„Víš, co chceš?“ I na to se ptají

         Taky se vám někdy stalo, že jste zapomněli kdo jsou vaši rodiče? Kde leží váš domov? Kdy začíná hodina klavíru? Kudy se dostat na nábřeží? Taky se vám stalo, že rodiče zapomněli, kdo marně hledá střechu, když se vrací po hodině klavíru domů na nábřeží? Slýchali jste často, že nic neumíte? Že nic neznamenáte? A taky vám v takových chvílích bylo tak těžko? A napadlo vás někdy zapomenout kdo jste a co chcete? Co vůbec chcete? Potřebovali jste zmizet? Dostat se pryč? Já to dokázala. Já utekla. Ignorovala jsem realitu, na nikom mi nezáleželo. Že se nevrátím domů? A? Čeká mě tam snad někdo? Ne, sama sobě jsem slíbila, že tentokrát se nevrátím. 

         Rozhodla jsem se, že nechci být nic. Jen být taková… Trochu déšť, trochu voda. Z části vítr, z druhé části mlha. Kouskem být rosou, jiným kouskem zase sněhem. A budu doufat, že takhle bych mohla přestat vadit svému okolí.           

Ale nějak se to zvrtlo. Co mi zbývá? Zůstat taková napořád. Obtěžovat okolí svým bytím. Ničit lidem sny. A že lidé nevidí, co chtěli vidět? Že jim kazím romantické chvilky při odpolední procházce na kterou se tak těšili, kterou tak chtěli? Že jsem objala to dítě, které si tolik přáli? Ptal se snad někdo mě, co chci? Tak ani já se nebudu ptát! Nenávidím je. Mají všechno. Nemám nic. Chci rodinu, co mě bude milovat. Chci otce, který by mě při dešti odvezl do hudební školy autem, před budovou mne objal a políbil. Matku, ochotnou dát mi po návratu něco k snědku, matku, která by mne měla ráda. Chci toho tolik? Prý nic neznamenám, nic neumím. Tak proč se mě ptáte co chci? Copak to nic dokáže po něčem toužit? Mlha, sníh, nebo rosa snad dokáže chtít? Ano, chtít dokážu. Ale získat?

V tomto nespravedlivém světě jsem navěky odsouzena zůstat deštěm, větrem, rosou, mlhou sněhem. Ale doopravdy nebudu ničím. A schválně zůstanu. Za vše, co mi provedli, budou pykat. Až moc rychle na mě zapomněli. Ale já nezapomínám. A proto si, vy, kteří jste měli tu drzost mne oslovit, vypijete všechen můj vztek. Zahalí vás má zlost. Vaše těla pokryje ledový pot. Hrůzou se vám zježí chlupy na těle. Budete znechuceni sami sebou. Pocítíte stud. Budete se dusit, budete lapat po dechu. Nebude však úniku. Všichni zemřete. Do posledního. To všechno proto, abyste se víckrát nemohli zeptat nikoho a ničeho, co vlastně chce. Že nic neznamenám… Nic nevím… Nic nedokážu… Nic neumím… Nic nejsem… Humorné, vážně, velmi vtipné. Jsem sice nic,ale zároveň vším kolem vás. Nehrajte si se mnou. Dokážu udělat z tohoto mnou nenáviděného světa peklo. Vím jak. Znamenám pro vás hodně, věřte mi! Já vím co chci!