Zimní večer

Byl chladný zimní večer a sněhové vločky poletovaly potemnělou oblohou. Eruanna seděla ve výklenku okna a sledovala tu nádheru. S jakou elegancí si vítr pohrával s malými bílými chuchvalci. Slyšela zvuk dřevěné flétny, která dodávala okamžiku na ladnosti. Bílé pláně, klid a pokoj domova, praskající dříví v krbu, to všechno pro ni znamenalo víc než letní východ slunce. Cítila se volná, protože byla přesně tam, kde být chtěla. Z tepla svého domova mohla sledovat tu nádheru. Připomínalo jí to nebe, vše najednou zbělalo a zdálo se tak čisté, jako by nic, naprosto nic nemohlo být pošpiněno hříchem. Všechny obavy, starosti, bolesti i strachy byli skryty pod tlustou sněhovou peřinou a ještě dlouhou chvíli tam hodlali zůstat. Vyběhla ven, jen v tenké noční košilce, bosá a tančila mezi vločkami, které se zaplétaly do jejích hnědo-černých vlasů. Vypadala jako anděl a dokonce se tak na pár okamžiků i cítila, jako by snad mohla létat. Necítila zem pod nohama. To co právě dělala bylo šílené, ale cítila se volně, bez zábran, prostě jen svobodná. Nepotřebovala nikoho a nic, teď byla prostě sama sebou. Necítila mráz ani na okamžik, přestože líčka na její tváři po chvíli zrůžověla. Když o tom tak přemýšlela, možná to byl jen sen a třeba se to ani nestalo, ale i tak to byl ten nejhezčí okamžik jejího života.