Život

Život
 Prolog:
Je zvláštní, že všechno, co je kolem nás, nám připadá důležité, i když nejpodstatnější jsou naše pocity, právě ty, kterými utváříme náš vztah k nám podobným bytostem. Je s podivem, jak často myslíme na své blízké a jak zřídka zatěžujeme svou mysl sami sebou. Je nepochopitelné, že to, co si dovolujeme nazývat životním koncem, je začátkem, že ve chvíli, kdy si moc přejeme pokračovat, nedokážeme pořádně vybrat ani první slovo a že v okamžiku posledního výkřiku litujeme, že už nebude žádný další. A pro to všechno žijeme, i když někteří pro totéž umírají.

Jsem stále tady- pro svou rodinu, své známé, milované osoby, které možná milují i mne, nejen sebe- stejně jako vy. Zůstávám s ostatními, protože na něco čekám- i vy čekáte, a přesto někdy ztrácíte trpělivost, už nechcete otálet a připadat si prázdně- tak vysíleně jako já. Jsem s vámi, neboť vás chci přimět k tomu, abyste přestali doufat a snít a začali existovat- ne jindy, ale hned teď.

                                                     Kapitola 1.                                                   Londýn 1947
Vběhla do pokoje a prudce za sebou přibouchla dveře. Zamkla a než předsunula před vchod do místnosti komodu, vzpříčila kliku holí. Otevřela okno a vpustila dovnitř trochu toho teplého letního dne, který jí připadal jako něco, co se jí snaží uvěznit v této nekonečné realitě- a tehdy pochopila, že vyhlédla ven, jen aby příroda pocítila Claiřino vymanění se- její nezávislost.

Chtěl Claire chytit za ruku a zastavit ji. Měl v úmyslu ukázat jí, jak moc ji potřebuje. Viděl v jejích očích zvláštní známou úzkost a zpanikařil- tohoto okamžiku se vždycky děsil a pochopil, že nemůže vůbec nic dělat.

Claire Nortonová, zamčená v pokoji, hleděla skrz prosklené dveře na “mladého pana Walshe“, poslala mu v myšlenkách poslední polibek a z pracovního stolu vytáhla nůž na dopisy. Slaný potůček slz jí smáčel tváře- vbodla ostří pod modrou blůzku, zavřela oči a uvolněně si lehla na koberec. Pozorovala světýlka na stropě svých víček- bylo jich pořád víc, čím dál zářivější- a poslouchala Richardovy prosby, které se rozbíjely o její ušní bubínky jako krápníky v jeskyni.

Richard vyrazil loktem jednu za skleněných tabulí na dveřích, pravou rukou vyndal dřevěnou vycházkovou hůl a pokusil se odemknout- klíč nebyl v zámku. Chtěl odstrčit komodu, věděl, že se dovnitř už nedostane a přesto se odmítal vzdát. Nakonec se opřel o stěnu na chodbě a pomalu klesl do dřepu. Položil si hlavu do dlaní- vydechl.

Vydechla.

před pěti dny:
 ,,Dobré ráno, Claire! Jsem tu! Co děláš?“Richard přišel o pět minut dřív- jako vždycky- a rozhlížel se po domě. Smysl pro pořádek slečny Nortonové ho pokaždé trochu vyváděl z míry- ta preciznost, jí vlastní... byla skutečně nutná?
„Aranžuju v kuchyni kytici na stůl do jídelny. Přišel bys sem za mnou na chvíli?“zakřičel Claiřin zvonivý hlas.
„Jistě, hned jsem u tebe.“prošel pečlivě vyluxovaným obývacím pokojem- trochu ho deprimoval ten tichý klid v domě a dokonce i pomyšlení na stejně mírumilovnou povahu paní domu.
„Tak tady jsi! Na čem jsi včera celý den pracoval ? Nezastavil ses na oběd a ani jsi mi večer nezavolal.“
„Měl jsem spoustu vyřizování s paní Gibbonsovou, její manžel  se jí v rozvodovém řízení pokouší oškubat úplně dohola. Strávili jsme nad tím celé odpoledne a myslím, že jsme dospěli k celkem uspokojivému závěru.“díval se, jak Claire střihá zahradnickými nůžkami stonky růží a přemítal o jejím zadumaném pohledu.
Otočila se k němu:
„Hmm... vždycky jsi byl velmi obětavý. Jsi skvělý člověk !“usmála se na něj a políbila ho na tvář.

