povídka na téma Nohavicovi písně

A teď normálně, jsem prostě normální šedesátník a rád bych zase dal dohromady naší starou partu. Bylo nás šest, dnes už nás je o jednoho méně, ale stále se občas vídáme. Posedíme, popijeme a postěžujeme si na ten strašný život. Dnes jsem ale dostal skvělý nápad. Sbalíme si každý svojí krosnu, placatku rumu, já vezmu kytaru a pude se, kam nás nohy ponesou, prostě jako za starých časů. A dokonce se mi podařilo ukecat Petra s Pavlem, zlaté srdce party. Ostatní se vymluvili, ale bylo jasné, že se jim prostě nechtělo ze zajetých kolejí.

Zítra už vyrazíme naproti dobrodružství a nepohodlí, které nám přinese uspokojení a radost. Necháme se budit ptačím zpěvem, budeme se brouzdat ranní rosou a nakonec zapálíme oheň, u kterého si budeme rozehřívat naše zkřehlé údy. Nakonec se sbalíme a vyrazíme za neznámem, kvůli kterému tohle celé podnikáme. Jde hlavně o ten pocit sounáležitosti a poznání nového.

Pomalu se stmívá a já vím, že jakmile se slunce vrátí, tak mě zastihne na nohou, nedočkavého, plného napětí a připraveného na nové dojmy. Moje kytara mi bude celou noc hlídat sny a jakmile se probudím, bude první, co uvidím, a tak to má být.

Tak jsem se dneska probudil o hodně dřív, než bylo nutné. Ještě jsem pěknou chvilku ležel v posteli a přemýšlel o dnešku. Nakonec jsem se podíval na hodinky a uviděl jsem, že mám již nejvyšší čas. Vyskočil jsem z postele rovnýma nohama…a rozšlápl jsem si kytaru…Tak to je konec, je to znamení, že se nikam nemám hnát. Nejsem už přece nejmladší a tohle bylo jednoznačné. Zavolal jsem kamarádům a řekl jim, že se nikam nejede. Oba dva zněli spíše potěšeně, než zklamaně. Nejspíš pochopili ještě dřív než já, že nemá cenu takhle bláznit.