Láska ne(ve)smírná

Byla studená noc, jaká ostatně téměř vždy bývá ve vesmíru. Už dlouho jsem se nesetkala s žádnou galaxií natož Sluncem. Plně jsem si užívala svou samotu – čelo přilepené na skle a tupě doufající, že se objeví alespoň nějaká loď. Řeknu vám, že tyhle cesty za dobrodružstvím nestojí za nic. Myslela jsem si, že na své první cestě objevím spoustu nových přátel a míst, kam vtíravá lidská noha dosud nevkročila. Namísto toho civím do prázdnoty. Zatracený vesmír!

A poté… Ve chvíli, kdy má rezignovanost na život dosahovala nebezpečné výše, se objevila loď. Ne, nebyla to loď. Byl to koráb, obrovský a majestátný koráb. Přiletěl mě zachránit a vyprostit ze spárů osamělosti. Byl to můj hrdina.

Nejdříve, jako správný džentlmen požádal o povolení vstoupit na loď – jaký krásný a mužný měl hlas. Sestoupil po žebříku a úsměvem mě pozdravil. Byl statný, krásný, okouzlující, … Byl to jediný muž v okruhu několika světelných let.

Promluvil na mne. Ach. Celá jsem se pod jeho pronikavým hlasem rozklepala. Řekl: „Kde máš vercajk? Motor mi netáhne.“

Nevěděla jsem, co po mně můj princ chce. Roztáhla jsem ruce a dala mu najevo, že můj hrad je i jeho hrad.

Byl tak pracovitý! Neznal odpočinku. Stále něco opravoval. Přes dvě hodiny nedělal nic jiného, než že vyndával různé součástky a pak je vracel zpátky. Nakonec se postavil a kopnul do rozebraného motoru.

Celou noc jsme poté strávili společně a já mu s láskou ošetřovala pohmožděný palec. Chudáček, tolik bolesti si vytrpěl.

A když jsem říkala celou noc, myslela(spíše doufala) jsem tím celou věčnost. Ve vesmíru je totiž noc stále…

Taková příležitost je jen jednou za život. Uprostřed ničeho jste jen vy a váš vysněný princ. Držíte se za ruce(nebo za palec) a počítáte hvězdy. Nic nemůže být krásnějšího.

Přitiskla jsem se ještě těsněji k jeho mužnému tělu a zamilovaně řekla: „Ihned jak jsem tě spatřila, jsem věděla, že jsi ten pravý. Tvá chůze, gesta, výřečnost a tvé oči… tvé oči mě uhranuli. Musela jsem procestovat celý vesmír, abych tě nakonec našla. Nyní už vím, že celý můj život směřoval jen a jen k tobě, drahý. - - - Miluji tě.“

Netrpělivě jsem čekala, až mou lásku bude opětovat a řekne těch několik krásných slov lásky. Ale on mlčel. Ba dokonce mírně chrápal. Ve své nejdůležitější chvíli života jsem naň pohlédla a uviděla spícího idiota, který mi slintá na rameno.

Plná vzteku jsem odvalila svého prince a zamířila si to rovnou do strojovny. Motor byl za pár minut opravený a jeho loď tak připravená k odletu.

Namísto toho aby se omlouval za své naprosto nemístné chování, řekl jen, že by ten motor klidně spravil sám, kdyby se tak nešťastně nezranil.

Zabila bych ho, kdyby neutekl.

Díky bohu, že vesmír je nekonečný a člověk se v něm může lehce ztratit a postarat se, aby nepotkal ten nejnižší žijící druh - muže.

(I když o týden později jsem potkala jednoho policistu a říkám vám – je to láska!)