Richarda ta věta popudila. Claire mu pokaždé sdělila, že je některá z jeho vlastností naprosto úžasná, ale ještě se nestalo, aby mu tahle žena pověděla, jak dobrý je přítel či jak oddaný je muž- ne, on byl napořád jen skvělý člověk. Neodvratně zatoužil nalézt ve své hlavě podobně zraňující slova.
„A ty jsi hrozně milá, víš to?“čekal na reakci jako ostříž.
„Říkáš to, jakobych kvůli tomu byla nesnesitelná. Přesto děkuju, budu si to pamatovat.“
„Chtěl jsem tě pozvat na večeři, abych ti to nějak vynahradil-“
„Vždyť jsem ti říkala, že dnes nemám čas, přijede Angela s Anthonym.“,poznamenala trochu netrpělivě, ,,Musíme je přivítat.“
 ,,Glendarnovi? No dobře, v pořádku, přijedu sem v sedm hodin. A co tvoje sny? Vyspala ses dobře? Zdálo se ti něco?“
Zhluboka se nadechla a vzduch vypustila nosem:
 ,,Já . . . ne . . . žádné vize minulosti nebo budoucnosti...vůbec nic.“
„Ach Claire, ty jsi nespala, viď? Proč se takhle ničíš, proč si neodpočineš?“jeho vyčítavý pohled jí připomínal odraz v zrcadle z dnešního rána.
„Já nepotřebuju spát, četla jsem si až do šesti hodin. Na tom přece není nic špatného.“ pocítila potřebu se ospravedlnit sama před sebou. Copak to on mohl kdy pochopit- ten způsob, jakým ona uvažovala? Mohl se do ní vcítit? Pocítit tu hrozivou prázdnotu, která se jí do hlavy drala jako červotoč prožírající starožitný dřevěný nábytek?
„A co jsi si přečetla?“otázal se Richard s resignací v hlase.
„Prokousala jsem se skrz ten Smyčcový kvartet.“
„A?“
„Bylo to moc hezké, řekla bych. Některé povídky přesně vystihly mojí současnou náladu.“znovu se sklonila k váze s květinami- mluvila teď spíše k rostlinkám, než k Richardovi.
„Pořád sbírá Anthony motýli? A co Angela? Dlouho jsem ty dva neviděl, vlastně o nich nemám zprávy od jejich poslední návštěvy v Londýně.“

Claire si vzpomněla na týden u Glendarnových- strávila ho ve Walesu  spolu s mladým panem Walshem loni na začátku června- a dosud si dobře pamatovala, jak hluboce na ni Tonyho kolekce zapůsobila. Angela se tehdy pokusila navázat s Claire rozhovor o divočině Afriky a nakonec shledala, že návštěvu na výsost potěší prohlídka rozsáhlého motýlího hřbitova.

Přesně tisíc exemplářů se vyjímalo v dřevěných zasklených rámečcích v pokoji za jídelnou a celá tato podívaná vypadala tak žalostně a lživě, jako sám její majitel. Následoval sáhodlouhý výklad pana Glendarna o tom, kde a jak byly dané můry nalezeny, jak obtížným se často stávalo hledání místa výskytu jistého druhu a potom přišla řada na vysvětlování vystavovacích metod. Claire se chtělo ze všech sil zakřičet, že sice miluje přírodu, avšak pouze živou a nespoutanou. V tom okamžiku viděla těch tisíc miniaturních špendlíků a připadala si, jakoby sama byla probodnutá skrz na skrz obřím kopím a viděla okolní svět pouze a jen přes sklo velkého ebenového rámu. Zatočila se jí hlava a rychle odešla do zahrady, aby se mohla pokochat tím, co z její osobní důstojnosti a vůle ještě zůstalo. Nad hlavou se jí vznášel oblak pochybnosti a pod nohama ji lechtala její vlastní nedůvěra v přátelství člověka, jakým byl Anthony Glendarn. Jeho oči byly tak chladné a plné sebevědomí vystupňovaného až do krajnosti- rozhodně ten nejméně záviděníhodný partner pro život. Angela s ním ovšem vypadala docela spokojeně, i když ... možná se za úsměvem paní Glendarnové skrývalo něco blízce podobného neřízenému zoufalství.
„To nevím, drahý, opravdu ne. Je to to poslední, co by mne skutečně mohlo zajímat.“řekla po delší pauze.
„Jistě, neuvědomil jsem si to. Snídala jsi vůbec něco?“optal se Richard starostlivě.
„Ano, měla jsem sladké pečivo a čaj, můžeš se na to zeptat mojí hospodyně, jestli mi nevěříš.“
„Jíst je ve tvém zájmu. Mám pocit, jakobych byl nějaký doktor nebo snad bachař ve vězení, když tě pořád musím tak hloupě hlídat.“
„Nemusíš mě hlídat! Jsem dost stará na to, abych sama poznala, co je pro mne nejlepší!“žena lehce zvýšila hlas a podívala se na nástěnné hodiny vedle reprodukce obrazu od Moneta.
 

Claire měla své tmavé vlasy stažené do pevného drdolu a její pracovní šaty vykazovaly už po ránu známky pilné práce na zahradě. Velké kožené rukavice hodila slečna Nortonová na linku vedle nůžek na tuhé stonky růží. Pořád se jí zdálo, že kytici něco schází a proto se obrátila na Richarda jako světlo majáku, které vyhlíží do přístavu mířící lodě. 
„Asi by to chtělo trochu zeleně.“, přitakal chápavě muž po její levici a dodal, ,,Půjdu ven a přinesu nějaké kapradí.“
„Celkem dobrá myšlenka, ale já mám pocit, že by byl lepší asparágus.“ její hlas prosvištěl okolo Walshových uší jako letní větřík a předtím než úplně zmizel, zatřepetal se Richardovi před očima a nosem, aby ukázal svou nevídanou melodičnost.
„Mám jít sám nebo se mnou raději pošleš služebnictvo ?“
„Ty neznáš moje záhony, zapomněl jsi, kde máš hledat ?“podívala se na něj zklamaně, jakoby jeho neznalost zahrady slečny Nortonové byla tou největší zvrhlostí pod sluncem- jeho dotaz se jí velice bolestně dotkl.

