Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMág
Autor
Elanor
Kamínky na cestě pomalu ustupovaly nohám v páskových botách. I strom
y sejmuly své strašidelné masky. Se strachem přestaly šeptat listím v korunách, když tudy procházela vysoká postava. Mág znuděně přecházel po cestičce lesní zvěře, která ji už dávno opustila se strachem v očích. Jeho mysl sledovala příběh, který jen o několik málo minut předběhnul skutečnost, na jeho tváři je znát lehce, že je dobře naladěn. Občas mu v již zaběhlé rutině z konečků prstů vyklouzne stříbrno-zlatý blesk, prolétne věčností a zaboří se do Dějin Světa. Myšlenky stíhají partu lapků, která za pár okamžiků spatří mezi stromy procházet postavu oblečenou opršalým plášťem, skrývajícím tajemné váčky u pasu a v páskových botách…“Není ozbrojen, ano doprovod zvědové neviděli,
cestuje tedy sám! Pošetilec zaslepený vlastní pýchou! Anebo politování hodný hlupák!”Pomyslel si vůdce samozvaných celníků, stále očima sledujíc svou budoucí oběť. Čaroděj měl nyní v tváři stín, ale v očích jasné světlo vyvěrající z poznání jeho duše. Jeho tělo již shrbila neúprosná léta a vlas temný, ač v kontrastu se stářím tváře by měl být šedý jako křídla holubů, nebo oslnivě bílý jako sníh v půlnoční krajině. Mág vědouc co se stane šel dál klidným a vyrovnaným krokem, mumlaje si přitom slova v jaz
yce jež pamatovali snad jen staré rozbořené svatyně pohanských bohů a nebeský Měsíc. Dějiny Světa jej radši zapomněly… V tu chvíli co mág natáhnul svou ruku dopředu a prsty se jemně zavlnily vibrací magie a dořekl poslední slovo, se mezi stromy mihnou stíny s rudým hladovým leskem v oku. Ozvěna hlasu dozněla. Magie se uvolnila. A výboj o síle deseti statných válečníků v plné zbroji zasáhl strom, u kterého se krčili a sledovali slídiči z party lapků. Bývalí lapkové, nyní jen smutné připomínky, že nikdo není žáruvzdorný, se jen tiše, velmi tiše sesuli k zemi…“Nudná rutina.”
Usoudil vysoký mág svým jemným hlasem, kterému podlehlo už tolik lidí… A opět se jal probírat svými myšlenkami, okrádaje sám sebe o život v přítomnosti, neboť budoucnost se stala jeho drogou. Toužil vidět víc než jen prašnou cestu co ostatní a tak sám padal do jam, které včera viděl. Neuznával minulost. Ani přítomnost protože i ta v minulosti skončila svou pouť… Najednou vytrénovanou myslí začala brouzdat a Vzpomínka, plná obdivu tisíců
lidí, životů a tisíců smrtí ... Něco je špatně! On neměl mít vzpomínky! Uvědomil si mág, jehož jméno bylo tisíckrát vzýváno a tisíckrát zatraceno a proklínáno.
Dav lidí podobný mnohahlavé sani, jen tiše zíral. Byli tu ti, co mu za dob starého krále nejedn
Upadl do bezvědomí.
Když se probudil, ležel na trávě, která ho píchala do rukou a nohou. Kus od jeho hlavy mu hrál cvrček a do očí přes závoj mlhy svítilo pozdně večerní slunce. Mlha mu připomněla dým nad městem, které ho vyhnalo.
Plameny pohlcovali chudinské domy jeden po druhém, ale protože oheň si nevybírá, jen bere, brzy vzplanuly i domy vyšší vrstvy. Nakonec ohňové estrády padl za obět i starý a důstojný dvůr po mrtvém králi. Dlouho jazyky ohně dobývaly jeho stěny a on dlouho odolával jeho vábení jako poslední mohykán. Leč nic po věčnost netrvá! I zdi pomalu ulehly na dlažbu mezi dávno hořící víry ohně. Hlasité vzlyky
do tmy Paměti, která chce pojednou zapomenout. Poslední modlitby plné bolesti než se i lidmi nepohrdající oheň nakrmí. Brečící děti, otcové rodin bez víry, statečné matky. Do temné a žhavé noci se zarývají poslední lidské pohledy, než všichni zemřeli strašlivou smrtí, která jim tentokrát nebyla vysvobozením.Dva týdny po mágově vyhnání padl Aenelin nešťastnou náhodou ohněm, o moru se i v Dějinách Světa mlčí… Mága zabolely oči a vše se náhle rozmazalo. Z jeho oka poprvé za celý život skanula slza. Postavil se jen s velkou námahou a udělal pár neobratných kroků. Pak se tiše sesunul čelem k chladnému kameni. Se zašeptáním:“Odpusťte mi…!” Skonal se svou první slzou na tváři, kterou uronily ty pravdomluvné zelené oči. Na ledovém kusu kamene byl vtesán nápis
:“Památka věčná na sídlo královské Aenelin, které léta páně 12.7.1693 padlo zlovolným ohněm podťato.”