Rodinný výlet

Odpočíval jsem na zadním sedadle našeho vzpomínkami oprýskaného auta. Opřený čelem o okénko jsem nepřítomně sledoval míhající se přírodu. Bylo ještě ráno a mírně mrholilo. Kapky nepřirozeně pluly po skle a zvuk okolí byl nahrazen tichým předením našeho motoru. Uklidňovalo mě to a snad i mírně uspávalo. Byl jsem rád, že nemusím na nic a nikoho myslet a být v poklidné samotě. Blažený.

S pootevřenými víčky svět nabývá zcela jinou tvář. Vše, jakoby se jen zdálo. Sen. Chtěl jsem tolik snít. Být daleko od všeho reálného.

Nečinně jsem seděl a hleděl do prázdna. Jen tak, bez rozmyšlení. Snažil jsem se uniknout přítomnosti, minulosti,… myšlenkám. Na chvíli se mi to i podařilo. V takové chvíli pak pro vás čas neexistuje. Jen absolutní svoboda. Ta skutečná svoboda.

Škoda, že to vždy trvá tak krátce.

Pamatuji si, jak nás mlha dělila od okolního světa. Vše bylo tak tiché a poklidné, že nás veškerý strach a obavy míjeli. Nic než my a naše mlhavá budoucnost.

Pozoroval jsem své rodiče. Ani Nevím proč. Snad z obav. Sledoval jsem pohyby jejich těl a naslouchal tónům hlasů. A bylo mi náramně dobře. Byli jsme rodina.

Byla půlnoc, já ležel na zadním sedadle a pozoroval světla lamp, jak splývají v jednu nikdy nekončící čáru. Lampy míjely a já se pomalu blížil k vytouženému spánku. Byl jsem tak unavený.

Až ta nekonečná čára světel najednou zmizela. Tma. Zavřel jsem víčka a jakoby ze vzdálené končiny naslouchal lehkému oddychování mých rodičů. Všeuklidňující něha spánku nás pohupovala v nepatrných vlnkách a dávala najevo, že vše je tak, jak má být.

Poté jsem už nic neslyšel, jen škvírkou mezi víčky mi prošla zář světla, která příjemně hřála na mých lících. Nepřítomně jsem se pousmál.

*          *            *

Nedaleko ode mne seděla dívka, měla ve vlasech vpletené růže a také šaty měla červené. Rozhlížela se kolem sebe, jakoby někoho čekala. Jakmile mě spatřila, hned se rozplakala.

„Proč pláčeš?“ ptal jsem se.

„Protože jsem sama.“

„Ale to je přeci nesmysl. Jsem tu já, takže nejsi sama,“ utěšoval jsem ji.

„A stejně jsem sama!“ řekla trucovitě, až se jí věneček z růží zakolébal, „Já tě vůbec neznám a to se nepočítá. Mít rodinu nebo milovaného člověka znamená nebýt sám. Takže jsem sama!“

„A to jsi nikdy nikoho neměla?“

„Rodinu, ale ta už dávno odešla. Občas, před spánkem, na ně myslím a povídám si s nimi o všem možném.“

„A oni ti odpovídají?“ zeptal jsem se co nejšetrněji, aby má otázka nevyzněla posměšně.

„A proč by ne?!“

„Tak proč se jim nesvěříš se svou samotou?“

Dívka se na mě široce usmála a odtančila ode mne jako lístky růží ve větru. Věděla, co by jí odpověděli. A byla šťastná, že to vím i já.

Šel jsem dál. Tráva mě příjemně šimrala na chodidlech. Došel jsem až k útesu a poslouchal šum moře. Vedle mne pochmurně seděl chlapec. Hlavu skleslou a prázdný pohled plný utrpení.

„Když se na moře díváš déle, přestane ti připadat krásné. Je kruté. Kruté jako život. A příliv sem zanáší jen to nejhorší, co v moři je.“

„A co odliv? Ten přeci vše zas odplaví. Stejně jako je to v životě, jsou špatné dny, ale vždy přijdou i ty dobré.“

„Tady odliv není.“

„Tak jdi někam, kde odliv je!“ řekl jsem až naštvaně, jak mě jeho pesimismus otravoval.

„Nechápeš to. Nikde, kde budu, odliv nebude. Všichni Bohové se proti mně spikli. Kdybys prožil, co já, pochopil bys také.“ Až nyní, kdy se na mě utrápenýma očima podíval, jsem si všiml jeho zjevu šílence. Měl prošedivělé vlasy, obličej v prapodivné křeči a okousané rty.

„Nemá cenu se vzpírat síle, která je silnější než jsi ty. Proto tu sedím a čekám na smrt. Po té jediné již toužím. Nemám ani sil zabít sám sebe. Jsem odpad, co sem moře vyplavilo.“

„Ty ale musíš bojovat!“ chtěl jsem mu dodat odvahy a taky sám sobě, „Vždyť bojovat znamená žít. Nemá cenu se utápět v beznaději a sedět stále na tom samém místě. Jdi a hledej. Třeba najdeš konečně štěstí. Žij přeci!“ objal jsem ho, jak jsem byl naštvaný a jak jsem si uvědomoval i vlastní zranitelnost.

„Všechno bude dobrý, synku. Věř mi,“ přitiskl mě k sobě ještě silněji a já zpozoroval, že přichází odliv.

*          *            *

Probudila mě palčivá bolest v hlavě. Neviděl jsem nic než šmouhy nezřetelných světel. Chtěl jsem se pohnout, ale stísněný prostor mi to nedovoloval. Má vlastní duše se cítila stísněná. Všude bylo ticho, jen občas bylo slyšet zaskřípání železa. Prodral jsem se malou škvírou, když dveře nešli otevřít. Cestou ven, z té ocelové hrobky, jsem zahlédl tváře rodičů. Jejich těla byla spoutána a pokřivena hromadou šrotu, co po našem autě zůstal. Maminka, jakoby spala a měla se právě probudit. V její tváři nebyla znát jakákoliv bolest. Jen vlasy jí do ruda barvila krev. Jakoby měla na hlavě věneček z růží a skrytě – jen pro mě – se usmívala.

Šel jsem k nim blíže, abych jim snad pomohl, když mě tatínkova slova zastavila. Podíval jsem se do jeho klidných očí.

 „Všechno bude dobrý, synku. Věř mi,“ a usmál se, jak se nikdy před tím neusmál.

Usmál jsem se také, i když mi krůpěje slz stékaly po tvářích.

Světla zhasla.                                                            Světla zhasla.