Pochopil, že se mu podařilo zasáhnout Claiřiny city s malým zpožděním, že když chtěl reagovat na její poznámku o skvělých lidech, minul se účinkem, avšak nyní, jak tu tak stála a jasně si uvědomovala jeho lehkovážnost, zasáhnul její nejniternější skulinku. Teď, právě teď, se mu povedlo to, oč usiloval. Jeho vítězství ho ovšem vůbec netěšilo. Beze slova popadl její kožené zahradnické rukavice a nůžky a vyšel ven z domu.

Claire se za ním pár vteřin dívala. Byl tak sobecký- pokaždé jí dal neomaleným způsobem najevo, že se o ni vůbec nezajímá, je mu lhostejná. A přesto za ní každý den chodil. Proč? Aby jí utěšil a ukázal jí, jakou chybu udělala, když se nechtěla odstěhovat z Londýna za rodiči? Aby ji varoval před další návštěvou, kterou se slečnu Nortonovou chystá poctít zítra, pozítří, každý příští den? Ne, neměla by mu tolik křivdit, jenže si nemůže pomoct, má Richarda ráda, jen- ten jeho život, ach, ten život. On dělá všechno pro ostatní a nic pro rodinu a přátele- dokonce ani na sebe skoro nemyslí. Jak někdo vůbec může takhle existovat? Ona by to jistě nesnesla ani na vteřinu.   

Richard se procházel zahradou naprosto sám a pozoroval přitom ptáky, stromy a květiny.  Sluneční světlo, které dopadalo na kapky rosy, vnímal jako zlatý prach, který se rozplynul ve vzduchu a zbyla po něm jen neutuchající záře. Všude kolem “mladého pana Walshe“ se rozprostíraly krokusy, narcisy, tulipány a růže, což ho poněkud zlobilo, neboť každá z rostlin vykazovala větší známky Claiřina zájmu, než on sám. Později si ovšem rozumně uvědomil, jak pošetilé je žárlit na barevné záhony a smějící se slunečnice. Po oblázky vydlážděné cestičce dorazil Richard až k místu, kde rostl asparágus. Muž ustřihl pár větviček a rozhodl se vrátit stejnou cestou do domu. Ve chvíli, kdy se octl před cihlovou residencí slečny Nortonové, jeho dech se zastavil a jeho srdce začalo bušit do hrudního koše, jakoby chtělo vyskočit ven. Okamžitě otevřel vchod ze zahrady a vešel dál, byl rozrušený a plný strachu. Očima těkal kolem sebe a jeho tep se zpomalil, až když pohledem zavadil o Celestu, služebnou.
„Kde je madam, Celesto? Kam šla? Kam zmizela?“promluvil jako omráčený, sám nepoznával svůj hlas.
„Je nahoře v patře. Říkala něco o bolesti hlavy a závrati, a taky, že si chce něco přečíst.“
„Měla od rána alespoň něco k jídlu?“
„Ano, pane, madam snědla dva sladké rohlíčky a vypila šálek čaje s mlékem. Myslím, že je to opravdu velký pokrok.“poznamenala žena tak hrdě, jakoby se snad o konec Claiřina nechutenství nějakým záhadným způsobem přičinila ona sama.
„Děkuji, Celesto, moc vám děkuji!“Richard vystoupal po schodech k odpočívadlu a před dveřmi do ložnice slečny Nortonové nosem zhluboka natáhl do plic tolik potřebný kyslík.

Pak vzal pravou rukou za kliku a vstoupil. Místnost voněla jasmínem a dokola se vznášel malý oblak klidu. Walshovy oči prozkoumaly pokoj a zastavily se na posteli- leželo tu nesmírné množství knih, starých alb s fotografiemi, nejrůznějších dopisů a všeho, co jen zdánlivě či doopravdy připomínalo život jeho Claire- jeho Claire. Richard se musel zasmát sám sobě- ona mu přece nikdy nepatřila, zatímco on jí věnoval každou část své mysli, své duše, existence. Skutečně byl tak naivní, když ji loni v létě málem požádal o ruku na venkovském sídle Glendarnových, opravdu si ji hodlal vzít a spojit sní celé své bytí? Ano.

Jakmile ale uslyšel, že si  Claire s Angelou povídá o tom, jak zásadně by manželství mohlo spoutat její fantazii  a že jí současná podoba jejího vztahu s Richardem vyhovuje, rázem si svou prosbu rozmyslel- stal by se z něj Claiřin věznitel, to nechtěl.

A teď tu spala, po dlouhých dnech oddechovala na lůžku spolu s knihami, fotografiemi, dopisy a vzpomínkami. Připadalo mu, že slova a řádky na listech papíru vylétly ven a poskládaly se v nádhernou ukolébavku od Mozarta.