mlžným královstvím. Teď máš v ruce poklad a dobře s ním nalož. Vzpomínám si, jak ses ptal sám sebe, proč řeka vysychá. Pak věz, že v každé době se střetává Zlo s Dobrem. Nyní začíná pronikat zlá síla i do Vodní říše. Řeka, která schne, bývá stižena zlou kletbou. Kletba může pocházet z nenávisti mezi lidmi či z uhranutí zlých bytostí. Osmou řeku a Zvoneček můžeš osvobodit, jestliže vyliješ všechnu vodu z Dračího jezera do Zvonečku, přímo zde u pramene.” Sotva to dořekla, smutně se usmála a zmizela.

    Tadeáš zaváhal a přes tvář se mu mihl stín. Napadlo ho, že když je ta voda tak kouzelná, proč by si ji nenechal pro sebe. Představil si sám sebe, silného a velikého se spoustou bohatství. Dokonce, jakoby se na chvíli opravdu stal drakem. Samou dychtivostí Tadeáš sevřel džbánek pevně dlaněmi, ale znovu zaváhal. Pomyslel na lidi z vesnice, na vysychající a smutná koryta řek. Jak tak u pramene vnitřně zápasil, voda v džbánku začala vřít a džbánek se nesnesitelně rozpálil. Tadeáš jej neudržel a upustil do Zvonečku.

    Přesně ve chvíli, kdy se voda z Dračího jezera dostala do Zvonečku, se potok neuvěřitelně vzepjal a vydal ohlušující zvonivý tón. Jeho tok se zmohutnil a srdce při pohledu na něj plesalo. Ohromený Tadeáš se rozplakal a prosil za odpuštění. Dlouho plakal, litoval svého pokušení, kterým mohl zahubit sebe, krásnou vílu a vyhnat lidi z kraje Osmé řeky.

    Když se z celého srdce vyplakal a když oči pozvedl, spatřil Zvoneček a kolem něj mlhu. Na kameni před ním stál starý známý džbánek. Byl naplněný vodou, která mu cinkala celou cestou domů. Než Tadeáš dorazil ke své chýši, celý den ještě putoval podél břehu Osmé řeky. A skutečně viděl, že ožívá a plní se čistou vodou.    

    Konečně byl Tadeáš zase doma. Nežli se však stihl se svou chaloupkou přivítat, stala se pozoruhodná věc. Džbán mu z ruky vyklouzl a rozbil se o kámen. Na místě, kam dopadly střepy a kapky vody, vyloupla se rázem čisťounká křišťálová studánka. A tak léta ubíhala, studánka sloužila Tadeášovi i ostatním. A na znamení dobrých časů vyrostl u studánky vysoký keř; ne nepodobný keřům z Mlžného království.